Malý úvod do zen buddhismu

V tom primárním smyslu, v tom základním, podstatném smyslu zen nic zvláštního neučí. Proto Shunryu Suzuki zdůrazňoval, že autentický učitel zenu by neměl mít žádné specifické chápání zenu. Proto učit zen znamená obracet pozornost studenta ke každodennímu životu. Všechny slavné koany minulosti pouze ukazují na naši základní každodenní zkušenost. A přesto studenti zenu si znovu a znovu představují, jak zenové koany učí něco velmi zvláštního, specifického nebo těžko pochopitelného. Zen je náš každodenní život. A přesto může trvat třicet let, než tohle studentovi zenu dojde. 

Ale abychom nenaváděli zájemce o zenu k přesvědčení, že zen je jakýsi odklon od Buddhova učení, připomeňme si, že Buddha znamená probuzený. Probuzení Buddhy znamenalo, že si uvědomil nesmírnou cenu a hodnotu každodenního života. Abychom z každodenního života ale nedělali nějakou novou filozofii, je třeba si uvědomit, že Buddhova zkušenost každodenního života je probuzení do tohoto jednoho okamžiku - bez jakéhokoliv učení nebo filozofie nebo chápání. A opět si musíme uvědomit, že takové probuzení je mezi lidmi velmi vzácné. Na jednu stranu je zcela běžné, že člověk se na něco soustředí v tomto okamžiku - zjevně a plně projevuje svou buddhovskou, probuzenou podstatu. Na druhou stranu je dost vzácné, aby student zenu přestal v zenu hledat něco zvláštního, těžko pochopitelného, a prostě pouze cvičil zazen nebo pouze jedl nebo pouze myl nádobí. Konkrétně u zazenu je typická situace, že student zazen cvičí jako něco velmi zvláštního a zápolí při zazenu se svou myslí - snaží se ji zastavit, nebo osvítit, nebo prohloubit, nebo osvětlit...přitom by stačilo, kdyby si uvědomil, že od narození je dokonale probuzeným, když nic zvláštního nepřidává k zážitku tohoto okamžiku, a prostě pouze cvičil shikantaza. A právě tak je ideální, když student zenu nemyje nádobí jako nějaká osvícená bytost, ale pouze myje nádobí. Buddha nebyl osvícená bytost, ale někdo, kdo prostě dělal to, co dělal a říkal to, co říkal. Což je vlastností probuzené bytosti. 

Možná se vám už daří prostě cvičit zazen a nic zvláštního nehledáte. Potom je také potřeba, abyste svůj život nechápali jako něco, co musí nějak zapadnout do ideálů buddhismu, a místo toho prostě žili od rána do večera - jako obyčejní lidé. Pokud budete cvičit zazen bez boje se svou myslí a žít svůj život bez toho, že byste ze svého života chtěli udělat něco jiného, než už v podstatě je, můžete i druhé učit tajemství Buddhova probuzení. 

Snaha je nutná. Bez snahy to nejde. Ale trvá mnoho let, než student zenu pochopí, jakou snahu vlastně vyvíjet. Když pochopí, jakou snahu vyvíjet, stává se znovu obyčejným člověkem, ovšem obyčejným člověkem, který byl poučen o nesmírné hodnotě obyčejnosti. Buddha znamená vrátit se na začátek všeho a vykročit. Obyčejní lidé to dělají od rána do večera, ale nechápou, jakou to má hodnotu. Proto se snaží svůj život nějak vyzdobit, vylepšit. Nebo se upínají k nějakým idolům. Když ovšem objevíme hodnotu obyčejného života, už ho do smrti budeme považovat za to nejcennější, co máme, a tuto moudrost budeme považovat za to nejcennější, co má lidstvo k dispozici. To nejcennější, co mají lidé k dispozici, je moudrost probuzení uprostřed toho nejobyčejnějšího života. A to je základní učení Gautamy Buddhy. 

Jak banálně to možná zní - probuzení uprostřed toho nejobyčejnějšího života. Zkuste ale domyslet, jaké by to mělo dalekosáhlé důsledky pro lidstvo, kdyby tak žili všichni. Kolik by na světě bylo nenávisti, válek, krádeží, lží, utrpení? Proto je hloupost, velká hloupost podceňovat hloubku a sílu skutečného probuzení člověka, čili podceňovat význam každodenní mysli v každodenních situacích. Každý člověk, který se upřímně snaží provádět každodenní činnosti a nehledá zvláštní zisk pro sebe a necítí nenávist vůči druhým, je buddha. 

 

 

Soucit

Soucit v evropském kontextu chápeme většinou jako cit, který se vztahuje k nemocným, slabým, poníženým. V křesťanství je takový vztah k druhým považován za velmi důležitou věc. V buddhismu, konkrétně v učení zenu, ale nenajdeme mnoho zmínek o takovém soucitu. Přesto je soucit důležitý, ale v zenu je chápán trochu jinak.  

Sou - znamená spolu s. Cit je nějaká emoce. Takže soucit je v podstatě něco, co cítíme ve vztahu k čemukoliv, co nás obklopuje. Důsledně vzato ale v zenu nejsme odděleni ani od nemocného člověka na ulici, ani od vlivného prezidenta v paláci, ani od ryb v řece, nejsme odděleni ani od dobrých, ani od zlých lidí, ani od kamení, listí, mraků nebo hvězd ve vesmíru. Když cvičíme zazen, dostáváme se do stavu buddha, což je probuzení do naprostého soucitu se všemi částečkami vesmíru a je jedno, jestli je to prach nebo stará žena nebo právě narozené plačící miminko. V zenu jde tedy o to vracet se do stavu neoddělenosti. Když cvičíme zazen správně, nejsme si vědomi toho, že my, jako jednotlivci, cvičíme, ani si nejsme vědomi, že bychom byli odlišní od sousedů nebo od brouků nebo od vesmírného prachu. Jsme všechno a současně nejsme nic. To je pak soucit v pravém slova smyslu - nejsou tu dva, je tu jen jedno. Pak zavřeme dveře, otevřeme okno, uvaříme čaj, není to jen pomoc slabým a potřebným, je to každodenní život v součinnosti s tím, co se děje kolem nás a co je potřeba udělat.  Pak je jasné, co mistr Dógen měl na mysli, co to je soucit, když napsal, že jde o to narovnat si polštář, když se v noci probudíme. 

Je dobré si uvědomit, jak slabé a nemohoucí je naše oddělené já. Je dobré si uvědomit, že nejsme tak důležití a že náš materiální nebo duchovní úspěch není tak důležitý. Tak se začneme víc zajímat o to, co potřebují druzí. To je vlastně soucit, ke kterému nás dovedlo ušlechtilé učení moudrých lidí. Ptáme se, co potřebují druzí. Možná nakonec zjistíme, že druzí potřebují, abychom o sebe dbali, starali se o své zdraví, mentální i fyzické. Naše tělo a mysl snadno ztratí svou původní, přirozenou sílu a pak nejsme schopni mít soucit s nikým a ničím... Jen o tom mluvit. A to je pak škoda a nevyužitá příležitost.  

   

Proč zen není obohacením našeho života?

Napadlo mě položit si pár základních otázek, co se týká těch, kdo se zenem začínají. Ovšem je třeba připomenout, že pokud to se zenem myslíme vážně, začínáme každý den znovu, takže to jsou otázky, které si sám kladu znovu a znovu. 

Co člověk získá, když cvičí a studuje zen? 

Pakliže to dělá správně, přestane něco vytvářet. 

A co z toho bude mít, když přestane vytvářet něco? 

Bude mít to, co tu je. 

A to dosud neměl? 

Na to si každý musí odpovědět sám.  

A jakou cenu má to, co tu je? 

To je dharma samotná, to je Buddhovo učení, to je odložení všech názorů.  

Proč taková dharma lidi moc nezajímá? 

Lidi zajímá zen, pokud ho chápou jako něco, co obohatí jejich život. Proto je na přednáškách zenových učitelů spousta lidí, ale tak jeden z dvaceti opravdu zen cvičí. Proč? Protože zen neobohacuje náš život. Zen nám vrací život, o který jsme přišli. A ten život je dost obyčejný. Máme jen dvě možnosti - buď budeme do smrti považovat každodenní okamžik za něco obyčejného, kvůli čemu nemá smysl se nějak snažit, a nebo v každodenním okamžiku vytušíme dharmu, probuzení. Pokud přeskočí jiskra probuzení a my konečně máme živý zájem o dharmu, pak je šance, že nakonec objevíme barvu a vůni toho, co je. Ale podmínkou toho, aby došlo k objevení toho života, který jsme dávno ztratili, je přestat cokoliv vytvářet. Včetně zenu, osvícení, náboženství, atd. 

Takže lidi zajímá zen, jen pokud je šance, že jim obohatí život? 

Za tu dobu, co cvičím a studuju zen, jsem poznal mnoho lidí, kteří byli ochotni jít za hranice sebe, za hranice svých vlastních přání a potkat dharmu, samotné učení Buddhy bez nějakých příkras.  Ale taky jsem poznal lidi, kteří dali přednost obdivu před pravdou samotnou, náboženství dali přednost před dharmou, omámení vlastními duchovními zážitky dali přednost před ryzí dharmou. Sám jsem dlouho bojoval s tím, že moje zážitky mi zatemnily hlavu. Proto si musíme dát pozor na "duchovní zážitky". Autenticky duchovní je v buddhismu jen to, co odhaluje naše pomýlení a otvírá dveře dharmě. Zazen je duchovní pouze tehdy, když ho nehodnotíme a pouze ho cvičíme. To, co je dokonale obyčejné, je současně kompletně duchovní a to, co je kompletně duchovní, je probuzení Buddhy samotné. Cokoliv mezi tím je buď rozptylování, nebo snaha povzbudit druhé, aby se probudili. 

Ale ono probuzení tito lidé nesmí považovat za své osobní, je to tak? 

Vlastní osobní probuzení je contradictio in adjecto. Co je osobní, není satori. Co je satori, není ničí osobní zážitek. Satori je to, co tu je, ne to, co někdo zažil. To, co někdo zažije, je poznání absurdní povahy probuzení. S tímto poznáním se ale moc nedá dělat. Nejhorší je založit na tom nějakou školu nebo kurzy. Kurzy osobního osvícení! Je to stejné jako vařit sníh nebo čistit saze. Takže jediné, co člověk může udělat, je důsledně takové zkušenosti popírat. Jinak se stane parodií dharmy. Co nakonec dělali staří zenoví mistři? Nemluvili o svém osvícení. Mluvili o modrém nebi, o vůni borovice nebo o bublání vody v kotlíku. Ale člověk musí překonat nějaké naivní představy o zenu, aby mohl potkat autentickou dharmu. Musí tedy nějak proniknout do Buddhova probuzení. 

Jak to ale udělat? 

Cvičit, cvičit, cvičit. Samozřejmě je dříve nebo pozdějí nutné vyhledat učitele. Učitel, který žáky učí skutečnost - pravý, nepřibarvený zazen, pozornost ke každodenním činnostem, to je učitel dharmy. Teprve když najdeme učitele, který nám ukazuje bohatství skryté v každodenním zážitku, jsme na stopě Buddhově dharmě. Neříkám, že musíme slepě následovat učitele, ale musíme najít někoho, komu důvěřujeme, komu věříme, že nám nevěší bulíky na nos a že cvičí autentickou dharmu. A pak si nechat poradit.     

    

 

Proč je zen lež

Proč Kodo Sawaki říkal, že zen je největší lež v dějinách lidstva? V podstatě jsem o tom psal v minulém článku, ale chci ještě upřesnit, že dokud známe nějakou definici zenu, pak to není zen. Dokud si něco myslíme o zenu, není to zen. Proto všechno, co se o zenu říká nebo píše, je v podstatě lež. Je to nadsázka, ale zenoví učitelé nemůžou mluvit bez nadsázky. Nebo lépe řečeno, občas musí mluvit nadsazeně. 

Jsou věci, které lež nejsou, a které považujete za zen. Zenové ústraní - to, co se tam skutečně děje, co děláte, co zažíváte, to není lež. Ale zen to není. V pravém slova smyslu to je vaření, uklízení, sezení, mytí nádobí, spaní... kde tam je nějaký zen? Lidé tomu říkají zen. Zenový student však musí chápat, že to zen není. Jinak je to jen další problém v našem životě. Ten problém se jmenuje zen. Máte problém se svým pokrokem, s učiteli, s pozicí zazenu... ale zen není nějaká disciplína jako lukostřelba nebo judo nebo vaření čaje. Je to náš každodenní život. A to lež není. Co je náš každodenní život? Je jednoduché vidět, co se v našem životě děje, ale je velice těžké přijít na to, o co vlastně v životě jde.  Vidíme, že žijeme. Ale kdo jsme, co je život, co je pravda, to už není jednoduché poznat. Takže zen je nějaká nálepka pro studium a cvičení dharmy. Mohl bych celou dobu říkat "dharma"- a jsme tam, kde jsme byli. Je těžko poznat, co je dharma. Proto cvičíme a studujeme dharmu, které občas říkáme zen.  

Abych byl pozitivní, ale současně kritický - náš život je skutečný, je to zen sám. To je pozitivní. Ale kriticky vzato - jak to chápeme a jak toto chápání aplikujeme v životě? Myšlenky nám nepomůžou, proto cvičíme zazen a pak se snažíme dělat věci s probuzenou myslí, tedy bez hodnocení a bez hledání a bez důrazu na sebe nebo na někoho jiného, bez důrazu na to nebo ono náboženství. 

Proč je zen lepší než všechno kolem

Přemýšlel jsem o tom, proč lidi cvičí zazen a co čekají od zenu nebo buddhismu nebo nějakých duchovních aktivit. V srpnu jsem byl na ústraní v kolínském klášteře a viděl jsem, jak lidé upřímně usilují o autentický vztah s Bohem, jak se snaží žít smysluplný život. Taky jsem si tam uvědomil všelijaké svoje osobní slabosti a sklony. A pak jsem si říkal - v září zase začnu učit v centru Lotus, tak jsem samozřejmě přemýšlel, co tento školní rok v našem zenovém kruhu budu lidem říkat a proč. Je mi jasné, že většina lidí nemá zájem čistě o zen - na rozdíl od takových žáků mistra Dógena nebo studentů mistra Shunryu Suzukiho v Kalifornii. Tady v Česku přinejmenším je většina praktikujících nějak spojena s křesťanskou zkušeností a to taky respektuju. Nicméně občas je potřeba jasně říct, čím je zen jiný, v čem je jeho síla nebo autenticita a jak nám může pomoct. 

Zen nám v žádném případně nepomůže, pokud ho budeme považovat za nějakou intelektuální záležitost nebo způsob, jak obohatit svůj život duchovně. Kdysi jsem v americké zenové škole Kwan Um slyšel tuto myšlenku: "Nezáleží na tom, jestli jste křesťané nebo nevěřící nebo muslimové. Zen může cvičit každý." Ale když cvičíme a studujeme zen poctivě, ovlivní to způsob, jak chápeme křesťanství nebo ateismus. A nebude to nějaké intelektuální chápání. Neřekl bych, že zen převyšuje náboženství nebo je hlubší než křesťanství nebo chytřejší než ateismus. Je to spíš metoda, která ukazuje věci v pravém světle. A k tomu, abychom mohli tuhle metodu použít, nesmíme k naší intelektuální zkušenosti přidávat další intelektuální zkušenost v podobě nějakého zenu. Schválně píšu "nějakého zenu", protože jakkoliv chápeme zen, není to zen. Zkusím to vysvětlit. 

Představte si, že jdete na nějaké ústraní, je tam nějaký duchovní učitel a vy se snažíte dosáhnout hlubšího pochopení jeho nebo její nauky. Ten učitel vám říká, že byste se měli snažit dosáhnout osvícení nebo hloubky nebo moudrosti nebo žít víc eticky nebo soucitně. Ale zen je lepší než takový přistup. Můžete být trochu zmatení, unavení, zklamaní, zapomětliví... ale díky zenu s tím nejenže nemusíte nic dělat, vy s tím nesmíte nic dělat! Takže striktně vzato, nesmíte zen chápat tak, že je to cesta k nějakému lepšímu nebo hlubšímu já. Zen je cesta nikam. Teprve když nikam nedojdete, dospěli jste ke smyslu zenu. Když studujete křesťanství, můžete narazit na velice hluboké reflexe o životě, můžete hledat řešení těch nejtěžších problémů lidí a díky křesťanství najdete ušlechtilá řešení nejrůznějších problémů. Já takovou moudrost a ušlechtilý přístup k životu taky nutně potřebuju. Jsem ale přesvědčen, že v tom nejzazším bodě nám křesťanství ukazuje totéž, co zen. Nebudu tu ale psát o křesťanství, kterého si vážím a snažím se vycházet z toho, jak ovlivňuje - pozitivně i negativně - lidi na Západě. Nicméně já už 29 let cvičím zen asi jen díky tomu, že si znovu a znovu uvědomuju, že jen zen je tak drzý a přímý, že neváhá tvrdit, že není čeho dosáhnout. A že cokoliv se nám podařilo - hluboké pochopení, klid, moudrost, ušlechtilost, soucit a další ctnosti - není to v pravém smyslu zenové dosažení. Ne nadarmo mistr Dógen ve spisu Fukanzazengi píše zhruba toto - jakkoliv je naše osvícení mnohočetné a jakkoliv je naše chápání hluboké, pokud tu je sebemenší rozdíl mezi chápáním a zkušeností, nejsme schopni se osvobodit od svazujícího myšlení běžného člověka. 

Proto je třeba cvičit jednotu chápání a  zkušenosti, což je v podstatě zazen bez jakýchkoliv dekorací nebo interpretací, a každodenní život bez jakéhokoliv hodnocení, když právě teď cokoliv děláme. Není lehké překonat intelekt a probudit se zcela do tohoto okamžiku. Pokud si myslíte, že zen jako nedosahování čehokoliv je fráze - podívejte se, kolik zenových adeptů ze sta uskutečnilo pravé zenové nedosahování. I když máme pocit, že se nám spousta věcí nedaří, jediná přímá cesta k pravdě - ať jsme včera pokazili cokoliv - je vrátit se k tomu, co děláme právě teď. Každý okamžik žijeme znovu, každý okamžik je další potenciální naplnění nejhlubšího smyslu našeho života. Kde nerozhoduje to, kolik toho víme, chápeme nebo jaké máme morální kvality. Vězeň - gangster, který se právě napil čaje, aniž by si o tom cokoliv myslel, naplnil smysl zenu. Stejně tak jako kočka, která vyskočila na okno nebo káně, které teď přistálo na poli. 

Nicméně návrat k takové jednoduchosti nutně vede k etickým otázkám a upřímné snaze porozumět lidem a žít s nimi v harmonii. Pokud někdo cvičí zazen jako koníček nebo přesvědčení o správnosti nějakého náboženství nebo nějaké duchovní cesty, nemůže zcela a přirozeně jednat eticky, protože dává přednost jednomu před druhým. Bude pohrdat těmi a bude vychvalovat jiné. Buddhova cesta je ale odlišná - nakonec nevíme nic a odmítáme odsuzovat nebo obdivovat. Pak si můžeme všimnout, co na tomto světě je opravdu tragédie a co je potřeba podporovat. 

Takže základem je návrat k nevinnosti - k naší původní čistotě právě narozeného dítěte. To je ono nedosažení kompletního Buddhy, to je ono otočení květinou a úsměv Mahákášjapy. Proč je gangster znovu a znovu gangsterem nebo proč je podvodník znovu a znovu podvodníkem? Protože se nedokázali vymanit z koloběhu svého chování a svých názorů. Když cvičíme zazen znovu a znovu jako způsob, jak být lepším člověkem nebo jako nějaké duchovní přesvědčení, nedokázali jsme se osvobodit od špatného chápání buddhismu. A tak nemůžeme vycházet z vlastní nevinnosti. Dokud pořád vycházíme z toho, že jsme darebáci, budeme mít tendenci vidět v druhých darebáky. A dokud budeme mít tendenci v druhých vidět darebáky, nebudeme mít schopnost vidět v nich buddhy. A budeme pořád v koloběhu odsuzování a frustrace. Uvědomuju si, že jsem mizera, ale nejen to, uvědomuju si, díky praxi zenu, že kromě toho, že jsem mizera, jsem taky zcela nevinný člověk. Uvědomuju si to díky zazenu. V zazenu se vracím na začátek svého života. Můj život vždycky začíná se zazenem. A končí, když se zapletu do svých myšlenek a pocitů. Začátek života a konec života není nutně narození a smrt, ale spíš probuzení - východ slunce - a návrat do tmy. Zenový učitel, i když už ten termín nepoužívám ve spojení se svou osobou - si musí uvědomovat, že je jako nepopsaný list papíru, jako malé dítě, jako někdo, kdo zatím nic neudělal a nic nepoznal. A k takovému návratu k původní nevinnosti a nedosahování musí vést druhé. Ať jsme, kdo jsme, uvědomujeme si také, že jsme zcela nevinní a nepopsaní, tady a teď? Nebo čteme knížky o zenu a jezdíme na zenová ústraní, abychom se stali lepšími lidmi? Abychom něco pochopili?  

Shunryu Suzuki mluvil o jakémsi kultivování naší moudrosti. To ale není v rozporu s tím, co píšu. Naopak. Musíme kultivovat, pečovat, udržovat, vracet se, cvičit naši původní nevinnost, naše původní, podstatné probuzení buddhy. To je třeba udržovat a cvičit a kultivovat. Ne abychom byli čím dál probuzenější - to už by byl zase návrat do temnot, ale abychom život chápali jako zázrak a otazník v tomto okamžiku. A teprve pak chápeme, proč nám nejsou druzí lidé lhostejní. Lépe řečeno, pak je náš soucit s druhými vyvolán nikoliv přesvědčením nebo pochopením, ale naší přirozeností. To je pak autentický, čistý soucit, který není naprosto nijak podmíněný tím, co víme. Nenabádám k tomu, abychom žili jako divoši, ale jako lidé, kteří hodně zažili, hodně četli, a přesto se všeho toho vzdali ve jménu nejhlubší moudrosti. Pokud nedokážeme každý den začít od nuly, pak o zenu moc nevíme. Zen je opravdu lepší než běžná moudrost nebo běžná sečtělost člověka. Je lepší než běžné morální hodnoty. Protože stromy ani tráva ani mraky nejsou svázány takovými věcmi. Nicméně jako lidé, na rozdíl od trávy, je naší přirozeností zkoumat, číst, diskutovat... toho se nevzdávejme, ale čtěme jako malé děti, zkoumejme jako kotě zkoumá myš, diskutujme jako někdo, kdo je na nějakém semináři poprvé v životě.   

Díky zenu můžeme být čímkoliv, kýmkoliv, kým už jsme, ať jsme kdokoliv, pokud nelpíme tvrdohlavě na tom, kdo nebo co jsme. Můžete říct - jsem hlupák. Ale je to pravda zrovna teď? Můžete říct - jsem probuzený člověk. Ale je to pravda zrovna teď?

Malá motorka, velká motorka

Nějakou dobu jsem nic nepsal a skoro nic spirituálního nečetl, protože jsem se potřeboval vypořádat s cílem, který jsem si vytyčil - udělat si řidičák na velkou motorku. Pro většinu lidí to asi zní jako pitomost a že to umí každý, ale pro mě to byla jedna z nejtěžších zkoušek v mém životě. 

Když se zamyslím nad tím, co bylo v mém životě těžké udělat, určitě jedna z nejtěžších věcí bylo třítýdenní zenové soustředění v korejském stylu školy Kwan Um. Jedno jsem absolvoval v americkém zenovém klášteře a jedno v polském. Kdo to nezažil, tak prostě nemá ponětí, co je tak těžkého tři týdny skoro pořád jen meditovat nebo zpívat sútry v korejštině. Kdo to zažil, tak ví, o čem mluvím. Těžko v životě najdu něco, co bylo těžší. Ale oproti kurzu na motorku na tom bylo něco podstatně lehčího - máte od začátku do konce naprosto daný program a pokud neutečete, což by udělal jen velký zbabělec, když už jste se teda rozhodli ty tři týdny absolvovat, tak prostě od rána do večera jen děláte, co máte dělat. Absolvovat kurz na motorce je svým způsobem těžší v tom, že nesedíte v bezpečí kláštera, ale sedíte na těžké, nemotorné motorce, což je zajímavé spojení - nemotorná motorka - a máte za úkol do ničeho nevrazit a nespadnout. A pokaždé, když tohle děláte, tak nemáte na vybranou, ale jste stoprocentní zenový mistr, protože nemáte naprosto čas myslet na jakékoliv nesmysly. A to musíte absolvovat asi 13 krát během dvou měsíců. Na tom pobytu v zenovém klášteře je těžké to, že chcete být jako zenový mistr, chcete sedět jako zenový mistr a chápat sebe a druhé stejně jasně jako zenový mistr, ale nejde vám to... to je těžké... a na té motorce, když se na ní učíte s instruktorem, tak zenový mistr jste, ať chcete nebo nechcete, a teď vidíte, že to zenoví mistři nemají v životě lehké, protože neřeší nic jiného než jak přežít - jak přežít v horách, v džungli, na silnici.... nemají čas myslet na abstraktní věci, protože zenovému mistrovi jde vždy o život. A jen hlupák by si mohl myslet, že zenový mistr to má lehčí... no takže paradoxně ten řidičák na motorku byl těžký v tom, že jsem byl nucen 13 krát během dvou měsíců jednat jako zenový mistr, ať se mi to líbilo nebo ne. Nikdy v životě jsem nezažil tak intenzivní hodiny... to nebylo mindfulness v tom smyslu, že si uvědomujete, že strop je bílý, že slunce je horké, že vaše džíny jsou modré... to byla všímavost v tom smyslu, že je červená, že jsem nezařadil jedničku, že vlevo se na mě řítí autobus a že na přechodu je matka s kočárkem a že mi padá motorka...  To není jako sedět v autě. Nebo v meditační místnosti. No a závěrečná zkouška, to už člověk musel prokázat, že ho nic nerozhází a že ho nerozhází ani to, že je úplně mimo.... 

Samozřejmě vás může napadnout, že kdejaký klučina takovou věc absolvuje s prstem v nose. Ano, ale ti klučinové netrávili mládí v zenových klášterech a nepřemýšleli o smyslu života. Oni přijdou, učí se jezdit na motorce a pak udělají zkoušku. Kdyby mi bylo 18, tak to budu mít taky tak. Ale jen já vím, co jsem musel překonat, abych to celé absolvoval. Vážím si každého člověka, který překonává svoje meze. Když o tom tak přemýšlím, autentický život znamená dělat věci, které jsou mimo rámec našich běžných schopností. Dělat vážně zen, věnovat se vážně zenovému buddhismu není nic jiného než být ochoten jít kousek dál, než by se nám osobně líbilo. Už asi rok jsem cítil, že se musím překonat, musím překonat své pohodlí, svou nešikovnost, svou nervozitu a udělat si ty papíry na velkou motorku. Vím, že když jsem dokončil ty tři týdny v klášteře, vím, že jsem se hodně překonal. A měl jsem radost, že jsem to udělal. A teď taky vím, že jsem se překonal. Ale nejde o to říkat - koukejte, co jsem dokázal. Protože většina z vás nevidí nic světoborného ani na třech týdnech v klášteře, ani na řidičáku na motorku. Ale vy dobře víte, že třeba nesnášíte pocit, když jste celí ponoření ve vodě. A když budete absolvovat kurz, kde vás naučí se potápět, budete celí bez sebe, co jste dokázali. Nikdo vás nebude chápat. Ale vy budete chápat, že jste se překonali. Pokud nás opravdu zajímá smysl našeho života, smysl duchovního snažení, nemůžeme nikdy zůstat v oblasti osobního pohodlí, v comfort zone. Musíme pravidelně vystupovat z comfort zone a překonávat výzvy. Ne proto, abychom ze sebe měli dobrý pocit, to je nedorozumění. Ale protože nejhlubší smysl jakéhokoliv duchovního úsilí je překonat svoje obvyklé, malé já, které má nějaký svůj malý svět... Kristus, Buddha, přidejte kohokoliv, kdo opravdu překonal sám sebe, ti všichni překročili oblast osobního pohodlí a osobní mysli. A o to nám musí jít, jinak nemá smysl se bavit o nějakém spirituálním světě. 

A jsou dva druhy překonávání sebe. Na nižší úrovni je to jako když Alenka překoná strach z hada nebo odpor k rajské omáčce. A pak je druhý level. A k tomu dochází, když už jsme se překonali tisíckrát, když už jsme byli stokrát na zenovém ústraní, milionkrát seděli zazen, milionkrát se omluvili, milionkrát jsme přehodnotili nějaký hloupý názor, a přesto jsme ještě ochotní udělat další krok. Přestože máme pocit, že už všechno chápeme, že už si zasloužíme úctu a klid, tehdy musíme udělat ještě jeden krok. Zapomenout úplně na všechno, co se nám podařilo a co se nám nepodařilo, a zkusit všechno znovu, znovu se narodit - to myslím obrazně - čili znovu se postavit na start života, který začíná každé ráno, a znovu se všechno učit. Ten první level děláme skoro všichni, jen největší slaboši snad ne, ale ten druhý level, tam začíná opravdu nějaká hluboká proměna člověka a to je to, kde je nám Buddha příkladem.  A tam už nás nezajímá, co jsme nebo nejsme, ale co je a co není... 

Závěrem bych řekl, že je důležité, abychom si v životě vytýčili cíle a překonávali překážky a abychom něčeho dosáhli. Bez toho nemůžeme udělat ten další krok, a to je zapomenout, čeho jsme dosáhli a co jsme pochopili a jak velkou cenu má náš život.... teprve potom jasně vidíme ne jak velkou cenu má náš život, ale jak velkou cenu má život sám.  

   

       

Píšu pořád tentýž článek

Od malička si povídám sám se sebou. A je mi se mnou dobře - většinou. Co se změnilo v roce 1992, bylo to, že jsem dostal klíč od pokladnice, které se v buddhismu říká dharma. Tady máš klíč - ale nikdo tu pokladnici za tebe otvírat nebude. To byla zpráva, kterou jsem dostal v rámci svého třítýdenního sesshinu v jednom americkém zenovém klášteře. Od té doby píšu sám sobě, abych se povzbudil a ten klíč použil. Abych znovu a znovu otvíral dharmu. A že jsem ten klíč velmi často ignoroval! Někdy ležel zapadlý někde v almaře celé měsíce...  Proto jsem hledal učitele, kteří by mi pomohli na ten klíč nezapomínat. Opravdu ho denně používat. A když nepomůže nic jiného, pomůže aspoň to, že si článkem sám sobě připomenu, abych ten klíč zase použil... aby nezrezivěl.     

A někdo by mohl namítnout, že je to pořád jenom o tom, co chci já a že se to netýká druhých. Když už ten klíč použijete - když otevřete pokladnici dharmy, pak se to sakra týká druhých, týká se to všech. Od toho tu dharma je. Je univerzální a platí pro všechny. Takže otevřít pokladnici dharmy je stejné jako "otevřít okno já". To znamená, že vyvětráte zatuchlé já a otevřete se dharmě. To znamená, že vaše ztuhlé představy a pocity o vlastním životě, o vaší životní situaci, vaše názory, vaše myšlenky, nahradí dharma. To zní velmi vznešeně. Představujete si možná, že když nějaký člověk nahradí své běžné já dharmou, stojí před vámi svatý. Ve skutečnosti máte tu čest s nějakou obyčejnou situací. Ten člověk třeba vypne topení nebo otevře okno nebo uvaří čaj. Na to mi můžete samozřejmě namítnout, že to dělá každý. Ale existuje běžná obyčejnost a posvátná obyčejnost. Běžná obyčejnost znamená, že si nevážíme toho, že děláme něco obyčejného, nepovažujeme to za důležité. Když jsme ale v jednotě s dharmou, jakákoliv obyčejná věc, kterou děláme, je posvátná. Z vnějšku nepoznáte, že to ten člověk tak cítí. Ale uvnitř toho člověka je čisté srdce. Když sami máte čisté srdce a něco děláte, možná si toho nevšimnete. Ale zpětně si uvědomíte, že vás nic netížilo, nic neobtěžovalo, nic nezatemňovalo vaši mysl a nebyli jste otupělí nějakou "velkou záležitostí" nebo otupení nudou nebo leností. 

Někdy mi lidé řeknou - ty jsi buddhista, takže věříš na reinkarnaci? Nebo - ty jsi buddhista, takže nejíš maso? Nebo ty jsi buddhista, takže se nemůžeš zlobit? Nebo ty jsi buddhista, takže nic nemáš? Nebo ty jsi buddhista, takže nevěříš v Boha?  V zenu jde o něco jiného - je to určité uchopení Buddhovy zkušenosti a aplikace této zkušenosti v našem životě, není to předem daný seznam pravidel neb o poučiek, podle kterých má člověk žít. V zenu jde, vznešeně řečeno, otevřít pokladnici dharmy. To znamená otevřít okno já a vstoupit do světa, kde platí něco mnohem jasnějšího a hlubšího než jsem "já". 

Neděste se radikálních tvrzení jako "dosáhnout osvícení" nebo "odhodit svoje já" nebo "nemít ego". Dharma není rozkaz "svléknout do naha!" Buddhistická praxe není vojenský výcvik. Nikdo vás do ničeho nenutí. Ale pokud někdy narazíte na klíček k pokladnici dharmy a nebudete se bát ten poklad otevřít, objeví se před vámi úplně nový pohled na věci.  A vy ucítíte osvobození od jakéhosi rigidního "já" a radost. Možná že už jste už něco takového někdy cítili, možná je to součástí vašeho každodenního života.  Pak snad cítíte, že dharma není nutnost nebo povinnost, ale pozvání. Zkuste otevřít okno já. Nikdo po vás nechce, abyste se stali někým jiným. Nikdo po vás nechce, abyste byli svatí, osvícení, moudří...Pokud ale narazíte na dharmu, budete se přirozeně chtít vracet do takového místa. Pak nebude zas tak moc záležet na tom, jestli vás někdo romanticky miluje, nebo jestli máte velký dům nebo jestli si vás lidé váží. Nebude záležet na tom, jestli si o vás lidé myslí, že jste úžasný člověk. Bude záležet na něčem mnohem  hlubším. Bude záležet na něčem, co všemu dává nový smysl a zobrazuje věci ve zcela novém světle.