Vertikální učení Buddhy

V minulém článku jsem psal o tom, jak je nutné - pokud chceme dobře studovat a praktikovat buddhismus, a aplikovat jeho moudrost v životě - obnovovat a zachovávat jakousi rovnováhu a nezaujatost.  Dnes bych na to navázal a vysvětlil něco ohledně horizontální a vertikální komunikace ve filozofii a v buddhismu konkrétně.

Typická diskuze intelektuálů ohledně náboženství, buddhismu, moudrosti a probuzení k pravdě je vedena horizontálně. Jeden tvrdí to, druhý ono, a le je jakési nepsané pravidlo, že všichni mají kousek pravdy. Kdo v této diskuzi odmítá rovnocennost názorů, je často považován za nátlakového nebo omezeného. Před lety jsem se marně snažil na jistém fóru lidi přesvědčit, že učení mistra Dogena je to pravé ořechové. Samozřejmě že jsem nikoho nepřesvědčil, i když jsem určitě hrstku lidí zaujal, tuším dokonce, že Tomáš David na základě mých marných snah se začal o mistra Dogena více zajímat a nakonec se ukázal na sesshinech Dogen Sanghy. Takže to nebyla úplně marná snaha, ale byla to snaha v rámci horizontální diskuze, kde v podstatě nikdo nemá větší pravdu, čili je to nekonečná, marná diskuze ohledně probuzení a smyslu života a jestli se nepletu, tahle diskuze trvá dále na nejrůznějších fórech po celém webu. Ta diskuze - to vám garantuju - nikdy neskončí a nikdo z ní nevyjde jako vítěz. Jediná věc, která tuhle diskuzi ukončí bude konec světa. Je třeba si teda uvědomit , že takové diskuze, kdy je třeba uznat názor druhého, nejsou nikdy učením Buddhy. To jsem asi objevil Ameriku, ale když to řeknu přesněji - takové diskuze vás nikdy neprobudí. V tom smyslu nejsou učením Buddhy. Učení Buddhy je primárně snaha druhé probudit k pravdě. Samozřejmě občas máme jako lidé chuť si podiskutovat, při kávě, ale neměli bychom zapomínat, že takové diskuze jsou prostě na světelné roky vzdálené skutečnému učení Buddhy, které není horizontální, ale vertikální.

Připomenu ještě poslední sesshin, kde jsme si mohli všimnout, jak někteří lidé - a já jsem nebyl výjimkou - mají potřebu takto horizontálně diskutovat o buddhismu a pravdě. Nechceme si připustit, že tyhle diskuze nikam nevedou. Najednou se objeví náš učitel a vykřikne: Kavárna! Je to tu jako v kavárně! Ano, protože v kavárně lidé rádi diskutují na různá témata, ale všimněte si, že v kavárnách nedochází k probouzení lidí do skutečnosti. Jestli ano, tak ne díky super intelektuálnímu srovnáváni Ježíše Krista s Buddhou. Spíš protože jste cestou na WC zakopli o kočku.

Buddhismus nabízí zcela odlišný způsob komunikace pravdy. Je to vertikální způsob. Místo rovnocenných názorů, které jakoby klademe jeden vedle druhého, pěkně do řady, aniž by jeden vyčníval nad druhým, tu je rázný zásah shora. Je to jako rána sekerou, která přetíná ztuhlý špalek nikam nevedoucí diskuze vejpůl. Když Buddha nebo mistr Dogen nebo mistr Joshu něco prohlásí, jako třeba Lao C' se nevyrovná Buddhovi, nebo Já jediný na celém světě jsem hodný úcty, nebo Suché hovno na klacku, nebo Sedni si a sklapni!, tak to nejsou hezké, demokratické příspěvky do kavárenské diskuze na téma moudrost a probuzení, ale jsou to rány holí shora dolů, jsou to zahřmění samotného Gótamy, jsou to Velké Třesky vesmíru, jsou to Jediné Jasné Perly.

Ponechme stranou, když někdo imituje tyto třesky - samozřejmě takový člověk není učitel ale opice - a zamysleme se nad významem těchto vertikálních instrukcí. Bez nich není učení Buddhy a bez nich není probuzení. Když Buddha otočil v prstech květinou, bylo to vertikální učení Buddhy, nebyl to další názor intelektuála. Když Kodo Sawaki prohlásil, že zazen je k ničemu, byl to hrom a blesk Buddhy, ne pouze názor kavárenského intelektuála. Když kavárenský intelektuál řekne, že zazen je k ničemu, je to stejně hodnotná informace, jako když vám řeknu, že je právě šest večer. Není šest večer. Tvrdit, že zazen je k ničemu a nemít k tomu vertikální důvod Buddhy je opravdu liché tvrzení. Ovšem pokud chápeme, že zazen sám, v tomto okamžiku, je zásah shora dolů, že to je úder palicí do země, pak je nadmíru jasné, že z hlediska kavárenského intelektuála je zazen k ničemu. Hromy a blesky jsou nám taky k ničemu, a přesto jsou alfou a omegou vesmírného dění. Přesto že zazen je relativně k ničemu, je zazen alfou a omegou vesmírného dění.

Jde teda o to, abychom si uvědomili, že učení buddhismu nelze chápat jako další příspěvek k diskuzi o významu světa a smyslu života. Učení Buddhy je vertikální - je to náraz, ne diskuze. Je to rána, ne názor. Je to třesk, ne myšlenka. Je to jiskra, která zapálila váš život. Je to spermie, která prorazila vajíčko. Je to tygr, který majestátně vyšel z jeskyně.  

Obtížnost jednoduchosti

Na minulém sesshinu jsem si uvědomil, jak je buddhismus jednoduchý. Ale tahle jednoduchost je velmi obtížná, když ji chceme realizovat. Proto to trvá deset, nebo dvacet let a potřebujeme být v kontaktu s učitelem, který obtíže s jednoduchostí Cesty překonal.

V jednom nedávném článku jsem psal o tom, že neexistuje zkratka k životu v pravdě. Že nestačí udělat ve vzduchu kruh a říct- to je vše. Když to udělá zenový mistr, tak to stačí, ale když to udělá někdo, kdo už nějakou dobu studuje a cvičí buddhismus, je to velmi málo. Říká se, že začátečník má mysl otevřenou - on ještě jednoduchost nezkazil uzly a slepými cestičkami myšlenek. Ale kde jsou ti začátečníci, co jsou ještě takhle neposkvrnění? Jakmile někdo otevře knihu o buddhismu, jeho jednoduchost je většinou ta tam. A pak takovému člověku trvá mnoho let, než ji znovu objeví. Navíc málokdo má o dosažení téhle jednoduchosti zájem.

Můj učitel na sesshinu mluvil o tom, že je důležité učit se cestu buddhismu jako se lidé učí řemeslo. Postupně se od mistra učit, jak přistupovat k životu a jak se chovat. Jinak to nejde. Nikdy jsem neměl moc velký problém přijmout svého učitele a snažit se od něho učit, ale realizovat jeho jednoduchost, přímočarost, s jakou přistupuje k problémům a k životu obecně, je pro mě velmi obtížené. Ale je to přirozené, že to je obtížné! Takže už když se začínáme učit Cestu, můžeme k tomu zkusit přistupovat jednoduše - bude to obtížné, ale to mi nevadí, prostě se budu snažit - den za dnem. Pak to vlastně není obtížné. Každopádně, když něco prostě děláme v tomto okamžiku, nikdy to není obtížné. Ale naučit se takhle žít je velmi, velmi těžké.

Na sesshinu společně s mým učitelem byla ještě jedna osoba, která také dozrála k plnému životu Cesty, Gabriele Linnebach, která v Japonsku studovala a cvičila buddhismus společně s mým učitelem u stejného mistra, roshi Nishijimy. Když pozorujete mého učitele, Mika, jak se chová, někdy si nejste jisti, co je jeho osobní povaha a co jsou plody jeho buddhistického studia. Ale když jsem viděl ty dva, Mika a Gabriele pohromadě, bylo mi celkem jasné, co jsou plody jejich buddhistického studia a praxe - je to právě ta jednoduchost, s jakou přistupují k problémům a různým každodenním situacím. Oni prostě nekličkují v myšlenkách a činech, jako většina lidí - když vidí, že je potřeba něco udělat, udělají to. Když vidí, že je potřeba něco říct, řeknou to. Je to takhle jednoduché, ale člověk obvykle myslí mnohem složitěji než zenový mistr a někdy neudělá prostě to, co by se mělo udělat, protože ho něco brzdí, strach, pochybnost, posedlost tím, že je uprostřed nějakého zdánlivě zajímavého rozhovoru, atd.  Takže náš život je často zbytečně složitý nebo křečovitý. Chceme něco říct, ale raději mlčíme. Jindy tušíme, že bychom měli mlčet, ale radši začneme mluvit. Někdy máme chuť něco udělat, ale jsme příliš líní, a tak dál sedíme... Učit se buddhistický život je učit se být přirozený, jednoduchý v tom smyslu, že není překážka mezi námi a naším prostředím. Je to jako ryba, která prostě plave v moři.

Ale to neznamená, že když se nám podaří buddhisticky dozrát, stanou se z nás primitivové, kteří ničemu nerozumí, nebo utečou, když se před nimi objeví nějaká složitá situace. Takže nemám na mysli - ha, tohle je příliš složité, já jsem buddhista, takže tohle neřeším, vyřešte si to sami. I ke studiu nukleární fyziky lze přistupovat s jednoduchostí zenového mistra. A to se dělá tak, že si prostě uvědomíte, že nemůžete studovat nukleární fyziku celou v jednom okamžiku, to by nezvládl ani Albert Einstein, ale že to musíte dělat krok za krokem. A stejně můžeme studovat například i Shobogenzo mistra Dogena. Není třeba se do toho pustit s velkou vervou a snažit se zvládnout celý díl za týden. Mnohem lepší je studovat kousíček po kousíčku, jak plyne čas, a kdy je k tomu příležitost. Za deset nebo dvacet let možná zjistíte, že jste pochopili podstatu toho díla, protože ta podstata nespočívá ve složitosti nebo velmi hlubokých, filozofických úvahách, ale v každodenní skutečnosti před naším nosem.

Být jednoduchý (ovšem nikoliv dementní)  člověk, oproštěný od uzlů a slepých uliček jednání a myšlení je velmi příjemné. Může to zažít každý, kdo se něčemu prostě soustředěně věnuje, třeba když opravujete svoje kolo. Ale je velmi těžké nechat tento přístup - tuto jednoduchost - prosáknout skrz naskrz naší osobností. Živý příklad našich učitelů nicméně ukazuje, že to možné je. Nakonec stačí udělat velký kruh prstem ve vzduchu. Ale pro nás bude lepší, když místo toho půjdeme do kuchyně a uděláme čaj. Jednoduše a soustředěně. Nikdo nám nebrání mít zkušenost buddhy. Nikdo nám nebrání projevit svou moudrost. Jen my sami jsme sobě překážkou. Když ale něco prostě uděláme v tomhle okamžiku, překážka zmizela. A pak to můžeme zkoušet každý den. A neměli bychom zapomenout, že zenový mistr není někdo, kdo to přestal zkoušet. Naopak. Právě proto, že už se nesnaží dosáhnout dokonalosti, a místo toho ke každé nové situaci přistupuje s čerstvou, otevřenou myslí - právě to z něho dělá mistra. A právě to charakterizuje rybu, mrak, horu nebo déšť.  

Premeniť sny na skalu

Existuje mnoho rôznych definícií náboženstva a niektorí ľudia môžu tvrdiť, že budhizmus je náboženstvo. Ale keď tento bod nepochopíme dobre, môžeme úplne zle pochopit celý význam budhistického úsilia a budhistickej praxe. Takže nejaký druh prebudení z náboženského chápania budhizmu je veľmi dôležitý. Ako vieme, v budhizme existuje veľa rôznych obradou, sú tu chrámy, budhistické oblečenie, zvončeky,  spievanie, poklony a podobne, a mnoho ľudí môže veriť, že je niečo úžasné a krásne na budhizmu, pretože ponúka také nádherné praxe a obrady, a pomáha ľuďom cítiť sa pokojne a kľudne. Jeden z mojich bývalých učiteľov robil veľa takých obradov a spievania a ľudia môžu dúfať, že jedného dňa budú tiež pracovať na plný úväzok ako zenový majster a celé dni nosiť buddhistické oblečenie a hovoriť ľuďom o skutočnom význame sútier a podobne. Ale zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v tento druh budhizmu, porozumeli tomu, čo Budha Šákjamúni našiel pod svojimi nohami,  nad svojou hlavou a vo svojom srdci. Zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v náboženskú podstatu buddhizmu, majú tušenie, čo buddhizmus je. Musí to vyzerať  veľmi arogantne, čo tu píšem, ale rád by som sebe a druhým pripomenul skutočný význam budhizmu, ako ma to učil a učí moj učitel. Vidím ľudí usilovne praktikovať budhizmus v tejto zvláštnej, nezvyčajnej a veľmi duchovnej atmosfére. Bol som na takých miestach a bol som svedkom takýchto postupov mnohokrát. Ale ak sa nám nepodarí prebudiť z tohto sna, môžeme praktikovať zazen po tisíce rokov a bude to márne.

Samozrejme že zazen, poklony, kesa, transmísia dharmy a štúdium vynikajúcej buddhistickej literatúry, ako je Shobogenzo majstra Dógena,  sú veľmi cenné a niekedy dôležité veci, ale niekedy aj nudné a nedôležité alebo zbytočné. Mali by sme cvičiť zazen s týmto postojom.  Cvičiť zazen alebo poklony alebo pálenie kadidla z nás nerobí nič viac duchovnú bytosť  ako vetva stromu alebo kus skaly. Cvičiť zazen naozaj nie je duchovné. Nie je to budhistická prax. Je to budhistická prax, ale nie je budhistická – v tom smysle náboženstva. Toto musí byť úplne triezva činnosť, bez toho, abysme niečo špeciálneho pridávali.  Iba vtedy, ak sa prebudíme z tohto budhistického sna o zazenu a nosenie kesa a obdivovania geniality majstrov, ako bol master Dógen, môžeme začať vidieť skutočný význam úsilia a cvičenia majstra Dógena a zmysel našej vlastnej praxe a života. Pravá podstata všetkých našich snáh je ďaleko od akéhokoľvek duchovného dosiahnutia alebo stavu mysle. V skutočnom budhizmu sme stratili záujem o všetky druhy stavov mysle a začali sme sa zaujímať o niečo, čo je živé, aktuálne,  práve teraz. Môže to byť aj hlúpy vtip, alebo mucha, ktorá vás trápi, zatiaľ čo vy sa snažíte prečítať článok v časopise. Podstatu budhizmu je treba nájsť v našom skutočnom živote, nie v nejakom duchovnom sne. Samozrejme majster Kodo Sawaki varoval ľudí od toho, aby sa strácali v šialenstve moderného sveta. Ale ako transformovať naše chápanie vecí ? Ako sa prebudiť rovnako aj z duchovného šialenstva s názvom " budhizmus " a materiálneho  šialenstva sveta a individuálneho citového šialenstva? Ak sa zamilujeme, môžeme úplne stratiť zmysel pre realitu, ale keď sme dostatočne opatrní, aj keď sme sa zamilovali, môžeme si uvedomiť našu ilúziu: "Som sa zamiloval, ja hlupák, ale aj tak som zalúbený. " Je to ako byť opitý a vedie´t to: „Ja som opitý ". Problém nie je zamilovanie, alebo ked sa trochu opijeme  Problém spočíva v tom, že nemáme tušenie, čo sa deje . Akonáhle si uvedomíme, že sme stratili kontakt s realitou, to je v poriadku. Ale akonáhle sme vo vzduchu, mali by sme vedieť, že sme vo vzduchu a nie na zemi. Nemali bysme sa správať, ako keby sme boli stále na zemi. Niektorí náboženskí ľudia veria, že letí nad zemou alebo nad ostatnými. A niektorí pesimisti neverí, že je možné vyskočiť alebo letieť alebo vyjadriť Buddhu dokonale v obyčajnom tele a mysli . Hocičo je možné, ale mali by sme vedieť, čo robíme. Cvičenie zazenu alebo spievanie sútier nie je nič zvláštne. Lietanie na Mesiac môže byť náš obyčajný život. Ale čo sa stane, keď sa stratíme v niečom, a nevidíme, čo sa deje ? V takejto situácii môžeme chcieť uniknúť z jedného sna do iného sna, alebo z jedného klamu do iného klamu. Ak chceme cvičiť autentický zazen buddhov a starých majstrov, a darí sa nám to, pak jasne vidíme, ako sme oklamaní a prebudíme sa. A zenový masjter sa musí prebudiť zo sna o tom, že je zenový majster. Nie je a nikty nebol a  nikdy nebude. Teraz je jeho úlohou ukázať, čo je jeho a naša ozajstná tvár. ON sa musí přebudit a pak može prebudit aj nás. Vrátit nám zmysel pre to, čo je najdoležitějšie, například otvorit dvere, zatvorit dvere, otvorit okno, zatvorit okno...  

Takže je potrebné nájsť zmysel v našom skutočnom živote, krok za krokom, akcia po akcii, chyba za chybou, ani nie byť  uzamknutý niekde bez akejkoľvek predstavy, ako sa dostať von, ani sa strácať 

 v  duchovných snoch. Existuje spôsob, ako pochopiť náš život - nie je to tahať svoje telo a mysel za sebou ako šialený alebo chorý človek, ani byť  ochromený okolnosťami, ani sa vznášať nad bežnými problémami svojho života . Ale brať veci  také, aké sú, jednoducho, rovno, či už je to dobrá práca, zlá práca, dobrý zdravotný stav, zlý zdravotný stav, dobrí priatelia či nepriatelia, ak je zima alebo leto, svetlo alebo tma. Môžeme si uvedomiť, čo Budha pochopil o sebe a o všetkých - že bez ohľadu na to, aké sú ťažké okolnosti, možme úplne slobodne konať v tomto okamihu - za všetkými vecami a pochybnostmi a myšlienkami a vyjadrovať rovnakú jednoduchosť akú vyjadrujú hory a rieky -  tie sú úplne ľahostajné k ľudským predstavám o svete. Aj keď môžeme byť takto jednoduchý, naša inteligencia a vzdelanie nám a iným može pomôcť  komunikovať túto jednoduchosť aj pre intelektuálnu mysel. Musíme pohnúť telom – tak uvidíme význam budhizmu - a musíme pohnúť mysľou – a uvidíme zmysel jednoduché akcie. Takže tu nie je nič, čo by bolo treba upevniť okrem opakovania tejto akčnej slobody znovu a znovu každý deň. Náboženstvo bude navždy beznádejná situácia,  ak nepohneme slobodne mysľou správnym smerom a ak nepohneme slobodne telom  správnym smerom. Keď to tak urobíme, môžeme premenit kamen na vzduch, inými slovami , môžeme diskutovať o realite, a premeniť sny na skalu, čo znamená, že sa môžeme vrátiť z filozofických diskusií do nášho každodenného života.

Menzan Zuiho - významný učitel buddhismu

Chtěl bych tady publikovat článek o mistru Menzanu Zuihovi, významném učiteli, který ovlivnil a pomohl Kodo Sawakimu pochopit smysl buddhismu a zazenu.

Původ článku je nejasný, proto tady podstatné části článku otiskuju, myslím, že jde o překlad ze zdrojů kolem mistra Deshimaru.

Menzan Zuiho
Zenový mistr Menzan žil v Japonsku v letech 1682-1769, stal se mnichem v klášteře Rjučoin v oblasti Kumamoto. Když mu bylo jednadvacet let, odcestoval do Eda, dnešního Tokia, a vstoupil do kláštera Seišódžo. Tam cvičil s některými velkými mistry linie Sótó, jako byl Manzan Dohaku a Sonno Šeki, od kterého také dostal transmisi.

Kódó Sawaki znal velmi dobře Menzanovy komentáře. Často se jimi inspiroval. Jediný Menzanův text, který byl dosud přeložen do evropského jazyka, je Džidžuju zammai, ve kterém Menzan velmi podrobně zkoumá různé aspekty cvičení zazenu. To, co následuje, je shrnutím tohoto rázně psaného textu, který chce opravit omyly a znovu ustavit pravý, hluboký význam zazenu.

Pro Menzana není Buddhovo samádhi (stav soustředění za myšlením i nemyšlením), které se v sútrách nazývá různými jmény, skutečně nic jiného než zazen cvičený jak tělem, tak myslí. Buddhův zazen a zazen obyčejných lidských bytostí se od sebe neliší. Osvětluje svět Dharmy (džidžuju) zvnitřku stejně jako osvěcuje a probouzí druhé lidi (tadžuju) za vší odděleností mezi vnitřním a vnějším, mezi "já" a ostatními. Menzan cituje Rinzaie, který řekl: "Chcete-li být jako patriarchové a Buddhové, nehledejte nic vnějšího. Čisté světlo vašeho vlastního ducha se neliší od Buddhova těla čistoty." Také cituje mistra Wanšiho, který napsal: "Všechno na světě je tatáž věc jako říše mého vlastního samádhi a její podstatný smysl." Menzan se domníval, že praxe v Číně se od 10. století změnila a ztratila svou hlavní funkci, protože cvičící byli odvedeni ke studiu kóanů. Jedině Dógen se nenechal zaslepit touto pomýlenou praxí. Menzan věřil, že přestože pravý Buddhův duch byl skutečně vyjádřen v určitých mahájánových sútrách, v mnoha případech se pravé učení ztratilo, poněvadž interpretace komentátorů byly založeny na intelektuálním chápání spíš než na zkušenosti autentického cvičení. Proto jedna ze súter vyhlašuje, že Buddha po celých čtyřicet devět let, kdy učil, neřekl jediné slovo. Pravé Buddhovo osvícení tedy nemůže být zachyceno užíváním slov, intelektuálního chápání nebo klamné mysli s jejími emocemi a potřebou rozlišovat.


Menzan zdůrazňoval, že ačkoliv mnoho lidí cvičí zazen, většina z nich ho cvičí jako obyčejní lidé nebo jako stoupenci hínajány. Těch, kteří rozumí, že zazen je pravé Buddhovo satori, je málo a jsou vzácní. Tak se někteří lidé zaměstnávají kóany, které jim mají přinést osvícení, nebo zápasí sami se sebou, hledajíce "subjekt, který vidí a slyší". Jiní se snaží zapudit své klamné myšlenky, aby dosáhli "příjemného stavu bez vědomí a myšlení". Tyto a mnohé další metody pro praxi zazenu hlásali různí mistři od doby dynastie Sung. "Avšak," říká Menzan, "méně než jeden ze sta mistrů zná pravé samádhi předávané Buddhy a patriarchy."

A dodává: "Hledat subjekt, který vidí a slyší, je zbytečné. Čím více hledáte, tím více se unavíte neužitečným zápasem sami ze sebou, protože hledající a hledané nelze oddělit. Pochopte, že vaše oči se nemohou spatřit. A snažit se zapudit klamné myšlenky je jako snažit se uhasit oheň přiléváním oleje. Dógen kritizuje mistry, kteří učí, že všichni žijeme v klamu, ale když cvičíme zazen, zásluhy v něm shromážděné nam přinesou satori. Tito mistři věřili, že jakmile je satori získáno, není už třeba cvičit zazen. Někteří lidé v Menzanově době takhle cvičili, on je kritizoval a jejich postoj označoval za hínajanistický, poněvadž věčně udržoval karmu zavržení (iluzí) a dosažení (satori). "Je to jako splést si úlomek střešní tašky s hroudou zlata nebo oko mrtvé ryby s drahokamem. Taková cvičení nemají zjevně nic společného s Buddhovým samádhi nebo Bódhidharmovým zazenem."

Pravý zazen, předávaný Buddhy a patriarchy, je stav, ve kterém tělo a duch dokonalé nirvány nejsou v rozporu. "Zazen," říká Menzan, "zjevně není cvičení určené k zapuzení iluzí a získání satori. Žít čelem ke zdi bez kolísání a chápat, že obyčejní lidé a mudrci jsou jedna a táž věc." Menzan pokračuje: "Nyní podrobně objasním cestu k porozumění a realizaci tohoto samádhi. Stačí vyhnout se zatemňování svého vlastního světla. Pak nepotřebujete zápasit se svou myslí ani marnit energii. Nebojovat proti své mysli znamená nevkládat do skutečnosti rozlišení tvořená vaší myslí, jež plodí iluze. Sama temnota se pak stane světlem vašeho probuzení, jako drahokam, který obsahuje vlastní světlo."

"Tak," praví Menzan, "když cvičíte a studujete skutečnost zazenu, hrouda ledu, kterou je vaše mysl plodící iluze se přirozeně rozpouští. Avšak když si představujete, že jste odsekli klamnou mysl, místo abyste prostě chápali, jak se tato mysl rozpouští, vrátí se. To je jako posekat trávu a nevytrhat kořínky."   

Koan 44, kniha 3: Buddha otočil květinou

Jednoho dne Gautama Buddha stál před velkým shromážděním, pozvedl květinu a začal s ní točit v prstech.

Jediný Mahakasyapa pochopil a usmál se.

Buddha řekl: Toto je poklad oka pravého zákona, který byl až dosud předáván z buddhy na buddhu. Nyní ho předávám Mahakasyapovi.



Komentář mitra Nishijimy:

Tento příběh je citován ze sútry napsané v Číně. Buddhističtí mniši, kteří se spoléhají na praxi zazenu, hledají původ této praxe v tomto příběhu. Nicméně protože tato sútra byla napsána v Číně, někteří mniši tento příběh kritizují a tvrdí, že jelikož sútra nepochází z Indie, nemůžeme se na ní spoléhat.

V kapitole knihy Shobogenzo nazvané Tenborin (Otáčení kolem dharmy) mistr Dógen trvá na tom, že jelikož byl tento příběh diskutován nesčetnými předešlými patriarchy, vlastně už představuje autentické buddhistické učení. Mistr Dógen vysvětluje, že není důležité, zda sútra pochází z Indie či z Číny. Pokud v nějakém příběhu nacházíme pravé učení buddhismu, pak takový příběh můžeme považovat za posvátné písmo. Mistr Dógen vycházel z tohoto přístupu, a proto choval tento příběh ve velké úctě.

Gautama Buddha otočil květinou, aby naznačil, co je cílem buddhismu. Ačkoliv většina ze shromážděných lidí nerozuměla, mistr Mahakasyapa rozuměl a usmál se. Tak Gautama Buddha předal podstatu buddhismu jemu.

Podstata buddhismu znamená praxi zazenu. Z tohoto důvodu mistr Dógen nazval svou knihu Shobogenzo (doslova „pravý – zákon (dharma) – oko – pokladnice“), což naznačuje v čem spočívá podstata buddhismu.




Můj komentář

Buddhisté často chovají ve velké úctě staré autentické sútry, které mají přesně citovat slova Buddhy. Tito lidé mají také někdy tendenci stavět moudrost Gautamy Buddhy nad moudrost moderních učitelů buddhismu. To je jakýsi sentimentální druh buddhismu. Jeho pokroucená podoba. Někdy tito lidé stavějí slova súter nad samotný zákon, nad samotnou dharmu, skutečnost. Proto nemohou pochopit, jaký měl Mahakasyapa důvod se usmívat. Co je buddhistického na obyčejné květině? Když Buddha otočil květinou, nebyl to nějaký symbol. Byla to prostě samotná květina, skutečná květina. I když můžeme pochybovat o tom, zda někdy Buddha opravdu otočil květinou, nemůžeme se vyhnout květinám v našem každodenním životě. Pak záleží na tom, co nám tyto květiny říkají a zda máme důvod se usmívat nebo ne. Dokážeme ocenit věci takové, jaké jsou, nebo je musíme vidět pod nějakým intelektuálním úhlem? I když buddhistická filozofie vysvětluje skutečnost z různých hledisek, tato hlediska nás mají dovést k realitě samotné. Buddha cítil, že je čas nechat filozofii na chvíli být a ukázat shromážděným žákům, o čem celou dobu ve svých přednáškách mluvil. Že mluvil o skutečnosti, o Pravdě.

Mistr Nishijima zdůrazňuje, že podstatou buddhismu je zazen. Že zazen sám je pokladnice oka pravého zákona. To je opravdu třeba znovu a znovu zdůrazňovat, protože 99,9 % buddhistů pořád ještě zazen – nebo lotosovou pozici -   považuje za prostředek k dosažení nějakého stavu mysli. Pokud sedíme v zazenu a pořád nám to připadá málo, znamená to, že naše duchovní touha ještě nevychladla a my se pořád zabýváme více svými sny než pravdou.  Zazen je totéž co otočit v prstech květinou. Není to nic jiného než samotná zkušenost člověka v tomto okamžiku bez jakýchkoliv intelektuálních nebo sentimentálních příkras. Zazen znamená najít okamžitě odpověď na naši poslední duchovní otázku – otevřít pokladnici oka pravého zákona.

Koan číslo 15, kniha 3

Další koan z knihy Shinji Shobogenzo mistra Dógena s komentáři. 

Jednoho dne řekl mnich mistru Tendo Kankeiovi: „Tento žák, který k vám přichází, má pyšné způsoby. Mistře, prosím, poučte mě, co je správné.“

Mistr řekl: „V tomto klášteře stačí chodit na záchod. Proč bych měl kázat, co je pýcha nebo  co je správné?“

Mnich řekl: „Z mistrovy odpovědi mám pocit, že bych si měl koupit nové slaměné sandály a dát se na cestu, abych našel buddhismus.“

Mistr řekl: „Pojď sem.“

Mnich k němu přistoupil a mistr řekl: „Jaká chyba je v odpovědi tohoto starého mnicha?“

Mnich nedokázal odpovědět.

Nato mistr udeřil mnicha.

Komentář mistra Nishijimy:

Mnich požádal mistra Tendo Kankeie, aby opravil jeho chování, protože měl starost, že je příliš pyšný a nechová se správně. Mistr ale odmítl mnichův idealistický přístup. Řekl mu, že v jeho klášteře mniši prostě chodí na záchod, když je to potřeba. Chtěl tím říct, že právě naše jednoduché činy v každodenním životě jsou samy buddhismem. Není potřeba se zlepšovat idealistickým způsobem.

Mnich nerozuměl, tak odpověděl, že má pocit, že musí hledat buddhismus jinde.  Mistr se mnicha zeptal, proč ho jeho odpověď odradila, ale mnich neměl odpověď. Tak ho mistr udeřil, aby ho probudil z jeho intelektuálních starostí, že se nechová správně.

Moje poznámka:

Pro většinu lidí, kteří se setkají s buddhismem, je nepředstavitelné, že by buddhismus spočíval jen v každodenním životě. Jako by každodenní život byl něčím, co nestačí, hledáme něco, co by nás nad každodenní život a starosti povzneslo. Snažíme se dosáhnout vlastností a schopností, které jsme nikdy neměli. Snažíme se zbavit hněvu, tužeb a nevědomosti, a místo toho být pořád klidní, po ničem netoužit a všemu rozumět. Ale v této snaze, která je vlastně poháněna naší zlostí, touhou a nevědomostí, se prostě dopouštíme pouze toho, že dále živíme svůj hněv, touhy a nevědomost. Naproti tomu člověk, který jde prostě na záchod, nepodléhá hněvu, touhám ani nevědomosti a uskutečňuje Buddhovo učení nikoliv ve své zmatené mysli, ale v opravdovém životě. 

Jak mistr Dogen šlápnul na lejno

...........

Mistr Dogen v jedné přednášce řekl: 

Minulou noc tento mnich z hor (Dogen) nechtěně šlápnul na suché lejno. To vyskočilo a pokrylo nebe a zemi. Tento mnich z hor na to lejno nechtěně šlápnul znovu a ono se představilo těmito slovy: "Jmenuju se Šákjamuní." Pak tento mnich z hor tomu lejnu šlápnul na hruď a on – Šákjamuní  - se ihned posadil na diamantové sídlo osvícení, uviděl Jitřenku, porazil nástrahy a pařáty podmíněného zrození a odhodil své staré hnízdo minulosti.  Aniž by čekal, až někdo zaklepe na jeho skořápku z vnějšku, obdržel třicet dva vlastností všech buddhů a společně s tímto mnichem z hor napsal následující čtyřverší:

Zakopl jsem a šlápl na jeho hruď a jeho páteř křupla.
Hory a řeky se točily kolem a vítr vál za úsvitu.
Pronikl sedmi a dosáhl osmi,
kosti pronikly nebesy,
jeho tvář dostala zlatý lesk.  

Rád bych vnesl do tohoto bizarního příběhu a básně trochu světla.

Předně je třeba připomenout, že otázka spojení nebo dokonce rovnítko mezi Buddhou a lejnem pochází z úst čínského zenového mistra Ummona, který na otázku, co je Buddha, odpověděl: „Suché lejno na klacku“. Tím klackem měl na mysli speciální nástroj, kterým se ve středověké Číně čistily intimní části těla po vykonání potřeby. Ještě než tedy začneme odsuzovat mistra Dogena a jeho sprosté nadávky a srovnávání Buddhy s lejnem, musíme si uvědomit, že tato asociace je dílem mistra Ummona, kterého Dogen velmi ctil. Abychom mohli pochopit bizarní příběh z pera či úst mistra Dogena, musíme nejdřív pochopit koan, příběh, v němž mistr Ummon říká, že Buddha je totéž co suché lejno na klacku. Není tak těžké to pochopit – mistr Ummon prostě říká, že Buddha je totéž co realita před naším nosem. Pokud je před naším nosem právě suché lejno na klacku, pak je realita prostě suché lejno na klacku. Tudíž Buddha je suché lejno na klacku. Pokud by to někomu pořád připadalo neuctivé, představme si, jak historický Buddha někde učil: „Jsem hory, řeky, nebe, lesy, mraky, jsem tráva, všechny živé i neživé bytosti, jsem žížaly, písek, vítr, kamení, ale jedno rozhodně nejsem. Nejsem lejno. A už vůbec ne nějaké lejno na klacku, kterým si někdo utírá zadek.“ Když Buddha dosáhl osvícení, řekl, že spolu s ním dosáhly osvícení všechny věci a všechny bytosti. Osvícení je probuzení do reality a realita nevylučuje nic, tedy i suchá lejna na klacku jsou nutně součástí osvícené, probuzené skutečnosti.

A teď k samotnému příběhu Dogena. Když mistr Dogen šlápnul nechtěně na to suché lejno, ono vyskočilo. To znamená, že když v přítomném okamžiku něco uděláme, skutečnost na nás vyskočí, ať chceme nebo ne. Druhá věc je, že spousta lidí to nezajímá, nevidí v tom nic zvláštního. Ale mistr Dogen ve skutečnosti, která na něho vyskočila, viděl samotného Buddhu. Lejno se představilo: „Dobrý den, já jsem totiž Buddha.“ Jde o to, že když buddhismus chápeme jako učení jednoho velikého ducha, osvíceného Buddhy, jehož mysl a tělo daleko vysoko přesahuje poznání a zkušenost obyčejného člověka, nemůžeme pochopit, že podstatou probuzení Buddhy Šákjamuního je proniknutí realitou, což je totéž co stát se totožným s realitou. To znamená, že Buddha je totéž co stát se skutečným. Když se lejno představilo jako Buddha, vlastně řeklo Dogenovi: “Hle, já jsem skutečnost samotná. Já jsem to, co poznal a čím skrz na skrz pronikl Buddha“.  A když na to lejno Dogen šlápnul podruhé, podruhé se skutečnost projevila a Buddha – ten, co se neliší od skutečnosti – si sedla na místo osvícení, jinými slovy ten, co se neliší od skutečnosti, se náhle otevřel skutečnosti – tím překonal podmíněné chápání světa, podmíněnou zkušenost sebe ve světě a dosáhl svobody v tomto okamžiku. Aniž by na něco čekal, čili aniž by musel něco zvláštního dělat nebo od někoho něco dostat, už byl zcela dokonalým buddhou a nebylo třeba k tomu stavu nic přidávat.

A proč se to stalo až ve 13. století? Nedosáhl Buddha osvícení dávno před tím? Proč Dogen říká, že lejno skočilo na diamantové sídlo a dosáhlo osvícení? Minulou noc? Teprve minulou noc, v době, když žil Dogen? Je to proto, že Buddhovo osvícení není závislé na čase a prostoru, protože to je něco, k čemu dochází znovu a znovu, když realita vyskakuje přímo před našima očima.  Tak historický Buddha dosahuje znovu a znovu osvícení v životě  minulých, současných i budoucích lidí. Je to podobné jako když Ježíš Kristus živě komunikuje a vstupuje do srdce minulých, současných i budoucích lidí. Kvalita a charakter osvícení Buddhy Gautamy přesahuje běžné chápání času a prostoru, naprosto překonává Newtonovo chápání vesmíru.  Einstein se už logice Buddhova probuzení trochu přibližuje, přinejmenším odhaluje omezenost, s jakou jsme dosud chápali časoprostor.      

Dogen společně s tímto náhle osvíceným Buddhou, který podle našeho omezeného chápání vesmíru, měl už dávno být po smrti a dosáhnout osvícení kdysi za svého života, napsal báseň. Proč ji nenapsal sám? Proč tvrdí, že ji napsal společně s Buddhou? Protože opět nemluví o historicky chápaném, omezeně newtonovsky pojímaném občanu Buddhovi Gautamovi, ale o kvalitě, o probuzení, které mají všichni buddhové, tedy i mistr Dogen společné.

Nakonec ve svém čtyřverší Dogen popisuje zkušenost proniknutí do skutečnosti v přítomném okamžiku, kde osoba a skutečnost, osoba a probuzení jsou totéž a probuzení osoby této bytosti dává vynikající kvality. Ty kvality ale nejsou to, co vidíme na povrchu, není to zlatý lesk – na ten Dogen upozorňuje proto, aby tuto osobu oslavil, upozornil na její význam, ale skutečnost, že ta osoba překonala omezené, dualistické chápání vesmíru a stala se totožnou s realitou a tím i se všemi buddhy všech dob, je důležitější než vzhled, jakkoliv nádherný v případě zlatého lesku tváře, nebo jakkoliv odpuzující v případě lejna.