Zen není flow

   

    

Zen, jak mnohokrát píšu, není dosažení nějakého vnitřního klidu, který nás už nikdy nebo skoro nikdy neopustí, ani to není stav těla a mysli, kterému se v psychologii říká flow, kdy člověk dělá něco tak dobře, že necítí nervozitu, překážky, ztuhlost, a místo toho je ve stavu jednoty těla, mysli, svého hudebního nebo třeba sportovního nástroje a prostředí.  

I když jsem už mnohokrát na různých místech vysvětloval, že zen není dosažení ani vnějšího ani vnitřního klidu těla a mysli, než se pustím do vysvětlení, proč zen není flow, dovolím si zopakovat, že například stav nervozity nebo nejistoty nebo nízkého sebevědomí člověku nebrání, aby v dalším okamžiku udělal něco dokonale v rámci svých daných možností. To je probuzení. Když použiju skvělý postřeh Kodo Sawakiho, slavného zenového mistra, tak on říká, že jde o to z nejhorších podmínek vytřískat maximum. To znamená, že zen je například skončit poslední v závodě, ve kterém jste třikrát upadli, ale vy jste udělali maximum z toho mála, co jste měli k dispozici. Pokud například spím jen čtyři hodiny, ať už k té situaci došlo jakkoliv, pak v práci dělám maximum v rámci svých možností. To je málo podobné obecnému povědomí lidí o tom, co je zen. 

Málokdo by zřejmě viděl něco zenového v situaci, kdy jedete nakupovat, parkujete v nákupním centru, na zadním sedadle pláče dítě, a vy jste právě zjistili, že vaše kreditka zůstala na stole v kuchyni, ale vy musíte nutně nakoupit jídlo pro celou rodinu na víkend. Pokud z takové situace tady a teď dostanete maximum, jste lepší než Buddha, který jen seděl pod stromem a nemusel nic řešit. Jste prostě tady a teď a děláte maximum. Do your best. Nic víc! Nic lepšího zen nenabízí. Za normálních okolností prostě ráno vstanete a dáte si snídani. V práci řešíte práci. V rodině řešíte rodinu. Na kole jste na kole a na motorce jste na motorce.  Je to šokující, ale v zenu po vás nikdy nikdo nebude chtít víc, než jen abyste dělali to, co právě děláte. Je snadné si o tom číst zenové příběhy, ale nesmírně těžké to převést do praxe zenového výcviku. Jsou lidé, kteří cvičí zen třeba třicet let, ale pořád od toho čekají něco "víc". Takže v praxi zenových škol a center vidíme, že není lehké prostě jen něco dělat. Prostě jen sedět a cvičit zazen. Naše mysl tomu nechce uvěřit, protože je zvyklá, že čím větší cíle si klademe, tím dále jsme od nich, pokud nic zvláštního neděláme proto, abychom těch cílů dosáhli. Pokud chcete vyhrát mezinárodní houslovou soutěž, nebude stačit prostě jen zenově hrát každý den na housle. Budete potřebovat naprosto výjimečný talent, fantastického učitele, budete muset cvičit minimálně šest hodin denně, budete muset sehnat slušný, čili velice drahý nástroj, a budete muset překonat všechny možné pocity a strachy.... to je úplně jiný typ úsilí, než se vyžaduje od někoho, kdo cvičí zen třeba na letním ústraní. Tam nemusíte umět nic, ale musíte dělat všechno proto, abyste ze sebe dostali maximum. 

Když si do ruky poprvé vezmete golfovou hůl a na trávník umístíte golfový míček, je velmi malá pravděpodobnost, že váš švih bude elegantní, uvolněný a přesný a vy trefíte míček přesně v tom bodě, kdy se z tvrdého plastu stane měkká, poddajná guma, takže to jen mlaskne a míček odletí rovně nahoru a krásným obloukem spadne jen pár metrů od jamky za jezírkem v dálce. Ve skutečnosti zřejmě narazíte holí nešikovně do země, míček sotva zasáhnete a ten se odkutálí pár metrů od vás....  A přitom v prvním případě může jít o situaci, kdy nejde o zen, a v druhém případě jde o zen. Pokud golfový šampion při hraní golfu myslí především na výhru, na svou kariéru, na to, že bude muset na operaci zad a podobně, není to zenový golfový hráč. Pokud pouze hraje a neřeší výsledek, ačkoliv mu fandí tisíce lidí a může vyhrát miliony dolarů, je to zenový golfový hráč. Pokud začátečník dá do svého prvního golfového pokusu vše, je to zenový golfový hráč. Probuzený člověk, buddha. Pokud to odflákne, není to zenový golfový hráč. 

Co se týká flow - to je v zenu něco jako přidaná hodnota, která není ani dobrá, ani špatná. Pokud se vám konečně podařilo se na sjezdovce uvolnit a vy jste konečně zjistili, že carving není v rozporu s fyzikálními zákony, ba právě naopak, a vy si nerozbijete pusu, když se zcela uvolníte a necháte se těmi fyzikálními zákony unášet, pak jste ve flow, ale pokud se přitom před někým předvádíte, pak jste sice ve flow, ale neuspěli byste jako zenový mistr. Zenový mistr se nepředvádí, ten pouze něco dělá, flow neflow. Každopádně umět se uvolnit není důležité jen na lyžích, při hraní golfu, při hraní na housle, ale je to naprosto nutné, pokud chcete zpívat a nedusit se u toho, jak jsem nedávno zjistil na své první hodině zpěvu. Když jsem si pořídil motorku, trvalo mi minimálně rok, než jsem začal jezdit trochu uvolněně. Asi rok jsem z jízdy neměl skoro žádný požitek a vlastně jsem nechápal, proč jsem si motorku koupil. Problém spočíval v tom, že tu byla motorka, a pak jsem byl já. Já jsem zápasil s motorkou a motorka - podobně jako kůň, který vás nerespektuje - si dělala svoje, zatímco já jsem doufal, že nespadnu. Jezdil jsem opakovaně na prázdná parkoviště a učil se uvolnit. 

V zenu nejde o to být pořád uvolněný, ale uvolnit se, když vám učitelka zpěvu řekne, uvolněte se a ztuhnout, když v lese narazíte na zmiji. Prostě děláte, co můžete. Nervózní člověk může být zenový učitel, pokud se svou nervozitou nenechá porazit, a uvolněný, charismatický člověk, nemůže být zenovým učitelem, pokud místo zenu učí pořád jen uvolněnost.   

Kamarád se mě nedávno zeptal, jak dýchám, když cvičím zazen. Ta otázka mě trochu zaskočila. Vždycky jsem se snažil správně sedět. Při zazenu uvolníte ramena, břicho, ale držíte rovně páteř, krční páteř - mnoho lidí se soustředí na rovnou páteř, ale krční páteř neřeší a sedí s hlavou předkloněnou dopředu. Pozice zazenu, pozice Buddhy, vychází z tradice jógy. Buddha se pozici naučil od jogínů. Ta pozice musela existovat už stovky, možná tisíce let před narozením Gautamy. A vše nasvědčuje tomu, že v té pozici vždy šlo o to narovnat páteř, narovnat i krční páteř, sedět rovně, ale nikoliv ztuhle. Když sedíte přesně v takové pozici, kdy nejste ztuhlí, ale na správném místě jste uvolnění, pak jste udělali všechno proto, aby se vám dýchalo dobře a přirozeně. V pozici zazenu se dech automaticky prohloubí, uklidní, zpomalí. Všechny funkce těla se dostávají zpátky do přirozeného chodu a tempa. Mozek otevře dávno zavřená centra. Zablokované části těla se odblokují. Když pak řídím auto, mám pocit, že se mazlím s milovanou partnerkou. Je to jako umýt okna a konečně vidět ven nebo koupit si nové kolo - všechno je najednou znovu objevené, zářící a naplňuje vás to až po okraj. Taková je mysl člověka, který cvičil hodinu zazen. Realita je samozřejmě často komplikovanější, protože lidé jsou komplikovaní, což nemyslím kriticky.   

V zenu tedy jde o to pokaždé udělat maximum, ať už jsou vaše podmínky sebehorší. A současně nezapomínat, že toto maximum nelze dělat ani včera, ani zítra. Mnoho lidí vám řekne - třicet let, třicet let cvičím zazen a nic! Kde je osvícení? A vy jim řeknete: "Co uděláte, když je vám zima?" Oni odpoví: "Obleču se." A vy jim řeknete: "To je ono."  Každý den je nový den. Jedna moje dobrá kamarádka mi řekla, že když slyšela frázi Každý den je nový den, utekla z kurzu. Namítl jsem, že tato "fráze" mě už mnohokrát dostala z nejhoršího...  Každý chceme slyšet něco jiného, každý slyšíme na něco jiného. Každý chceme něco jiného. V zenu jde jen o to dělat, co můžeme - v tomto okamžiku. 

Je tu ještě jeden nevyřešený problém. Na jednu stranu říkám, že stačí prostě sedět, snažit se sedět správně... Na druhou stranu říkám, že díky hodině zazenu se dostávám do stavu splynutí, do stavu flow, i když si třeba budu zavazovat tkaničky u bot. To láká k představě, že cvičíme zazen proto, abychom se do stavu splynutí dostali. Pokud se ale budete snažit na lyžích dostat do stavu splynutí, aniž byste se maximálně soustředili na správnou techniku, nedostanete se do stavu splynutí. Každý se tedy musí primárně snažit, ať je to začátečník nebo veterán. 

V zenu je důležitější upřímná snaha než sladký výsledek. Když na rande uděláte všechno proto, aby si to rande vaše milovaná žena užila, dostanete sladkou pusu. Když budete přemýšlet, proč už vás dávno nepolíbila, nevšimnete si za celou dobu ani jednou, jak je krásná. Obojí jsem zažil, můžu potvrdit. Podobně - když budete celý život cvičit zazen s nadějí, že jednoho dne dosáhnete osvícení, nevšimnete si, kolikrát jste ho už za život dosáhli.  

Milovat znamená mít starost

Milovat znamená mít starost. Mít starost znamená uvědomovat si propojenost sebe a světa. Uvědomovat si propojenost sebe a světa znamená být osvobozený od sebe. Být osvobozený od sebe znamená mít radost. Mít radost znamená opravdu slyšet, opravdu vidět, opravdu cítit vůně. Opravdu slyšet, opravdu vidět, opravdu cítit vůně znamená být probuzený. 

Základním problémem lidstva není rozpor mezi idealismem a materialismem. Víme dobře, kolik krve v historii lidstva proteklo v rámci nenávisti mezi příslušníky téhož náboženství!!! A naopak, kolik krve proteklo naprosto nezávisle na nějakých náboženských ideálech. Dalo by se říct, že např. nacismus je jakýsi perverzní idealismus, který na základě nesmyslných idejí slibuje vyvoleným velké materiální blaho. Spíše než konflikt mezi idealismem a materialismem vidím problém v základní hlouposti člověka. Možná bychom mohli říct, že existují dva typy hlouposti. Jeden typ - hloupost jako otevřenost - a tady už se nabízí křesťanský termín - pokora, jazykem zenu - jsem otevřený - jazykem křesťana - jsem pokorný, to znamená, že zatím nevím, pouč mě - to je přímou a rychlou cestou k moudrosti, kdežto ten druhý je postupnou, nebo někdy i velmi rychlou cestou k nenávisti a násilí. Pokud jsme hloupí v tom prvním smyslu - tedy zcela pokorní -  jsme naprosto otevření tomu učit se od lidí, kteří jsou už moudří a upřímní. Tihle lidé, a je jedno, jestli jsou příslušníky nějakého náboženství či nikoliv, jsou schopni díky vlastní původní hlouposti - otevřenosti - nebo pokoře - získanou moudrost předávat dalším lidem. A obráceně, pokud jsme hloupí v tom smyslu, že se necháme snadno obelhat a zavřeme svou mysl a své srdce moudrosti, a místo toho jsme přijali  takový výklad světa, který je založen na nenávisti - nebo jak říkají křesťané fundamentalismu, který nutně vede k nenávisti - pak jsme si dočasně, často definitivně zavřeli dveře moudrosti a budeme žít s myslí černobílou a budeme neustále a intenzivně někoho nenávidět, případě i fyzicky napadat nebo k tomu vybízet druhé.  

Proto vidím jako velký úkol jednotlivce a smysl života v tom, abychom si dávali pozor, zda jsme skutečně otevření moudrosti, nebo se spíš zavíráme a pěstujeme v mysli černobílý pohled na svět, kde určitá část lidí nezaslouží spravedlnost a uctivé zacházení. Být otevřený moudrosti znamená být ochoten neustále vidět sebe sama kriticky, být otevřený kritice ze strany moudrých lidí - pozor, ne být otevřený kritice ze strany idiotů, to pak vede k tomu, že se sami staneme idioty. Musíme si jasně uvědomovat, jaké máme v životě hodnoty a protože by ty hodnoty měly být kapku výš, než čeho jsme denně schopni, musí nám pomáhat moudrost a příklad lidí, které takové hodnoty žili nebo žijí. V ideálním případě duchovní doprovázející v křesťanství rozumí, jaké jsou jeho hodnoty a i když ne zcela, určitě je z větší  části sám žije. Podobně zenový učitel musí rozumět tomu, co učí a současně to, co učí - pokud možno -   žít. Ani křesťané ani zenoví buddhisté nejsou povinni být dokonalí, spíš naopak - obě tato náboženství kladou větší důraz na velmi upřímnou snahu jít správnou cestou než na výsledky a medaile. Cennější je tedy naše každodenní úsilí, i když klopýtáme, cenné je  žit pravdivě, uprostřed omylů,  než uznání druhých, uznání společnosti, sláva  a podobně. Ale samozřejmě nic špatného na společenském úspěchu není. Každopádně ti, kteří si zaslouží mezinárodní ceny a píšou knihy, které se stávají bestsellery, jistě nežili nebo nežijí proto, aby dosáhli cen a společenského úspěchu.  

Kde je ale rozdíl mezi laskavou moudrostí, která v sobě zahrnuje i kritiku nebezpečných a hloupých lidí a skutečnou nefalšovanou nenávistí a zaslepeností? Moudrý člověk kritizuje, protože miluje. Když kritizuje, doufá, že druhý změní svůj pohled, otevře se pravdě. Ale i když se ten druhý pravdě neotevře, moudrý člověk necítí nenávist - a tady je ten základní rozdíl - ale hledá další možnosti, jak zvrátit osud lidí, kteří jsou hloupostí postižení a škodí svou hloupostí druhým. Idiot kritizuje, protože v sobě cítí hořkost, zklamání, strach. Potřebuje na někoho ukázat, kdo může za problémy lidí, jako je on. A tak je zásadní  rozdíl mezi kritickými výroky Ježíše Krista (které vycházely z jeho laskavého, starostlivého srdce - a názory těch, kdo ho ukřižovali - ti ho určitě neukřižovali z lásky). On vedl druhé k lásce a pravdě, oni místo lásky cítili strach a místo pravdy na piedestal postavili nějakou modlu.  Zenový učitel musí být kritický, musí ukázat na slabosti lidí a musí vést druhé z temnoty na světlo. Ale nebyl by to autentický učitel zenu, kdyby cítil k lidem hořkost nebo nenávist nebo byl zklamaný, že druzí jsou hloupí. Stejně jako lékař není uražený, že pacient usnul nebo že necítí svou levou ruku, zenový učitel chápe slabost žáka jako předmět své práce. Snaží se pomoct, ale necítí se žákem a jeho omezením ohrožen. A necítí se v žádném případě nikomu nadřazen. Jak zenoví učitelé, tak katoličtí kněží včetně papeže, jsou především lidé, kteří mají sloužit Pravdě. Naštěstí je těch, kteří té pravdě opravdu slouží, nepřeberné množství.  

Dospělý člověk si může říct: Nepotřebuju, aby mě nějaká organizace formovala a vedla a kritizovala nebo ode mě čekala nějakou spoluúčast a angažovanost. A jiný člověk si může říct, a to byl i můj případ: Pokud mě tahle tradice, tohle náboženství, tato skupina, tento učitel v čele této skupiny, přivede k moudrosti, nemám problém následovat takovou tradici, vstoupit do takového náboženství a následovat takového učitele. Na západě je velké téma svoboda jednotlivce. Naprosto odmítám  někomu něco vnucovat nebo diktovat - žil jsem v komunistickém režimu 22 let a vím co to je, když vám někdo od rána vnucuje nějakou ideologii a co můžete a nesmíte číst, čemu nesmíte věřit, kam nesmíte cestovat.... Takže primární je vaše naprostá svoboda rozhodnutí. Nemusíte nic, kromě toho, že pokud možno dodržujete zákony země, kde žijete, pokud tyto zákony nejsou v rozporu s vaším nejčistším svědomím. 

V 18 letech se člověk víceméně začne považovat nebo je považován za dospělou osobu. Svým způsobem jsme opravdu v 18 letech dospělí. S tím souvisí spousta nových práv a povinností. Nicméně pak je tu ještě něco. Pokud vážně bereme otázky smyslu života, pokud nechceme žít jako zvířátka a pouze žrát a vyměšovat a dýchat a spát, ptáme se, proč žijeme. A pokud se takto ptáme, máme naši první duchovní nebo spirituální otázku, máme tu duchovní problém. Proč žijeme? Teď můžeme rozdělit pro jednoduchost - a to je samozřejmě velké zkreslení reality - pro jednoduchost lidi rozdělíme na ty, co na tuto duchovní otázku odpoví - abych se měl dobře, abych  se najedl, pobavil, užít si život, co nejméně trpět. A tihle lidé můžeme rozdělit na další dvě půlky. První půlka - chci se mít dobře, ale nechci nikomu ubližovat. Skvělé. Tihle lidé snad nikomu neubližují. Druhá půlka - chci se mít dobře a je mi jedno, jestli cestou ke štěstí někoho praštím nebo zraním nebo okradu nebo zabiju. Tihle lidé jsou ve společnosti jistými podobnými lidmi tolerování, jindy dokonce oslavováni. No a pak je tu ta druhá polovina, to jsou ti, co na otázku proč žiju, odmítají jednoduchou, materialistickou odpověď. Znám spoustu lidí, kteří mají na první místě rodinu, ale nehlásí se ke křesťanství. Mám za to, že tento ateisticky pojatý důraz na smysl rodiny pochází z křesťanství, lidé si ho nevědomky předávají z generace na generaci, a někde postupně vytratili lásku k Bohu a zbyla jen láska k rodině. Ne, netvrdím, že to je málo! Ale řekněme, že to je určitý zúžený pohled na smysl života, když to srovnáme s velkými filozofy nebo mysliteli, co lidstvo poznalo. Pokud věříte v Boha, máte už sotva jednoduchou odpověď na otázku, jak žít a myslet v souladu s Bohem.  A to je dobře, protože kdybyste měli jako věřící jednoduchou odpověď na takovou otázku, pak víte, kdo patří do pekla a kdo do nebe. S takovým přístupem se neztotožňuju a neztotožňují se s ním ani mí nejmilejší křesťanští učitelé. No a pak je tu poslední skupina a ta nás zajímá. To jsou lidé, kteří smysl života vidí v něčem, co přesahuje běžné potřeby člověka, a současně odmítají chápat duchovní otázky černobíle. Jsou to lidé, kteří přemýšlí, pochybují, hledají, mají otázky, studují, meditují, modlí se, cestují za poznáním... Tihle lidé jsou si jistí, že  svět není černobílý.  

Co se týká "jednou nohou křesťan, druhou nohou buddhista." Souhlasím s řádovou sestrou Denisou Červenkovou, s kterou občas konzultuju duchovní nebo čistě křesťanské otázky, že je velice záhodno, aby si člověk do velké hloubky prošel jednou cestou a pak teprve může smočit prst v kašně druhé tradice. Podle mě by v této tradici (například hluboce věřící katolík, který by začal cvičit zazen a studovat Buddhovo učení )  měl pak hledat spíše cesty, jak potvrdit, povzbudit, prohloubit, očistit, osvětlit svou původní cestu a ne NAOPAK!!! U mě došlo osobně k tomu, že jsem prožíval určitou skepsi a zklamání z atmosféry v zenových kruzích v naší zemi, nahlédl jsem k našim sousedům křesťanům přes plot, Denisa mi doslova otevřela dveře, pozvala na čaj a byla tak laskavá a moudrá, že mi hlupákovi  a naivkovi, co se týká  křesťanství, dala základní informace a rady a tipy, přivedla k nesmírně hluboce chápanému smyslu křesťanství, dneska mám v knihovně knihy Richarda Rohra,  knihy Halíkovy, knížky - schválně říkám knížky, hádejte proč, milovaného Marka Váchy. Nedávno jsem v knihkupectví rychle zabrousil do oddělení duchovní literatury, krátce zkontroloval část o zenu, nic nového, no a pak už se radoval z toho, kolik krásy a hloubky se nabízí v oddělení křesťanství. A aniž bych o tom přemýšlel, prostě jsem sáhl po další knížce Marka Váchy a aniž bych věděl o čem je, pohladil jsem ji a trošku mi zvlhly oči. Věděl jsem, že uvnitř té knihy je především láska, pak moudrost a teprve potom rozum. Nicméně v případě Marka Váchy to vůbec není myšleno tak, že by tam bylo málo rozumu v porovnání s láskou. Myslím to tak, že právě on sám nejvíc zdůrazňuje lásku v té nejčistší podobě a varuje před dominancí rozumu. Nicméně to je příklad toho, jak rád a ochotně se nechám poučit od lidí, kteří mají cennou zkušenost. Jestli mám nějaké žáky v zenu, doufám, že chápou, že nejsem vševědoucí a že dělám chyby a mám slabosti. My učitelé nejen svým žákům, ale i sobě navzájem pomáháme chápat, co je pravá láska a pravá moudrost. (tak mě napadá, ale to je na extra článek - o lásce se v zenu nemluví, ale mluví se tam o něčem, co je přesně to, čemu se na západě říká láska - v zenu se mluví o autentickém, upřímném úsilí dělat věci co nejlépe - no a my Evropané to můžeme chápat špatně - ten Japonec co nejlépe vytře hadrem zem, ale nemá rád ostatní mnichy. To my křesťané nemusíme mít všechno dokonale uklizené a čisté, ale zase milujeme své bližní. Víte, není to tak. Možná to tak je v praxi - vy bordelář milující Čech, on Japonec cynický fanatik, který uklízí od rána do večera. Jenže tohle není učení Zenu. Naopak, ten zenový mnich má zapomenout na sebe, nejen kvůli ostatním mnichům, ale kvůli všem bytostem, kvůli celému vesmíru. Co jiného to je než ta naše stará dobrá křesťanská láska? Křesťanská láska je přece taky něco většího než milovat sousedy nebo přírodu. Ta musí sahat až k Bohu a když sahá k Bohu, nemá žádné meze, protože Bůh ty meze odstraní, takže to je pak láska absolutní. Vy se třeba modlíte a říkáte: Bože, já v sobě mám tolik lásky, tolik lásky, hlavně tebe miluju, Bože, ale miluju všechny, všechny bytosti, zvířata, no, všechny, jenom ten Franta je debil. Toho nemiluju. To snad nevadí." A nechám na vás, co Bůh odpoví, a nebo ještě lépe - zeptejte se Boha. Ale řeknu vám, co si myslím o skutečné křesťanské lásce - odpustíte všem, necháte Boha, aby rozhodl, soudil, vy nesoudíte, a to je podle mě ta křesťanská láska. A z toho plyne, že pomůžete i nepříteli i příteli. Zdravému i nemocnému. A stejně tak to je v Zenu. Jen se tomu neříká láska.  

PS. Vy, co občas přijmete vedení učitele, nebo duchovního doprovázejícího, jistě cítíte, jak často a jak intenzivně a do jaké hloubky chcete být vedeni. Jen chci připomenout, že pokud jste měli to štěstí, že jste narazili na moudrého člověka, který je ochoten předávat to nejcennější z tradice, které se dlouhá léta věnuje, uvědomte si, že jste se setkali s někým, kdo může zásadně pohnout vaším srdcem směrem k tomu, který je vám nejmilejší. (A v zenu pohnout vaším srdcem směrem k probuzení, což je Buddha sám, ale ještě spíše než probuzení půjde o to, abyste probuzeně skutečně žili den za dnem. Učitel je tu od toho, aby vás dovedl k základní zkušenosti probuzení - tím nemyslím satori -  a pak vám pomáhal dál žit probuzený život navzdory všem obtížím a krizím a temnotám. Takže jde mnohem spíš o to, že učitel slouží vám, než že vy byste poslouchali učitele, protože to on nebo ona se snaží, abyste vy ještě více otevřeli své srdce, a tak našli (nebo spíš znovu nacházeli)  jiný druh štěstí, než je štěstí světských lidí. A nebo v případě úplných začátečníků vám učitel pomůže radikálně obrátit chápání svého života. A pak je na vás, zda chcete s jeho pomocí jít správným směrem a autenticky pokračovat na této Cestě, kde se bez učitele velmi rychle ztratíte. Nikoho nenutím, aby to takhle dělal. Ale pokud jste inteligentní, víte, že jste se v životě od určitých lidí hodně naučili. Pokud máte autentický zájem o duchovní otázky, jistě jste někdy narazili na člověka, který vás svým způsobem nasměroval, obrátil nebo zpochybnil vaše představy a názory. Tím pádem jste se už něco učili, byli vedeni. Takže nemyslím, že problém je v tom, že by duchovní člověk odmítal učitele. Problém spočívá v tom, jak s tímto potenciálem, možností se učit, jít do hloubky, k probuzení, zacházet, jak s tím naložit, jak toho využít.  

Zmysel života

 

S kamarátom, ktorý tiež praktikuje zazen, sme sa rozprávali o tom, aký význam má viera v buddhisme. A či je skor doležité vediet´či veriť.  

Čo se týká zenu, verím, alebo viem? Moja skúsenost bola taková, že keď mi bolo 25 rokov, veril som. Išiel som do USA po satori, lebo som veril, že Buddha sa prebudil - satori po japonsky - veril som skor, ako vediel. Veril som tým starým majstrom, o ktorých som čítal. Veril som, že spoznali pravdu. Veril som, že učili pravdu. Veril som majstrom, ako bol Joshu, Nansen, Hyakujo, Baso a ďalším. Tí všetci ukazovali na to isté, aj keď jeden kopol žiaka do zadku, druhý sa rehotal, tretí išiel cikať…. Bolo mi celkom jasné, že ti chlapi hovoria stále o tom istom. A chcel som pochopiť aj ja, čo to je, čo pochopili. Veril som. Vedieť - to by ma nenapadlo také niečo povedať. A keď som spoznal zenového učitela Mika Luetchforda, veril som, že on je ozastný majster. Ja som to nevedel - veril som. Teraz viem. Čiže treba skúšať, učiť sa a mať vlastnú skúsenosť. Potom ked máš vlastnú, svoju ozajstnú skúsenosť, vieš. Majster Dógen, ktorý žil v 13. storočí, nepíše: Verím. On si je stopercentne istý. Vie, čo robí. Prečo to robí. A kde smeruje svoje žiaky. 

Čo je zmyslom života?  Moja skúsenosť je taková,  že je treba pochopiť,  čo s tebou robí ego. Kto si ty, čo je tvoje pravé ja? To sú základné zenové otázky. Ale nie len zenové, sú to základné spirituálne otázky. Ego nie je nič iné ako "ja". Dobre, ale čo si ty sám o sebe a čo sú tie veci, ktoré sa ti honia v hlave? Na západe hovoríme o spiritualite. Zenová literatúra samozrejme nemá koncept spirituality a moj učitel Mike toto slovo prakticky nepoužíva. Spiritualita, ak ju chápeme ako niečo, čo si pridáme do povodne čistej mysli, je z hladiska zenu škodlivý balast, ktorý nemá nič spoločné s dharmou. Ale ja  som vďaka skvelým katolíckym myslitelom - a s profesorkou teologie Denisou Červenkovou, ktorá napriek svojej katolíckej viere praktikuje "ukáznené sedenie v tichu", som mal niekolkokrát osobný,  hlboký dialóg o spiritualite -  vďaka týmto kresťanom som pochopil,  že autentická - nie falošná spiritualita, pre ktorú v zene nie je miesto -  je založená práve na otázke: Kto si a prečo? Čo je tvoj život? Prečo? Kam sa ponáhlaš? Čo hladáš? A prečo? Toto sú autentické spirituálne otázky. Z toho hladiska je aj učenie majstra Dógena hlboká spiritualita. Lebo ťa provokuje, aby si neostal na povrchu života. A ego sú dve veci - na jednej strane predstavy, túžby, pocity. A na druhej strane tvoja čistá, povodná jednoduchosť, uprímnost a vola a odhodlanie. Toto ego - to pravé, čisté ja - je potrebné,  aby si uvedomilo, že to druhé ego je falošné. 

Ale zen nás,  ako vieme,  neučí zbaviť sa toho falošného ega. Stačí ho odhaliť a k tomu aj v zene slúži zazen a učenie majstrov. Sto tisíc razi ma atakujú ilúzie každý deñ. Cez deň je moja reakcia toto: Čo teraz robíš? Tak to len rob. Počas zazenu - ilúzie - len sa narovnaj. Problém je - a to sa teraz v roli učitela učím - vidieť druhé nie ako generické figurky,  ktoré krmíš príhodami zo zenovej literatúry, ale pred sebou máš svojské trpiace bytosti,  ktoré potrebujú tvoje vedenie a podporu, tvoju skúsenost´a tvoje sebavedomie. 

Skúsenost  čistej mysli je nutná, ale bez skúsenosti utrpenia, a tým nemyslím utrpenie typu, že ťa opustila pekná žena alebo úspešný muž, lebo toto  nie je utrpenie, to je plač malého decka, by som do smrti opakoval pekné zenové fráze ako papagáj. Ja som mal to šťastie, že som sa dočkal ozajstného fyzického utrpenia, ktoré ma doviedlo na kraj psychických sil, doviedlo ma do uplnej temnoty. Také niečo prišlo až v 56 rokoch. 55 rokov som žil ako Shakyamuni  v rozprávkovom svete - kým on neutiekol za múr královského paláca. Druhá vec sú traumata z detských rokov, ktoré ťa samozrejme oslabujú  v dospelom životě, ale to nie je utrpenie, to je otrava. Vďaka skúsenosti vlastnej bolesti cítim bolest druhých, takže cítim vďačnosť, že ma ta bolesť stretla.  A súčasne aj viem,  o čom hovorili starý majstri,  keď ukazovali na obyčajné veci. Súcit s druhými na základe vlastnej bolesti a vlastná  autentická skúsenosť. Bez toho sa nedá v zene druhým pomocť. 

Takže na začiatku veríme, a pak vieme, ale aj tak sa znova učíme a opravujeme chyby a pokračujeme v praxi a táto cesta nemá konca. A to je dobre, pretože čo bysme robili potom, ak by ta cesta skončila? 

Uprostřed chaosu a špíny, kdo nalezl Boha?

 Na jednu stranu říkáš, že Bůh je nejhlubší podstata všeho, ale současně, že od Boha pochází smysl pro spravedlnost, řád. Jak spolu souvisí podstata a nějaký řád? 

To je jednoduché. Představme si místnost, v které je strašný nepořádek. Chaos. Všude špína, po zemi rozházené věci, nebylo vymalováno třicet let, v koutech jsou pavučiny... je tu smrad, protože tu hnije ovoce v nějakých plastových taškách, je tu spousta mušek... otevřeným oknem sem proniká nepříjemný lomoz velkoměsta... a spousta prachu a smogu. To všechno je protiklad pořádku, řádu, jistotě, klidu... Bůh představuje původní klid, jas, světlo... chaos je protikladem Boha. Takže pokud bychom chtěli vstoupit do místnosti, v které je jasně přítomen Bůh, museli bychom vstoupit do místnosti, kde je čisto, světlo, pořádek, vůně např. kadidla, oknem sem vchází čestvý vzduch ze zahrady... Ale Bůh není místnost, v které je malý oltář, čisto, útulno.. oltář tu je jako připomenutí Boha, ale není to Bůh sám. Jsou tu symboly, krucifix, kadidlo, ale Bůh je za tím vším. Bůh je i v té chaotické, špinavé místnosti, ale je těžké s ním v takové místnosti komunikovat, slyšet ho. Na druhou stranu ve zcela prázdné místnosti, kde nebude nic, jen čisto, bílé zdi a kamenná podlaha, jinak vůbec nic, tady mystik Boha snadno najde, ale běžný člověk se tu bude cítit ztracený. Bude potřebovat nějaké povzbuzení, oporu, aby se nebál, a to je ten oltář nebo křížek, jednoduchá poduška pro modlitbu, karafa s vodou na malém stolku. Jedna květina v jednoduché vázičce. Tam zbožný člověk snadno najde klid a naladění pro modlitbu. 

Dobře, ale v místnostech, kde je čisto, klid a jen jednoduchý nábytek, se můžou scházet vrazi, antikristi, kdežto v nějaké chaotické, bohémské chalupě, kde je nepořádek, může žít velice zbožný člověk.  

Určitě to tak je. Mám ale za to, že ten zbožný bohém musel v životě projít nějakou velmi tvrdou očistou, aby byl schopen nacházet klid a čistotu a smysl a Boha uprostřed nepořádku. A obráceně, ďábel někdy dává přednost střídmosti, aby se mohl soustředit na vykonání něčeho strašného, jako je nespravedlivá poprava a podobně. Nacisté dávali přednost jednoduchosti a pořádku. Jednoduchost, pořádek, kázeň, odstranění ega ve prospěch ideologie národa - to je určité nábořenství. Pokud chceme mít pod kontrolou národ, nařídíme pořádek, čisto, klid, ticho. Tanec, svoboda, dynamika, alternativní cesty, individuální volba - to je všechno proti duchu nacistické ideologie. Takže bychom mohli říct, že nacisté si od Boha půjčili řád a čistotu, aby ji zcela zneužili, aby zneužili formu, která je sama o sobě skvělá, k znásilnění svobodného ducha. A podobně, některé odnože křes´tanství mohou jít stejnou cestou - násilím vnucovat řád a kázeň, ale tam nejde o to pomoct druhým najít Boha, ale o to znásilnit člověka, který v Bohu hledá radost, lásku, smysl, ne otroctví. 

Shunryu Suzuki říká, že i když nikde v podstatě není nečistota, uklízíme, myjeme se, protože to je náš způsob života. Proč je v zenu tak důležitý pořádek a čisto? Bohémové mají rádi zen, ale asi nemají rádi takovou disciplínu, kde si musíme dát boty úhledně do řady k ostatním, nebo podctivě zamést nebo pořádně umýt nádobí a uklidit ho na místo. 

To je přesně důvod, proč bohémové nejezdí na zenová ústraní. Ten řád a disciplína je děsí. Proč musíme dávat misky takhle a ne tak? Proč bych nemohl meditovat v leže? Proč nesmíme mluvit? Bohém nechápe, že spiritualita je založena na nule, na čistém, prázdném základu. Na tomto čistém základu úhledně stavíme každodenní život. A ne obráceně. Není to tak, že uprostřed chaosu hledáme lásku, klid, Boha... ani v křesťanství, ani v zenu. Naopak uprostřed čistoty, klidu, pořádku, ohleduplném chování k druhým, které má svoje pravidla, nacházíme svobodu, radost, smysl. 

Jak můžeme nacházet svobodu uprostřed jasných pravidel a kázně?    

Svoboda, kterou nacházíme v mystickém křesťanství nebo v zenu, není běžná svoboda člověka, který si může dělat , co chce. je to vnitřní svoboda, je to osvobození, které plyne od Boha, od Krista, v tom smyslu, že On mě zbavil tíhy mého osudu, protože v křesťanství můj osud je spojen s osudem Krista. To není nic dramatického nebo nepředstavitelného. Je to osud člověka, který našel osvobození díky Kristu, protože Kristus je v podstatě osvobození od omezeného, těžkého já a vstup do světa čistého, průzračného, nekonečného a tím pádem zcela svobodného. V zenu je to samozřejmě osvobození díky Buddhovi, ale podobně - díky Buddhovi se osvobozuju od beznadějného nebo hloupého nebo těžkého já. A vstupuju do říše čisté mysli a to je naprostá svoboda mysli a ducha a tím pádem i těla. To nemá nic společného s tím, jestli vstávám ve čtyři a musím s ostatními do meditační místnosti a musím být zticha a nesmím tančit. Pokud se ráno spojím s Buddhou, pak už nezáleží, jestli jsem v klášteře nebo na WC nějaké noční diskotéky. Pokud ale budeme víkendy pořád trávit v nočních klubech a kostely budeme míjet jako turisté, těžko někdy pochopíme osvobození v Kristu - osvobození uprostřed modlitby nebo v pozici zazenu. 

Kodo Sawaki vyrůstal v chaosu, ve špíně, na dně společnosti. Vyupěstoval si hluboký odpor k takovému světu a vstoupil do kláštera a stal se zenovým mnichem. To vypadá, že špína a chaos nás někdy mohou inspirovat k obrácení. 

Filmy o gansterech a nespravedlnosti považuju za mnohem víc povzbuzující než dokumenty o buddhistických klášterech. Právě příběh o temnotě, zlu a nespravedlnosti, mě s obrovskou energií vystřeluje zpátky k víře, spravedlnosti a lásce. Pro mě je to varování a současně potvrzení, že já jdu správnou cestou. Filmy o buddhismu – u toho usínám. Kodo Sawaki to měl podobně – jeho obklopovali gangsteři a nespravedlnost, takže o to jasněji vnímal světlo Buddhova probuzení a on za ním šel jako za jasnou hvězdou na nebi. Důležité je, proč žijeme uprostřed chaosu. Dítě si nemůže vybrat řád a čistotu a spravedlnost. Dospívající člověk si už může uvědomovat, že na světě jsou v podstatě dvě cesty - cesta špíny a temna a cesta čistoty a světla. I když náš život se skoro vždycky skládá z jasných a temných okamžiků a situací, jde o to, kterým směrem my sami chceme kráčet. Uprostřed tmy a zmatků můžeme trpělivě jít za světlem, jít správným směrem, a obráceně, radostná, světlá období se snadno promění v temnotu, a zase je na nás, abychom nezapomínali, že cesta ven za světlem vždycky existuje. I když bych měl zítra umřít, neznamená to, že jsem byl uvržen do temna, do pekla, že není naděje. Křesťané věří, že po smrti se scházíme s Kristem, jinak, na jiné úrovni než za života. V zenu se říká - nikdo neví, co bude po smrti. Jedno je ale jisté - i když zítra zemřu, světlo, láska, radost, Bůh, pravda, Buddha, nic takového nikdy nezanikne, a i když moje tělo bude z fyziologického hlediska mrtvé, moje podstata zůstane stejná - čistá a svobodná a pravdivá a nerozlučně spojená s Bohem. Takže smrt je z pozemského hlediska smutná záležitost, ale z duchovního hlediska je to jen změna formy. Bůh zůstává Bohem a to je nejdůležitější.      

     

Obejdeme se bez Boha?

Z hlediska Kodo Sawakiho je zen nesmysl. Kodo Sawaki říká - parafrázuji: "Není žádná škola zenu. Když jíme, jsme škola jezení, když pijeme, jsme škola pití, když uklízíme, jsme škola uklízení, když zíváme, jsme škola zívání..." 

Tím chce říct, že zen neučí nějaký zvláštní způsob jezení nebo chození nebo spaní. Máme všechno dělat pořádně, na sto procent. Ale kdyby zen byl jen o tom dělat všechno na sto procent, pak by vyznavači zenu byli všichni ti lidé, kteří všechno dělají pořádně.... a že takových lidí je a nemusí mít ani zájem o buddhismus, ani o náboženství, ani o filozofii. 

Už starověcí Egypťané si uvědomovali, že do světa můžeme vnášet pořádek, nebo naopak chaos.  A (samozřejmě)  vyznávali řád, harmonii, pořádek, spravedlnost. Lidské hodnoty vznikly s prvními civilizacemi. Dokud jsme byli spíše zvířata než lidé, neměli jsme žádná etická pravidla, žádný smysl pro krásu. Zabít nebo nezabít nebylo morální dilema. Zvíře nezná dobro, zlo, spravedlnost, nespravedlnost, krásu nebo ošklivost. Ano, reaguje na agresivitu nebo útok, samička jde za krásným opeřencem, ne za ošklivým, ale ji nevede smysl pro krásu nebo morálku, čistě a pouze je vedena instinktem zvířete. 

Před člověkem, který začal myslet, najednou vyvstává otázka - zabít nebo nezabít? Kterého muže si mám vybrat? Kterou ženu? Proč? Co je to láska? Co to je smrt? Proč žijeme? Jak máme žít? První filozofové a kněží cítí,  že ve vesmíru, a tudíž i ve světě lidí, panuje jakýsi princip, něco neviditelného, ale nesmírně silného, co všemu dává řád. Civilizace není něco, co se tu objevilo z ničeho nic, lidé nevyskákali z lesa, aby zničehonic postavili města a v nich školy a úřady. Jsou tu různé mezistupně, nicméně mám na mysli to období vývoje člověka, kdy o věcech začíná uvažovat abstraktně.   První takto myslící lidé cítí, že jakýsi základní, původní princip, prostupuje jejich životy. Vnímají, že protivit se tomuto principu znamená uvést věci do nepořádku, chaosu. Vnímají, že neposlouchat vnitřní hlas, který nám diktuje, co je dobré a co je špatné, vede ke zbytečným zmatkům, zlosti, bolesti a k temnotě. První filozofové a kněží poukazují na určité jasné principy, které vládnou vesmíru a přiřazují k nim různé bohy. Už starověcí Egypťané vnímají, že všem božstvům je nadřazen Bůh slunce, díky kterému vše existuje. A současně ctí bohyni Maat, která přestavuje harmonii, řád, spravedlnost. A tak už starověcí Egypťané se snaží podřídit síle, zákonu, který je jakoby dán Bohy Ra a jeho kolegyní Maat. V abrahamských vírách v sobě jediný Bůh slučuje Ra i Maat, stvořitele i tu, která věcem dává řád. Bůh stvořitel všeho, zdroj všeho, je současně tím, kdo nabízí klid, harmonii a spravedlnost. Čím blíže jsme Bohu, tím blíže jsme původnímu principu všeho a současně tím blíže jsme pokoji, lásce a pořádku. A obráceně - čím víc se vzdálíme Bohu, tím víc se vzdalujeme univerzalitě vlastní osobní existence a současně upadáme do zmatků a do temnoty. A je uplně jedno, jestli  v Boha "věříme" nebo ne, Bůh tu je tak jako tak, ať  se nám to líbí nebo ne. Který Bůh, čí Bůh, jaké náboženství mám na mysli, můžete si říct, ale ve všech svých textech pořád mluvím o Bohu ve smyslu -  Ten, který je za vším a z kterého vše pochází. Bez takového Boha  je tu člověk, který ničí, kazí, špiní, uvádí do zmatků, utrpení a bolesti. A  nebo je to někdo, kdo žije především pro sebe, jako člověk, který necítí duchíovní vazbu s druhými,  může to být někdo, kdo žije pro rodinu nebo pro malou skupinu lidí, nebo pro firmu nebo pro národ, ale nežije pro lidstvo, pro unverzální smysl věcí. Ve škole Kwan Um se říká - slibuju, že zachráním všechny bytosti před utrpením. Nikoliv tedy jen zen buddhisty nebo Korejce, ale také Portugalce, katolíky, komunisty a členy mafie. Prostitutky, podvodníky, soudce, manažery, uklízečky, řidiče tramvají. Ty všechny a také všechny ostatní. Málo duchovní člověk je tedy někdo, kdo se snaží uspokojovat vlastní potřeby nebo potřeby svého "kmenu", je třeba osobně šťastný a spokojený, ale současně zcela oddělený od utrpení světa a od univerzálních principů vesmíru, protože jakmile mu vezmeme jeho malý svět, je ztracen a upadá do zoufalství a opuštěné samoty. Vzpomeňme na všechny velké diktátory a vládce světa, kterým se zhroutila jejich říše. 

Jak víme, křesťané tvrdí, že Bůh není někdo, kdo plně ovládá člověka - člověk má vlastní vůli a musí se rozhodnout, nebo každý den rozhodovat, jak se bude chovat - dám přednost pořádku a spravedlnosti, nebo chaosu a násilí? A tak už starověcí Egypťané se snaží žít v pořádku, spravedlivě, v harmonii s druhými - a současně vidí, že ne každý to dokáže. A z toho vyplývají všechny zbytečné spory a násilí a dobyvačné války.  

Mohli bychom tedy říct, že autentické náboženství, včetně zenu, nám připomíná, jak řádně žít, jak jednat, jak být moudrý, autentický, spravedlivý. Samozřejmě, k tomu nemusíme věřit v Boha nebo Buddhu, nemusíme být zbožní. Jsou ateisté - humanisté, lidé s obrovským smyslem pro pořádek, spravedlnost, a pokud tihle lidé nejsou pokrytci, není důvod, aby nežili řádně a eticky a ohleduplně. K čemu tedy náboženství, když evidentně autentický humanismus stačí k tomu, abychom žili morálně, a ohleduplně k druhým? Ovšem pokud půjdeme do důsledku, musíme se ptát jak hluboká je spirituální zkušenost člověka, který se spiritualitou vůbec nezabývá. Neboli humanista může žít spravedlivě, řádně, ohleduplně. Může ale takový člověk prožívat smysluplnost věcí, když narazí na zkázu, bídu a nespravedlnost? Nebo zažije obrovské zklamání a ztratí víru v člověka? Na člověku, který nevěří, není nic špatného, není to něco, co bychom měli jaksi napravovat nebo takového člověka kárat a poučovat. Jen je dobré uvědomit si, že bez duchovní zkušenosti ztratíme naději, pokud se nám vše zhroutí. Loni jsem se dostal do situace, kdy jsem měl pocit, že můj život už nemůže dál pokračovat, všechno - zdálo se - se rozpadlo, kvůli mým zdravotním problémům. Ale to neznamená, že jsem byl zklamán nebo ztratil naději v člověka, nebo přestal věriž v Boha. Jen já osobně, v tom stavu, v jakém jsem byl, jsem neviděl nebo necítil sílu a důvod pokračovat. Jestli tohle neskončí, nemůžu pokračovat, říkal jsem si, ale ostatní ať se dál radují a hledají smysl a Boha, protože to je nejlepší co můžeme udělat, pokud nejsme nějak zcela paralyzováni.  Spojení s Bohem nám právě nabízí řešení, když se zhroutí uplně všechno. A moje řešení bralo rozhodně Boha v úvahu. 

Příklad Kodo Sawakiho a dalších zenových učitelů nám ukazuje, že to není nutně osobní víra v Boha stvořitele, co nás spojuje s principem a zákonem, kterému křesťané s láskou říkají Bůh. Jinými slovy -, aniž by se v rámci zenu příliš mluvilo o Bohu, neznamená to vůbec, že tu není autentická spirituální zkušenost, kde čím jsme blíže univerzální platnosti, tím blížší si je křesťan s buddhistou nebo kýmkoliv jiným, kdo prožívá univerzální zákony vesmíru.         

Kodo Sawaki se k buddhismu dostal na základě velmi extrémní zkušenosti v mládí. Poznal jen  chaos, špínu, bídu, fyzickou i morální. Svět lidí - jak ho osobně znal - pro něho byl světem hnusu a nízkých pudů. Není divu, že celý život, až do smrti, poukazoval na ubohost takového člověka, který není schopen povznést se nad své nejslabší potřeby. Nejde o to odmítnout sex nebo touhu, jde o to nenechat sex nebo touhy, aby byly tím, co určuje směr našeho života. Peníze, sex, drogy... dobrý sluha, špatný pán... Sawaki učil, že ne každý člověk je ochoten se ze světa bídy a posedlosti vymanit -  mnoho lidí v takovém světě najde " uplatnění" a stane se z takového člověka gangster,  zločinec... Sawaki necítí k takovým lidem nenávist, jen nazývá věci pravým jménem. A našim úkolem je pak zamyslet se, jestli v nás taky není zrnko zločince, kousek nenávisti nebo zbytečné hlouposti. Kde se to v nás bere a co s tím? A na to  odpovídají staří Egypťané- a dávají nám za vzor bohyni Maat... řečtí filozofové mluví o vznešených ideálech člověka, křesťané nám dávají za vzor Krista, buddhisté Buddhu a tak dále.   Sawaki jako mladý neviděl smysl života uprostřed chaosu a bídy - prostitutek a hazardních hráčů. Když naráží na buddhistické mnichy v klášteře, má jasno - chce se také stát mnichem. V buddhistické praxi a životě vidí jasný protiklad ubohému světu na dně společnosti a zcela jasnou odpověď na smysl života - a tuto odpověď později nabízí všem svým žákům. Nebuďte jako ostatní - hlupáci, kteří se honí za penězi a sexem - sedněte si do pozice zazenu a navažte kontakt s Buddhou. Egypťané by zřejmě řekli - nepodléhejte mamonu peněz a sexu, ztište se a přineste oběť bohům Ra a Maat. Načerpejte od nich smysl pro řád a harmonii v životě. A co jiného nás učí křesťanství  - řekněte jasné NE světu démonů a model, nenechte se ovládat nízkými pudy a vášněmi  - ztište se a najděte Boha a dovolte mu, aby vás vedl životem.           

Ačkoliv někdo tvrdí, že v Boha nevěří, je to tak trochu jako bychom tvrdili, že nevěříme v den a noc - nemusíme v den a noc věřit, a přesto je náš život neustále propojen se střídáním dne a noci. Chci říct, že inteligentní člověk cítí řád a smysl za vším, co je. A sekundárně - ať chce nebo nechce, se podřizuje obrovské síle hodnot, které historicky, na počátku civilizací vznikly na základě bázně nebo strachu nebo obdivu k bohům, později v abrahámských náboženstvích k jedinému Bohu - stvořiteli. Logicky bychom tedy mohli říct, že "nevěřící člověk" pouze podlehl jakémusi nedorozumění. Nepřijímá duchovní formu, což ale vůbec neznamená, že vnitřně odmítá duchovní obsah. Neřekl bych tedy, že někdo nevěří v Boha. Opravil bych to - někdo nevěří ve formu, jakou oslavujeme a popisujeme Boha. Pokud bychom Boha definovali jako nejhlubší tajemství, jako podstatu všeho, co tu je, pak bychom těžko hledali přísné ateisty mezi těmi, kdo se vážně zamýšlejí nad smyslem věcí. O tom ostatně často píše a mluví Tomáš Halík...   

V okamžiku, kdy Mojžíš potkává Boha, jde tu o to, že na rozdíl od starých Egypťanů tu je poprvé  jediný, univerzální Bůh. A Mojžíš je první mezi prvními, který s tímto Bohem mluví. Člověk v tomto konkrétním případě a později v rámci křes´tanské víry obecně,  potřebuje osobního, komunikujícího Otce toho všeho, co tu je - člověk chce mluvit a domlouvat se s někým, kdo je pánem celého univerza... ona komunikace s Bohem pro křesťana znamená slyšet hlas toho, koho považujeme za staršího a moudrého, je to hlas  nejvyšší autority. V  zenu nás Sawaki vybízí, abychom se při zazenu naladili na frekvenci Buddhy - to je totéž jako křesťanská komunikace s Bohem. V zenu jde o to naladit se na frekvenci Buddhy - nechce se po nás, neočekává se od nás dialog s Buddhou, ale komunikace tu je, komunikace je spojení, interakce, já se napojuju na Buddhu a tím do mě vchází Buddha podobně do křesťana vchází hlas, který pochází ze  srdce Krista, protože jaký by to byl křesťan, kdyby neměl takovou zkušenost s Kristem.  V komunikaci, ve spojení s tím druhým může dojít k souznění a nakonec k jednotě - mezi mnou a tebou není podstatný rozdíl - mezi křesťanem a Kristem nakonec není podstatný rozdíl, mezi mnou a Bohem není podstatný rozdíl, jinými slovy  - já, jako všichni, jsem z Boha, tudíž jsem odnoží, neboli formou, výhonkem, projevem Boha, protože jsem z Něho a neprotivím se Mu. A k tomu dochází při zazenu a různých činnostech, kdy se neprotivíme podstatě sebe, tedy Buddhovi, neprotivíme se probuzení, a tudíž se probouzíme. Tak, jako se křesťan schází s Bohem prostřžednictvím Krista, protože mu - Kristovi už nijak neodporuje, buddhista se schází s Buddhou a dochází k probuzení, protože už před Buddhou nezavírá dveře, nehádá se s ním, nebojuje s ním. Zcela se otevřel tomu, co je, aniž by mezi sebe a to, co je, kladl překážku.  

V zenu se klade důraz na pravé já, kdežto v křesťanství se klade důraz na Boha, který má být hlavním vodítkem všeho, co děláme. Pokud vnímám, že ve vesmíru je jakýsi primární řád, jakýsi Primary Point, nebo Original Mind, něco, od čeho se všechno odvíjí a odráží, pak možná potřebuju oporu v Tom, kdo je za tím vším, protože On je vždycky spravedlivý, pravdivý, neoblomný, soucitný, nejhlubší a nejmoudřejší rádce. Mezi námi jsou tedy lidé, kteří našli nerozlučné spojení s Bohem, s původním řádem kosmu, jakkoliv to nazvete. A tihle lidé se většinou snaží tento řád vnášet do svého života. Buddhista, který se stává v tomto okamžiku zcela sám sebou, se ovšem stal zcela sám sebou, probudil se, protože už nikterak neodporoval Buddhovi, nebránil se otevření, probuzení. Buddha se sice nepovažuje za Stvořitele, Otce, ale je tím, kdo se Stvořením přestal zápasit, a tak se ním zcela splynul. Protože Buddha splynul se vším, co bylo stvořeno, může zastupovat toho, kdo dává věcem řád, smysl a směr. A tak každý buddhistický učitel, který si uvědomuje a cítí spojení s původním principem vesmíru, se naladil na frekvenci Buddhy, čili frekvenci Stvoření. Podobně jako Kristus vstupuje do duchovně obrozeného křesťana, Buddha vstupuje do každého, kdo se naladil na jeho frekvenci.   

Nehleďme na omyly a poklesky zbožných lidí - nesmíme je chápat jako překážku vlastního duchovního obrození nebo probuzení - soustřeďme se na pravdu a vznešenost, která je v pozadí kosmických záležitostí - každý má právo do svého života vnést řád a pravdu. A každý má právo dát svému duchovnímu citu formu a nazvat Boha Bohem a vyzvat druhé, aby spolu s ním sdíleli nejintimnější duchovní zkušenosti. Toto vyznání a toto sdílení se nazývá náboženství. Nebo angažovaná spiritualita. 

Tak možná míjíte kláštery, kostely, domy, kde se sdílí a navazuje kontakt s tím, co je nejhlubší, jako něco, co nepotřebujete, protože sami máte duchovní zkušenost a sdílíte ji s druhými třeba při šálku čaje nebo na louce. Pokud v tiché, jemně radostné  aktivitě s druhými jasně ucítíte Boha, pak je to stejné, jako byste byli s druhými v kostele. Ne každý ale dokáže prožívat autentické spojení s Bohem a s druhými v každodenních činnostech. I když Bůh je tu s námi vždy a všude, jsou místa, kde je snazší ho najít a prožívat s ostatními. Kéž by to byly kostely a kláštery, když už to stálo tolik úsilí je postavit. Ale někdy to jsou prostě spíše louky a pole nebo útulné hospůdky, kde spolu s ostatními narážíme na nejhlubší principy tohoto matoucího světa. 

Ego podruhé, aneb Zen není cesta nahoru

V minulém článku jsem psal o tom, jak v zen buddhismu ego není vůbec problém. Problém je, co s tím naším egem děláme. A řešení zen buddhismu je dosáhnout a žít pravé já, pravé ego. Ego tedy ano, ale pravé ego. 

Jenže spirituálně orientovaným lidem to může připadat jako usnadnění cesty. Obyčejný život, to umí každý, že? 

Přemýšlel jsem dnes o tom, jaké ego obdivují lidé, které zajímá spiritualita. Lidé, kteří se zajimají o spiritualitu, se často zajímají o tzv. úrovně vědomí. Myslím, že dobře tohle chápání spirituality vystihuje učení Davida R. Hawkinse, který se na lidské vědomí dívá jako na schodiště - od nejnižšího schodu po nejvyšší. Takhle chápe smysl života hodně lidí, kteří jsou ovlivněni učiteli nejrůznějších "východních nauk". Podle Hawkinse  na nejnižší úrovni vědomí je zoufalost, nebo nenávist. O něco výš je apatie, lhostejnost. A ještě výš je odhodlání, zodpovědnost. Zapomněl jsem na naštvání... to je někde mezi apatií a odhodláním. Další, vyšší úrovně vědomí jsou už tam, kde do života vstupuje spiritualita. Nejsme jen zodpovědní, pracovití, čestní, ale podle lidí, které zajímá spiritualita, můžeme své vědomí povznést, když dosáhneme univerzální, nepodmíněné lásky. To jsou lidé, kteří se v podstatě nezlobí,  nestěžují si, nikoho nepovažují za nepřítele...   Jsou vděční, pokorní... No dobře, a další úroveň je pak univerzální radost. Předposlední úroveň je totální vnitřní klid. Takových lidí je na světě údajně jen několik. A nejvyšší úroveň je samozřejmě - v jazyce spirituálně orientovaných hledačů - osvícení. To se ovšem týká jen takových historických osobností jako byl Buddha, Kristus...    

No a teď vám řeknu, že takové chápání probuzení zen neučí. V zenu je to celé tak trochu vzhůru nohama. Buddhovo poznání nemůžeme jednoduše považovat za nějaký nejvyšší stav mysli, protože tam nejde o žádné oddělené, osobní já. I kdybychom byli tisíckrát osvícení a dosáhli nejvyšších stavů, pořád to je "já", které toho stavu dosáhlo, někdo tu něčeho dosáhl. Zen tohle hází do koše - zapomeň na sebe, na stavy mysli, jen buď tady a teď. Ty nejsi důležitý, realita je důležitá, čili to, co tu je, je nejdůležitější. Někdo by mohl namítnout, že přece ti nejvýznamnější jogíni a guruové dosáhli stavu bez já, čili oni jsou ti, co odhodili já. Dobře - v tom případě proč o tom vůbec mluvit? Když jsme tedy už bez já, nemusíme zdůrazňovat, že tu je někdo bez já, je třeba zdůrazňovat to, že realita sama o sobě neosbahuje já. To je velký rozdíl. Chcete dosáhnout reality, nebo dosáhnout osobního stavu bez já? Proč neustále zdůrazňovat, že někdo dosáhl toho nebo onoho? ( A k tomu lze dodat pro naše křesťanské přátele - taky nejde o to, aby já dosáhlo Boha, ale aby Bůh vstoupil tam, kde já už není důležité a kde se nemluví o odsažení Boha, ale o otevření se Bohu, což je pravý opak. Dosáhla snad sv Terezie z Lisieux Boha, nebo se mu vzdala? To je ten rozdíl. Vzdát se není dosáhnout. Otevřít se není dobýt. Kristovo srdce není něco, čeho člověk musí dosáhnout, natáhnout se k němu. Kristovo srdce samo vstoupí do srdce člověka, když se tomu člověk přestane bránit. K tomu je potřeba odhodit ego, ale pokorně a důsledně, bez nějakých řečí o osobních dosaženích Krista a podobně.) Čili ten rozdíl mezi zenem a tzv. vznešenými učeními Východu. Zen je obyčejný život, "vznešená učení východu" jsou založená na vynikajících stavech mysli nějakých lidí. Nemám nic proti moudrým osvíceným lidem, pokud jsou ochotni veřejně prohlásit, že ničemu nerozumí a jsou hloupí. Ale nevážím si žádného duchovního učitele, který se považuje za "osvíceného". Takový člověk akorát plete lidem hlavu. Kodo Sawaki říkal - přestaňte být člověkem. Tím chtěl říct - uplně zapomeňte na učení a tvrzení lidí obecně. A taky říkal - my nejsme žádná zenová škola. Když jíme, jsme škola jezení, když kýcháme, jsme škola kýchání, atd. Proto zenový učitel by ani neměl vyzařovat nějakou auru, chovat se "osvíceně"... nikdo by neměl poznat, že to je zenový učitel. Leda v tom smyslu, že je to někdo, kdo není zcela zmatený sebou a druhými a světem, někdo, kdo ví, kam jde a proč. Někdo, kdo není otrokem okolností. Ale k tomu nepotřebujete dosáhnout nejvyšších stavů vědomí a držet se tam někde v oblacích. K tomu potřebujete stát pevně oběma nohama na zemi. David Hawkins v jednom rozhovoru řekl, že když dosáhl "osvícení", neměl potřebu jíst nebo pít, neměl potřebu nic dělat. Trvalo mu velice dlouho, než se nějak donutil vrátit do společnosti. Tak tohle opravdu není zen. To nemá se zenem nic společného. V zenu možná pět minut můžete sedět ve stavu naprostého klidu, ale pak už zvoní zvonek a musíte někam rychle běžet. Nikoho vaše stavy nezajímají, když je potřeba uvařit, uklidit, prostě něco dělat. Zen, z kterého kouká osvícení, je zkažený, prošlý, nepoživatelný zen. Takovému zenu se musíte zdaleka vyhnout a ne ho vyhledávat.      

Ona nejvyšší úroveň vědomí, osvícení na úrovní Buddhy, chcete-li, tak tím se v zenu začíná, a ne že končí! Takže na začátku je ta nejvyšší meta. Hora už je horou, kočka už je kočkou, buddha už je buddhou a ty už jsi sám sebou, což není nic jiného než být probuzenou bytostí. Vypadá to, jako by si tu někdo pěkně usnadnil cestu, ale tohle je pouze naprostý začátek našeho úsilí. Začínáme tedy sice s tím, že buddhou už jsme, ale čeká nás spousta práce a cvičení a odříkání a zmatků, než si to  v naší mysli a našem těle hezky sedne - než se ten nový přístup k sobě a druhým, k celému světu, zakoření v našem životě, ve způsobu, jakým přistupujeme k věcem a lidem.  A to může trvat dvacet, třicet let. Takže i když už buddhové jsme od začátku, co to znamená, jak to pochopit, jak to uchopit, jak to žít? To je největší úkol v zenu, nikoliv dosáhnout nějakého nejvyššího stavu vědomí. 

Zen totiž neučí, že život člověka, který realizoval dharmu  (uskutečnil v praxi učení Buddhy), nemá negativní emoce. I když někdo zažije třeba satori, neznamená, že už nebude nikdy cítit zlost, žárlivost, bolest, smutek, zoufalost, vztek... Satori může být chápáno jako prolomení ztuhlého, fixního chápání sebe a světa. Ale je tu něco důležitějšího než satori. A to je praktikovat, aplikovat čerstvou, probuzenou, neotřelou mysl v každodenním životě - člověk tedy musí být plně angažován v tomto okamžiku, protože co jiného je život než jeden okamžik za druhým? I když jste se před chvíli zlobili nebo plakali, když tady a teď vstanete a něco uděláte se stoprocentní zaujatostí, překonali jste sebe, překonali jste satori, překonali jste buddhismus, překonali jste osvícení, překonali jste duchovní úrovně, překonali jste knihy, učení, stavy mysli, a vstoupili jste do místa, kde je všechno v celém vesmíru okamžitě vymazáno a nahrazeno dokonale takovým vesmírem, takovým stavem, jaký tu právě je bez toho, že bychom ho subjektivně narušovali. Není to tedy já nebo ty, který něco děláš, ale to, které se děje. To, že to dělá nějaké já nebo ty, je jen neúplný pohled na realitu, která je sama o sobě úplná a bez předělu mezi subjektem a objektem.  

Zlost, smutek, otázky, nadšení, to jsou všechno vášně, hnutí mysli... tyto pocity nejsou problém. Problém je, když to, co v nás vyvolalo hněv nebo smutek, považujeme za něco fixního a trvalého. Proto v zenu není problém chvilkový hněv nebo smutek, problém je nenávist nebo zoufalost -  tedy když se vášně v naší hlavě zaseknou. Z toho je ale pro zenového člověka snadná cesta ven - něco prostě udělej, a znovu něco udělej, a znovu něco udělej, vracej se do stavu, kde ty a já nejsou důležité faktory. To je pak to dokonalé probuzení v akci. Proto se v zenu snažíme pořád něco dělat odhodlaně. Každý, kdo tak žije, je vzorem pro adepta zenu, ale není třeba říkat takovým probuzeným lidem "zen buddhisté". Pokud se mě někdo zeptá - jsem prostý člověk, žiju plně, okamžik za okamžikem, mimo kategorie... je to zen? Pak řeknu - asi nežiješ mimo kategorie, když tomu chceš říkat zen nebo to zařadit to nějaké kategorie. Pokud zen učíme nebo se zen učíme, pak musíme pracovat s kategoriemi, to dá rozum, ale současně tyto kategorie neustále rozbíjíme v jednoduché akci tady a teď. Pokud žijete mimo kategorie, važte si toho. Pokud máte vážný zájem o zen, pak nezbude než začít studovat a cvičit zen a to má svoje formy a tradice a svou logiku a terminologii. 

Když jsme nedůslední, znovu a znovu upadáme do negativních stavů. Ale když důsledně aplikujeme moudrost zenu, pak jsou naše negativní stavy jako mráčky, které jak přišly, tak odešly... Musíme být čerství, každý den žít znovu, to je mnohonásobně víc než dosahovat nebeských úrovní vědomí, protože i když někdo dosáhne nebeského klidu, souseda to moc nezmění. Jedno jediné gesto je něčím, co nemá hranice, co nezná žádné kategorie. Není tu já nebo ty, malý nebo velký, tady nebo tamhle, je to situace bez situace - proto se tomu říká dokonalé osvobození. 

Ale jak dlouho takové dokonalé osvobození trvá? Nekonečně krátký okamžik. Je náš život nekonečně krátkým okamžikem? No, snad se shodneme, že je pomíjivý, ale život vnímáme jako docela dlouhý příběh. Jak chceme, aby tento příběh vlastně vypadal? Má to být složité psychologické drama, romantický příběh se špatným koncem, nebo radši něco čerstvého, jako když v únoru začnou kvést sněženky? Samozřejmě náš život vždycky bude do jisté míry složitý, náročný, dramatický. Ale pokud znovu a znovu dramata a tíhu života prosvětlíme dharmou - čili onou neosobní, nezávislou, ničím nezatíženou, nikde neukotvenou, nedefinovanou, dokonale jasnou skutečností, neboli pokud náš život bude znovu a znovu probuzen k pravosti a svěžesti, pak mu to dá zcela jiný smysl.  

        

 

     

Moje vysněné, úžasné Ego

Už se asi dva dny chystám napsat článek o egu, ale pořád se k tomu nemůžu dokopat. Nechce se mi něco vysvětlovat. Kázat. Taky jsem si vědom toho, že článek by mohl být součástí knihy, na které s kolegou češtinářem pracujeme, ale nechce se mi teď nést tu zodpovědnost a snažit se psát zaručeně užitečné a jasně vyjádřené věci. Pojďme si tedy jen popovídat, nezávazně.

Křesťané nejsou tak posedlí představou, že moudrý člověk nemá ego. Křesťané si váží lidí, kteří jsou moudří v tom smyslu, že jsou pokorní, učenliví, tolerantní, ochotní pomoct, vyslechnout druhé... To východní nauky lidi na západě pobláznily s konceptem člověka, který nemá ego. Ale něco tu je strašně špatně, je tu velké nedorozumění. 

Východní nauky a do jisté míry i knížky o zenu, v lidech na západě vyvolaly představu, že osvícený, tedy ve východním smyslu probuzený, moudrý člověk, nemá v podstatě žádné ego.   To je ale prostě nesmysl. Pojďme se na ten problém trošku blíže podívat.  

Za prvé, ego. To je latinsky Já. Není na světě člověk, leda že by to byl velmi duševně nemocný jedinec, který by o sobě nebyl schopen nic říct. Představte si takový rozhovor s člověkem, který nemá ego, tedy žádné já. 

Pane Osvícený, jak se dnes cítíte? 

Dobře. 

Nemáte hlad? 

Ani ne, jedl jsem ráno kaši. 

Myslíte někdy na sex? 

Někdy ano. 

Chcete mít úspěch? 

To je mi jedno. 

Všimněte si, že v češtině nemusíme používat zájmeno já. Ale v angličtině v celých větách, musíme, pokud nemluvíme naprosto hovorově, tedy I ate, I think, I don't care... ono české Jedl jsem, myslím si, neřeším to, je anglické I ate, I think, I don' care. 

Takže co myslíte, má náš guru ego? Já bych řekl, že ego má, protože používá první osobu. Ale v historii lidstva existovala osoba, která ego neměla, byl to Vinnetou. Ten neříkal Já si myslím, Já jsem jedl. Vinnetou o sobě mluvil ve třetí osobě. Hmm, asi byl osvícený, že. 

Mohli bychom o sobě mluvit ve třetí osobě, ale stejně bychom mluvili o někom, kdo má subjekt, tedy já. Kdokoliv existuje, má subjekt a kdokoliv má subjekt, má já. Řekněme, že neživé věci nemají subjekt, protože se nedívají na svět ze své pozice, subjektivně, například hora... hora si neříká, hele, to je dneska hezky, ale včera na mě pršelo, byla mi zima... každá živá bytost má ale subjekt. Můžeme to vidět u psa nebo kočky. Dávají najevo, že se jim, tedy egu, něco líbí a něco nelíbí.  Evidentně mají ego. Ale to neznamená, že s nimi je něco v nepořádku. 

To, co duchovně orientované lidi na Západě láká na východních naukách, je představa, že i když guru o sobě evidentně mluví, má tedy nějaké ego, to ego je neškodné, skromné, maličké, zanedbatelné. To je představa mnoha lidí. Guru má ego, ale na rozdíl od ega běžného západního člověka, je ego gurua maličké, zanedbatelné. Proto jezdí v rolls royce, má tisíc oddaných žáků, kterým nařizuje co mají a co nemají dělat... Zajímavá představa o tom, jak vypadá člověk, který nemá ego...  Na základě čeho jsou čtenáři nebo návštěvníci přednášek východních učitelů schopni s jistotou prohlásit, že někdo má nebo nebo nemá ego? I někdo, kdo sedí dvacet let v jeskyni a jí tam trávu, může mít větší ego než nějaký CEO nadnárodní společnosti. Zatímco určitý CEO nadnárodní společnosti brzo ráno vstane a od toho okamžiku nemá čas na sebe, ale všechno dělá pro svou rodinu a pro firmu, takže večer se skácí zcela vyčerpán do postele, aby celý koloběh znovu začal ráno, náš poustevník je přesvědčen, že je osvícený a  mnohem lepší než ti blázni dole ve městě. Ego můžete obléknout do jakéhokoliv hábitu, a naopak, jak je kdo oblečen, jaké má zaměstnání, neříká vůbec nic o duchovních kvalitách toho člověka. Do srdce mu nevidíte, to s ním musíte opravdu nějakou dobu žít... 

Tedy velikost ega nemá nic společného s životním stylem, protože můžete být milionář a od rána do večera se obětovat pro druhé, nebo naopak můžete být chuďas a nic nemít a všechny kromě sebe nenávidět. Velikost ega nemá taky nic společného s dobou, kterou trávíte v meditaci, protože z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že meditace akorát vaše ego může nafukovat do nevídaných rozměrů a naopak, někdo, kdo nikdy nemeditoval a nemá zájem meditovat, může být ten nejskromnější člověk pod sluncem. Takže ani peníze, ani meditace, ani život v jeskyni, nic z toho nemá na ego vliv... 

Pokud chcete zmenšit své ego, a to říkám i sobě - první věc, kterou musíte udělat, je přestat řešit, jak velké je vaše ego a ega druhých lidí. Maximálně si můžete krátce říct, to jsem ale egoista, ale už nesmíte dodat - a chci být menší egoista. Protože jen Egoista chce být menší Egoista. Já chci menší ego, ale jak velké je tvoje ego je mi šumák. Tak to ne, ne-egoista chce, aby ne-egoisti byli všichni lidi na světě. Co pro to může udělat? 

Nejlepší způsob jak řešit ego je neřešit ego. Je potřeba si znovu a znovu uvědomovat, že jsme hloupí, oblouzení, že nejsme nikdy lepší nebo moudřejší než ostatní. To je třeba si opakovat, ale běda snažit se umenšit svoje ego, to je akorát nafukování ega, kterého si vůbec nejsme vědomi. Takže zatímco jedno ego umenšíme, jiné, o mnoho horší a obludnější ego nám vyroste z hlavy jako balón. 

Zen nás nabádá, abychom brali v úvahu potřeby druhých lidí a nemysleli pořád jen na sebe. Ale nejlepší způsob, jak nemyslet pořád jen na sebe, je všechno dělat co nejlépe. Zapomenout na sebe, zapomenout na ego znamená něco dělat tady a teď, cele... tam ego splyne s celým vesmírem a objeví se pravé já, pravé EGO.

Někdo mi nedávno říkal - ty máš velké ego. Ano, když mluvím s lidmi o zenu, mluvím někdy s nadšením, jsem odhodlaný, gestikuluju, zvyšuju hlas... ale pokud tohle nikomu neubližuje, co je na takovém egu špatného? Ego to jistě je, ale proč ne? Důležité je znát svoje slabosti a svoje iluze. Slabostí a iluzí mám tolik, že bych je mohl rozdávat. Jde o to nebýt toho otrokem - mít to v kleci na dvoře. Chodit se na to koukat. Nenechat si ten zvěřinec skákat po hlavě.    

Takže v zenu je důležité ne odstranit EGO, ale nastolit pravé EGO. 

Jak poznáte, že někdo má pravé EGO? Tak, že ten člověk nelže, nepředstírá, nefňuká, nevyvyšuje se, necítí se důležitý, atd. Je přirozený, spontánní, skromný. Může se angažovat v politice, může vášnivě diskutovat, nebo to může být tichý zahradník nebo zadumaný šachista. Takový člověk může pracovat v továrně nebo na poli, může to být prezidentka nebo uklízečka, může věřit v Boha a nemusí, může meditovat nebo chodit běhat. 

Zen je určitá metoda, jak dosáhnout a žít pravé EGO. A je to paradoxní, ale od obyčejného, přes mystické, vede ta cesta k obyčejnému. Na začátku jsem měl hlad, pak všechno bylo nic, zmizel jsem, ale teď mám zase hlad. No a ten prostředek, kdy člověk zmizí, to je lákavé, ale to není cíl, to je brána. Ticho, pocit klidu, samadhi, to není cílem, když cvičíme zazen. Zazen samotný je cíl a to ticho v rámci zazenu, klid, pokoj, nám pomáhá, abychom vytrvali v cvičení. Podobně modlitba v křesťanství je brána, kterou člověk vstupuje, aby viděl Boha. Ale nakonec je tu obyčejný život. Od rána do večera, obyčejný život, ego ne ego. Jen pokud tento obyčejný život protkáváme modlitbami, to obyčejné se stává posvátným. Když svůj obyčejný život protkávám zazenem  a spirituální reflexí, pak obyčejné věci jsou mým světlem, mým cílem, mou radostí, mou náplní, mým probuzením, mým pravým já. 

Takže závěrem, EGO ano, ale jaké EGO? Jaké ego byste chtěli mít? A nebo si radši dáte čaj? 

Já bych Ego chtěl mít. Tohle: https://www.energicamotor.com/us/models/electric-motorcycle-energica-ego/

PS.  Buddha učil, že člověk nemá žádné pevné Já. Fixní Já. Tedy Buddha učil, že nemáme ego. Z toho hlediska je to naše ego jakýsi blud, iluze. I když nemáme žádné fixní ego, takže ho nemusíme odstraňovat, přesto máme ego, kterým fungujeme v moderním světě. To ego nutně potřebujeme. Fixní ego neexistuje, ale subjektivní zkušenost potřebujeme, abychom přežili, abychom druhým pomohli. A nejdůležitější je žít pravé já. Buddha učil, že nemáme fixní já, ale neučil, že nemáme pravé já. V probuzení se objevuje pravé já. Buddha je probuzený, ale také bychom mohli říct, že Buddha znamená probuzené, pravé Já.  

Jen zen nebezpečím pro věřící?

Karmelitán a známý kazatel Vojtěch Kodet upozorňuje věřící, aby si nenamlouvali, že zen je nějak slučitelný s křesťanskou vírou. Netvrdím, jestli je nebo není, ale podívejme se na pár s prominutím hloupostí, které Vojtěch Kodet tvrdí o zenu: 

Neosobní buddhismus zenu se příčí nejzákladnějším pravdám křesťanství. 

Tak za prvé, v jakém smyslu je zen neosobní? Je naprosto osobní, v životě jsem nezažil nic tak osobního, jako je zen. Takže to je hloupost. Ale pojďme dál. 

V křesťanství věříme v jednoho osobního Boha Stvořitele, který pro nás a pro naši spásu poslal svého Syna, Ježíše Krista. Vše v křesťanství se odvíjí ze vztahu s ním. Jen v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů (srov. Kol 1,14), v nikom jiném není spásy (Sk 4,12). Zen buddhismus naopak hlásá, že člověk může být spasen vlastními silami, a odmítá Ježíše jako osobního Spasitele.

Zen v žádném případně nehlásá, že člověk může být spasen vlastními silami. Naopak se neustále v kázáních všech velkých mistrů opakuje, že člověk sám je nic tváří v tvář univerzální pravdě, která člověka přesahuje, a které se má a nakonec chce podřídit - nakonec z této pravdy čerpá. Vlastní síly samozřejmě potřebuje, ale zrovna tak to jsou vlastní síly křesťana, vlastní nohy a vlastní ruce a vlastní hlava křesťana, kterou musí sám použít, protože rozhodně není loutkou v rukách Boha, ale svobodnou, samostatnou bytostí, která ovšem potřebuje a miluje Boha.  Co se týká odmítání Ježíše jako osobního Spasitele. Zenový učitel, který nerozumí křesťanství, by měl o Ježíši mluvit jen s největší opatrností a uctivostí. Kdo nerozumí Ježíši,  nemůže ho odmítat, protože neví, koho odmítá. 

Východní meditace je ve službě jakéhosi osvobození, je bez předmětu a za cíl má plné vyprázdnění sebe sama, míří k zastavení, ukončení bytí a ke sjednocení se s absolutnem. V tom se také nachází kořen rozdílnosti v porovnání s křesťanským myšlením, kde naproti tomu je důraz kladen na setkání: živý Bůh se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. 

Ano, o osvobození v zenu jde, ale je to osvobození od malého, sobeckého já a přijetí pravého já, které je v souladu s pravdou. Dále je třeba nezapomínat, že toto osvobození je něco, k čemu dochází za den tisíckrát, sto tisíckrát... a člověk ho pořád ztrácí, podobně jako asi málokterý křesťan je v neustálém kontaktu s Bohem Nejde tedy o plné vyprázdnění sebe sama, ale o nastavení zrcadla tomu já, které je falešné, malé, sobecké, ubohé. K ukončení bytí rozhodně nemíříme. Naopak. Znovu a znovu ukazujeme na zázrak života a všeho, co je kolem nás. Z hlediska zenu sjednocení s absolutnem ještě není probuzením, není dosažením pravdy. Ale je to prostor k tomu, abychom se probudili. Kristus se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. V zenu se Buddha setkává s člověkem, aby se člověk stal Buddhou, probuzení potkává probuzení. Člověk se ve své praxi a ve svých skutcích stává totožným s Buddhou. Jde tu tedy též o důležité setkání.    

Ve východních náboženstvích vše závisí na vykročení ze světa a na anulování sebe sama, zatímco křesťanská víra je založena na skutečnosti, že Bůh se obrací k lidstvu skrze své vlastní vtělené Slovo. 

To je možná pravda v theravádovém buddhismu, ale ne v zenu. V zenu neopouštíme svět ani se neanulujeme, jak už jsem vysvětlil výše. Nicméně je třeba uznat, že křesťanská víra není stejná jako víra v zen buddhismu, o tom není pochyb. 

Smysl křesťanské meditace je společenství s Bohem, který se daruje v lásce. Stát se s ním jedno znamená nikoliv zastavit či ukončit své bytí, ale maximálně je rozvinout v osobním sdílení. Proto křesťanská meditace nemůže mít za svůj konečný cíl vyprázdnění sebe sama. Při zasvěcování křesťana do perspektiv zenu hrozí nebezpečí postupného rozkladu touhy být spojen s Kristem, která je pro křesťana podstatná.

Tohle je vážná věc. Doufám, že každý křesťan, který cvičí zazen, vyprazdňuje se ode všech model, falešných božstev, lží, doufám, že nastavuje zrcadlo svým klamům a touhám, aby viděl jasně a mohl se vrátit ke své lásce ke Kristu - ke Kristu, v kterém není ani špetka falše nebo lži - osvěžen, odlehčen, zbaven hloupostí a nástrah našeho moderního světa, a s čistým svědomím takový křesťan může v zendo nechat i všechny své představy o Buddhovi. Vlastně, musí! Odchází tedy ze zendo čistý a nevinný, připravený milovat Krista cele a pravdivě. Taková nevinnost je cílem naší skupiny, kterou jsem založil a nazval Sangha Innocentia. Ani já, ani nikdo jiný v naší skupině se nechceme držet žádných nesmyslů, které nám vnucuje moderní svět. Kristus je pro mě osobně ten, který přišel lidem říct, aby se probudili! Buddha by v žádném případě neměl být pro nikoho žádnou modlou, žádným bůžkem. Buddha je to, co tvoříme tímto tělem, tímto masem a těmito kostmi na tomto místě, když jednáme pravdivě. A takový člověk rozhodně může následovat Krista, pokud k tomu má vážné důvody. Nedoporučuju teda zen buddhistům, aby se z čista jasna začali zajímat o křesťanství, pokud necítí vnitřní potřebu, touhu, pokud tam není jiskra, a totéž se dá říct naopak. Nevidím důvod, aby se křesťan začal zajímat o zen, pokud necítí, že by mu to mohlo pomoct vidět pravdivě, s pomocí Ježíše Krista, který pro křesťana vždy musí být vzorem. Nakonec bychom mohli říct, že když už se křesťan rozhodne cvičit zen, Buddha v rohu místnosti je pouze jako uvaděč na koncertě -  diváka přivede na jeho místo v koncertním sále. Na podium pak za ohlušujícího potlesku publika vstupuje maestro - Kristus sám. Tím neponižuji důležitou roli uvaděče - Buddhy. Na druhou stranu já sám, když mi zen zhořkl v ústech, ztratil šťávu a mé srdce už nenacházelo sílu bít se pro zen, byli to křesťané, kdo mi otevřeli dveře a obnovili mou chuť k životu a pravdě… kdo jiný než Kristus v nich mi dal potřebnou energii k tomu, abych neklesal na duchu… proč by tedy buddhistická zkušenost otevření se pravdivému životu nemohla křesťanu pomoct najít zpátky cestu ke Kristovi? 

První přikázání

První přikázání zní: V jednoho Boha věřit budeš. Rozumím tomu tak, že pro křesťany musí být Bůh na prvním místě, pak dlouho nic a teprve pak všechno ostatní. 

Co to znamená Bůh na první místě? Tomáš Halík k prvnímu přikázání v jednom rozhovoru řekl: "To „V jednoho Boha věřiti budeš“ není především předpis, co si má člověk myslet o Bohu. Lidé, kteří nevěří v Boha, jsou často ochotni věřit čemukoli. Domnívám se, že v člověku je jakási přirozená touha po absolutnu. A pokud to absolutnu škrtne ze svého života, tak do uvolněného prostoru vniknou nějaké jiné, relativní hodnoty, které si absolutizuje. Kariéra, peníze, strana, národ… A tomu se v tradiční náboženské terminologii říká modloslužba." 

Chápu to tak, že Bůh překračuje běžný svět lidí, v kterém vládnou hodnoty jako kariéra, peníze, strana, národ... Pravda křesťanství je transcendentní pravda, ne pravda objektivní nebo vědecká nebo sociální. Transcendentní pravdu nelze zachytit, a přesto to tu je. Je to to, co je nejhlubší, a přesto se nás to týká, a to nejen našeho srdce, ale jde o každý záhyb kůže, každou vrásku, každý vláseček na předloktí. Tím chci říct, že ačkoliv je Pravda křesťanů - Bůh - nezachytitelná, je přítomná. A ačkoliv je nekonečně hluboká, je i na posledním lístečku nejvyššího stromu v lese, poletuje v prachu někde v oblacích, sedí nám na nose, šimrá nás za uchem. Bůh křesťana dosahuje všude, dožene ho všude, vidí všude, slyší vše, zachází do těch nejjemnějších detailů... Jedná se tedy o Boha, pravdu, která platí absolutně a bez jakýchkoliv výhrad. Ale proč o tom píšu? Jak to souvisí se zen buddhismem? 

Mnoho zen buddhistů si myslí, že když bude tu a tam něco číst o zenu, budou pravidelně cvičit zazen, občas si poslechnou přednášku nějakého zenového mistra, nebo tu a tam zajedou na nějaké meditační ústraní, jsou z nich autentičtí buddhisté, žáci dharmy, buddhové tělem a duší. Vůbec tomu tak ale není. V zenu není žádné první přikázání, ale cítím, jako by tam bylo. Toto přikázání cítím ve všech kázáních autentických mistrů. To přikázání zní - budeš cvičit dharmu a studovat dharmu. A tato dharma překračuje svět lidí. 

Kodo Sawaki řekl: "Přestaň být člověkem." Tím nás zen buddhisty nabádá, abychom překročili svět lidí a vstoupili do světa dharmy. Jinými slovy, realizovali Pravdu, která je víc než svět lidí. A svět lidí je přesně to, odkud Kristus vyvádí své následovníky, aby je povznesl k Bohu. S Bohem je pak svět lidí něco jiného, než jsme si dosud mysleli. Zdánlivě je to totéž, ale není to totéž. Věřící člověk je zdánlivě obyčejný člověk, ale v jeho srdci je dimenze, která ho svým způsobem od světa lidí osvobozuje, a současně mu dává za svět lidí novou zodpovědnost. Když mluvím o dharmě, jako základním principu, nebo jako o základní hodnotě v životě buddhisty, mám tím na mysli nepsané přikázání - své usilování v životě založ na pravdě, které říkáme dharma. Nenech se ošálit světem lidí. Mistr Dógen žáky buddhismu povzbuzuje, aby dosáhli Pravdy. Dosažení pravdy je současně pro buddhistu závazek, aby touto pravdou naplňoval svůj život až do smrti. A to je velmi nelehký úkol, podobně jako není jednoduché pro věřícího člověka od rána do večera neztrácet kontakt s Bohem.    

Jak studovat, cvičit, poznávat a žít Buddhovu pravdu? Není to možné, pokud nemáme žádný živý příklad. Netvrdím, že se musíme držet jednoho učitele celý život, ale měli bychom najít učitele, kterému důvěřujeme, který žije pravdu a učí pravdu. S takovým učitelem musíme trávit pokud možno dost času každý rok, několik let. Bude to přinejmenším deset i více let, než se živý příklad učitele otiskne do našeho srdce. I shin den shin, to je ze srdce do srdce - a přesně tak se  se předává dharma mezi učitelem a žákem. 

Kodo Sawaki byl určitě skvělý zenový mistr, vycházím hodně z jeho učení, ale s ním jsem nesdílel záchody, nechodil po horách, nejezdil na kole, neprostíral stoly, neštípal dříví... Můžete si vážit koho chcete, ale živý buddha je ten, kdo je přímo před vašima očima, ne někdo, kdo zanechal stopu na internetu nebo v knize. Můj učitel není někdo, o kom jsem četl nebo ho sledoval v TV. Je to někdo, koho osobně znám, dobře znám a on dobře zná mě. A současně je to někdo, kdo popadl své tělo a udělal z něho buddhu a byl jsem mnohokrát u toho, jak se díky němu lidé probudili ze snů a našli skutečnost takovou, jaká je.  

Já osobně jsem v určité době pocítil jakési duchovní prázdno, duchovní smutek, hlad a našel jsem obrovské - to nepřeháním - obrovské porozumění a souznění s tím, co mě trápilo, u mých křesťanských přátel. Mnohé mi došlo, mnohé mě naučili a chci se od nich učit dál. Tato kniha je i určitým vyjádřením mých velkých díků. Nedávno jsem četl Káju Maříka. Oni tam neříkají "děkuji", oni říkají "zaplať Pán Bůh". Takže milí křesťané, zaplať Pán Bůh. A my zen buddhisté, koukejme si vzít z křesťanů, kteří jsou  oddaní Bohu, příklad a milujme dharmu - pravdu nade vše, nad svět lidí, a teprve pak můžeme ten svět lidí pojmout jinak, probuzeně... 

Nacházet pravdu - světlo v nepříjemných situacích

Myslím, že není na škodu připustit, že Kristus je univerzální. Někteří křesťané snad díky Richardu Rohrovi chápou, že Kristus je to, co je univerzálně platné. A pravdivé. Probuzení - a to s Kristem přímo souvisí - je něco, co prostupuje veškerými učeními a tradicemi buddhismu. Ale co je probuzeni? 

Buddhista musí usilovat o aktualizaci probuzení v každodenním životě. V křesťanství má probuzeni velkou hodnotu. Zase je na každém křesťanovi, aby se popral s tím, jak se probudit k životu, pravdě, ke Kristu. Ale ten úkol, ta výzva je v obou tradicích živá, palčivá, naléhavá. Víme dobře, jak buddhisté často míjí Buddhu, jak míjí probuzení a místo toho se topí v konceptech, dojmech, pojmech, názorech na všechno možné. Pak setkaní s Buddhou možné není. A pokud se aspoň trochu zajímáme o křesťanství, vidíme, že ani křesťané to nemají jednoduché - intimní setkaní s Kristem není něco, co by křesťan dostal zadarmo. Naopak, vyžaduje to obrovskou vůli, chuť, zájem, odvahu jít do hloubky.  Je to těžký a důležitý úkol. 

Ačkoliv je cíl buddhisty a křesťana velmi podobný, musíme se hluboce klanět a ctít toho konkrétního koně, který nás do cíle dovezl. Kdysi jsme jeli s přáteli na dovolenou do Chorvatska, byla to dlouhá a pro řidiče namáhavá cesta. Bylo nás asi osm, jeli jsme dvěma auty. Jedna žena vyzdvihla, jak úžasnou práci odvedl řidič v druhém autě, ačkoliv ji samotnou nevezl. Ačkoliv tuto osobu dovezl na místo jiný řidič a stejně dobře, ona osoba chválila práci řidiče druhého auta. Tím chci říct, že si musíme uvědomit, jak nás naše vlastní praxe a naše konkrétní víra dovádí k cíli, ačkoliv si můžeme všimnout že víra druhých lidí je hluboká, moudrá a úžasná. Protože jsem vůbec nechápal smysl křesťanství, když jsem dokončil studium na gymnáziu, hledal jsem jinde. Neměl jsem tedy prakticky žádnou křesťanskou zkušenost, které bych si mohl vážit. Dnes musím cítit vděčnost za to, jak správným směrem člověk jde, když praktikuje zen buddhismus, ale současně už nemohu zavírat oči před tím, jak úžasně vede křesťany jejich víra.   

Musíme si také uvědomit, že ten tzv.  cíl cesty není něco, co bychom mohli nějak zafixovat, prohlásit - došel jsem do cíle, teď budu do smrti odpočívat, protože tahle cesta, tohle úsilí  už vlastně skončilo, díky za vše a neshledanou. Mistr Dógen ve spisu Bendowa napsal: Nakonec jsem navštívil chrám na hoře Dai-byaku-ho a poznal jsem zenového mistra Tendo Nyojo, s kterým jsem  dokončil velký úkol celoživotního cvičení. Všimněte si paradoxu - dokončil úkol celoživotního cvičení. To znamená, že mistr Dógen si s konečnou platností uvědomil, že cesta Buddhy nemá žádný konec, že každý den, každý okamžik je nová výzva a možnost uskutečnit probuzení Buddhy. Tím spíše víra křesťanů je nikdy nekončící, každodenní úkol nebo výzva nebo možnost navázat kontakt s Bohem a tento kontakt aktualizovat v každodenních úkonech, ve způsobu, jak se chováme, mluvíme, jednáme s ostatními, ve způsobu, jak vidíme svět, ať už jeho krásy nebo jeho temné stránky. To znamená, ze tradice není pouze pomůcka, náboženství není pouze berlička nebo dopravní prostředek,  ale náš způsob života. 

Věřím, tedy mám vztah, osobní, angažovaný vztah. To dává směr mým každodenním činům. Tak je můj každodenní život vyjádřením mé víry, mého vztahu. Mého vztahu k Pravdě, k Bohu... Pak ten kůň, který mě veze, si moc neodpočine. Můj život je moje praxe, moje cesta, moje probuzeni. Každý zazen je cíl sám o sobě, protože každý okamžik zazenu je cílem sám o sobě, pak nemá smysl čekat na nějaký lepší zazen v budoucnu, nebo na pokroky na cestě. Svým způsobem uděláme velký pokrok, když pochopíme, že intimní vztah s každodenními okamžiky je opravdu náš hlavní úkol a že v budoucnu se můžou stát různé věci, ale zatím o tom můžeme jen snít, nic jiného. Můžeme promarnit velkou část života představami o budoucnosti, představami o budoucím osvícení nebo budoucím nalezení Boha, ačkoliv pokud posloucháme moudré učitele, jsme vedeni k tomu, abychom navázali důvěrný kontakt s přítomností, protože v ní nalezneme všechno, co hledáme v našem duchovním světě. 

Duchovní život znamená život, v kterém se probouzíme ze snu o životě do skutečně pulzujícího života tady a teď. Lidé mají možná odpor k organizované praxi, ale díky organizované praxi máme možnost podívat se tváři v tvář svému egu. Přátelé si vybíráme, vybíráme lidi, které pozveme na večírek. Ale spolu praktikující si nevybíráme. Oni taky chtějí pravdu a světlo. Nam jsou třeba nesympatičtí. A to je přesně příležitost probudit se a projevit moudrost a lásku. Místo odsudku nebo odporu je tu otevřené srdce, podaná ruka, podáme talíř nebo misku, myjeme nádobí. 

Nacházet Krista v tiché, majestátní katedrále, je jednodušší, než když potkáme nesympatického souseda na zastávce autobusu. Ale pokud nechceme být do smrti svátečně věřícími, nezbývá než naučit se projevit čisté srdce Krista nebo jasnou mysl Buddhy v těch nejprotivnějších situacích. Nejde o to ukazovat na druhé: koukejte jak je jejich víra povrchní. Takoví lidé milují Krista, ne sousedy. V tom případě ale - jakého vlastně Krista milují? 

Já sám jsem ten, který musí odhalovat a rozeznat vlastní slabost a povrchní tendence. Vira, vztah je především můj úkol, nemusíme řešit chyby a selhaní druhých. Čím hlubší a moudřejší budeme, o to větší bude naše pochopení slabosti druhých. Teprve pak člověk může vést druhé k moudrosti. Pro toho, kdo druhé vede k pravdě, nejsou chyby druhých zdroj frustrace nebo zlosti, chyby druhých jsou pracovní pomůcky, materiál k  pečlivému studiu. Protože milujeme pravdu, musíme seriózně zkoumat chyby a slabosti druhých a své vlastní. Tady nemá zlost žádné místo. Je tu jen živá zvídavost, chuť a odvaha k pravdě.

K čertu se stejností

Dnes večer jsem byl v kostele Panny Marie Vítězné na setkání tří osobností duchovního života v rámci mezináboženského dialogu - Pohled na meditaci v náboženském dialogu.  Diskuze se účastnila karmelitka sestra Denisa Červenková, učitel zenu Jiří Hazlbauer a husitský biskup Juraj Dovala. 

Zaujala mě tam, mimo jiné, myšlenka sestry Denisy, že je třeba dávat  si pozor na "stejnost", když mluvíme o společných rysech nebo vlastnostech nebo idejích různých náboženství. V jednom svém článku jsem napsal, že i když zen buddhisté a křesťané jedou obrazně řečeno jiným vlakem a jinou cestou, jedou do stejného cíle. Když se zamyslím nad tím, co řekla sestra Denisa, klidně vezmu to slovo "stejný" zpět. Jde o to, že i když zen buddhisté budou tvrdit, že došli k Pravdě a křesťané budou tvrdit, že Ježíš je Pravda a logicky by tedy obě tradice měly vést k téže Pravdě, s velkým P - nikoliv tedy k nějaké relativní pravdě s malým p, nechal bych otevřenou otázku, k jaké Pravdě docházejí křesťané - ne proto, že bych je podezíral, že docházejí k nějaké svým vlastním náboženstvím omezené pravdě, která není hodna velkého P, ale proto, že otázka Pravdy, jak ji chápou křesťané, je něco, co jim musí být nadmíru drahé a je to svým způsobem jejich důvěrná věc a i když znovu a znovu čtu v knihách františkána Richarda Rohra o probuzení v křesťanství a jsem přesvědčen, že křesťané nakonec nacházejí pravdu s velkým P, co kdybychom prostě pro tentokrát nechali na nich, aby rozhodli, jestli je jejich zkušenost pravdy "stejná", jako zkušenost zen buddhistů. 

Po tomto mírném a opatrném úvodu bych rád napsal něco důraznějšího a opravdu z lásky k bratrům a sestrám křesťanům.  K čertu se stejnosti! Copak nevidíme, že člověk je pravdivý díky velice konkrétní, možná složité, nesmírně hluboké a spletité cestě a často fyzicky i mentálně bolestivé praxi? Musíme si uvědomit, že naši konkrétní cestu praktikujeme díky nezměrnému úsilí a moudrosti našich předků. I kdybychom sami neměli sílu pokračovat v tom, co oni činili, měli bychom po špičkách chodit kolem jejich odkazu.  A tak by bylo  svým způsobem sprosté nebo přinejmenším neuctivé hodit všechna náboženství do jednoho pytle. 

To, co je stejné, je v případě opravdu ryzích lidí obrovská vůle k pravdě, která už pak přesahuje hranice náboženství - aniž by smysl toho kterého náboženství tito moudří lidé popírali. Ano, je tu určitá zkušenost, která přesahuje slova a kategorie. Je však paradoxní, ze ačkoliv např. Bůh přesahuje slova, musíme pečlivě vážit slova, když mluvíme o Bohu. Totéž se týká probuzeni. Je těžké o tom mluvit a jde snadno plácat spousty nesmyslů. Probuzení přesahuje slova, ale o to těžší je najít slova, která probuzeni přibližují. Pravé náboženství překračuje samo sebe, a o to větší úsilí musíme vyvinout, abychom toto pravé náboženství ochránili před zničujícím rozmělněním a falešnou univerzalitou. 

Richard Rohr napsal knihu Univerzální Kristus. I když jsem přesvědčen, že Kristus univerzální je, příklad všech moudrých a autentických křesťanů nám ukazuje, že cesta k takovému univerzálnímu Kristu je zatraceně specifická. A totéž platí pro pravdu, kterou objevil Buddha.  

Potkat své vlastní probuzení

Před chvílí jsem se koukal na video na youtube, kde moje bývalá zenová učitelka Jane Dobisz  vysvětluje, co to je osvícení. Vysvětluje to velice jednoduše, upřímně a zjevně vychází ze své zkušenosti. 

Protože říká, že osvícení není nic zvláštního a že toto osvícení nelze neustále držet, čili člověk o ten stav jasné mysli, čisté mysli, znovu a znovu přichází, u videa je několik nenávistných komentářů... např. "to není zenová mistryně, to jsou hamburgery..." Nebo "plácá nesmysly"... Je neuvěřitelné, jak jsou lidé imunní vůči pravdě. Vidíme to kolem sebe denně. Probuzení máme přímo před nosem. Jenže hlavní překážka dosažení probuzení není nedostatek talentu nebo zvláštních mystických schopností. Hlavní překážka je naše tvrdohlavá mysl, která si neumí ani ve snu představit, že už žijeme v pravdivém světě. (Křesťané tomu říkají milost a nemusí ani hnout prstem, aby dostali vše). 

"Řekne-li se milost, mám slyšet především: nečeká se od tebe nic, než že budeš chtít, že nastavíš kapsy, náruč, ústa, a já ti je naplním. Zdarma, a ne až uděláš, dosáhneš, až odstraníš." Karel Satoria. 

Takže v tom zenovém smyslu my nemusíme dělat nic proto, aby svět, v kterém žijeme, byl pravdivý. On už pravdivý je. A zrovna tak jsme pravdiví, skuteční, probuzení my sami. Ne v tom smyslu, že nikdo nelže a že všichni jsou poctiví a probuzení. Žijeme v pravdivém světě v tom smyslu, že kdybychom dokázali na chvíli vnitřně mlčet, okamžitě bychom viděli, slyšeli, cítili - vše takové, jaké to je, čili pravdivé. Protože ale dáváme přednost našim představám a názorům, místo pravdy vidíme zkreslenou, často úplně znetvořenou skutečnost. Místo zenové mistryně, která překračuje pohlaví, národnost a rasu, vidíme Američanku, která se cpe hamburgery. Samozřejmě že "zenová mistryně" je pouze koncept. Ale v tomto případě je to nápověda, co ta žena na tom videu předvádí, je to nápověda, že jde o pravdivou, upřímnou, zkušenou bytost, která ví, co dělá a co říká. 

Aby to bylo trošku ze života. Bylo to někdy v roce 1994, když jsem přijel do Bratislavy na víkendové ústraní, které vedla Jane. Byla velmi mladá a krásná. A nastydlá. Toho jsem využil, abych za ní mohl zajít a nabídnout jí kapky - bylinky. Kapky si vzala, poděkovala. Páni, dal jsem zenové mistryni medicínu!!! Když jsem s Jane - tehdy ještě za svobodna McLauglin, měl  rozhovor mezi čtyřma očima, snažil jsem se jí dost neohrabaně naznačit, že jsem "osvícený". Dobře mě poslouchala a pak řekla: Já ti nevěřím. I don't believe you. Jenže na rozdíl od těch nenávistných komentátorů pod videem ona to myslela opravdu poctivě, snažila se mě prokouknout. A dobře dělala. Tehdy jsem taky nechápal, jak je probuzení křehká věc a jak se musí pořád znovu a znovu aktivovat. Přesně tak, jak to Jane říká na tom videu - když něco děláte, prostě to dělejte, to je vše. Tím nesmysly, který plodí vaše mysl, včetně toho, kdo a jak dlouho je osvícený, se odhodí a probudíte se do skutečnosti přirozeně. Můj učitel Mike nezná školu Kwan Um, v rámci které Jane učí, ale vždycky nás učil totéž - není žádné zvláštní osvícení někde tamhle nahoře, je jen náš skutečný, někdy hořký, někdy sladký život tady a teď. Takže něco musíme dělat a problém osvícení je vyřešen. 

To ale neznamená, že nemá smysl číst dlouhé filozofické traktáty o různých aspektech víry. Právě proto, že jsme tak tvrdohlaví a nedůvěřiví, potřebujeme klenoty jako je bible, Shobogenzo, Tao Te Ting atd. Musíme tyhle spisy studovat - samozřejmě podle toho, k jaké víře se hlásíme, ne číst za každou cenu vše -  znovu a znovu, abychom nezvlčeli. V ideálním případě abychom se znovu a znovu probouzeli do pravdy, která není ani zenová, ani křesťanská, ale dokonale a cele nezávislá na představách lidí. (A pokud je Kristus pravda, o čemž nemám důvod pochybovat,  je to naprosto univerzální pravda, která platí jak uvnitř, tak mimo křesťanství).  Nevím, kde jsem minule narazil na tvrzení, že příběhy jsou ještě výmluvnější než výklad teorie. Bible jsou samé příběhy. Mistr Dógen ve své knize Shobogenzo cituje stovky příběhů. Často svou esej  zakončí nějakou ukázkou ze života. 

V poslední době mě často napadají chmurné myšlenky. Ale naštěstí díky autentickým učitelům jako je Jane nebo můj poslední učitel vím, že je možné takové myšlení překonat. A tak mnohokrát za den zapomínám na svůj život jako situaci, a místo toho něco dělám. Tehdy v mé mysli není žádná překážka, žádné ale, kdyby, nahoře, dole, dobře, špatně... Prostě tady a teď se člověk probudí, když něco naprosto cele vykonává. V minulosti jsem o tom psal znovu a znovu. A lámal jsem si hlavu, proč to na nikoho nepůsobí. Dneska chápu, že lidi nepřesvědčí pár myšlenek, byť jim věří nebo je považují za zajímavé. Lidi potřebují kontext, příběh. Kdo je ten člověk, který nám tu povídá o probuzení? Jaká je jeho zkušenost? Jak to vlastně myslí a dá se mu věřit? Na druhou stranu příklad úžasných, pravdivých lidí, jako je Tomáš Halík nebo Marek Vácha, ukazuje, že i kdybyste se rozkrájeli a byli pravdiví tak, že by z vás pravda tekla čůrkem, lidi stejně budou ukazovat prstem na vaše nedostatky. Místo toho, aby poslouchali, co říkáte, nebo lépe řečeno proč to říkáte, mají k tomu spousty připomínek nebo akademických komentářů. Nejde přeci o to, aby naši učitelé neměli lidské nedostatky a nebo aby byli akademicky dokonalí. Jde  o to, jestli mluví pravdu nebo nemluví pravdu. Jestli mají cennou zkušenost nebo nemají cennou zkušenost. Jestli to, co říkají, prošlo srdcem, nebo je to jen racionální výpočet hlavy. Je potřeba pořád chodit ke zdroji. Co říkají tihle učitelé? Jak se mě to týká? Není důležité, jestli někdo chodí bos nebo v kravatě, jestli má vyholenou hlavu nebo copánek, má PhD, jestli je to štíhlá slečna, nebo obtloustlý stařec - co ale říká? Proč mi to říká? Co se za tím skrývá? Pravda nebo lež? A jak na to mám reagovat? Jak to aplikovat, pokud to je pravda? 

Marek Vácha říká, že nechodíme na mši proto, abychom si poslechli zajímavé kázání nebo se setkali se sousedy. Chodíme tam proto, abychom se setkali s Kristem. Takže kázání, jestli není moc zajímavé, to je podružné. A naprosto stejně to je v zenu. Zenový mistr tu není od toho, abychom na něho zírali s otevřenou pusou a křičeli - ó Buddho! Nebo obdivovali jeho akademické schopnosti. Je tu od toho, aby nám pomohl setkat se s pravým Buddhou, který je v nás samotných. Teisho, zenové kázání, není způsob, jak se utvrdit v tom, že někdo je nebo není osvícený, mistr nebo já, nebo sousedka. Teisho je způsob, jak se setkat s probuzením a jak toto probuzení aktivovat. Když se to nedaří dnes, podaří se to příště. Mistr může vypadat jako úplně obyčejný člověk, nebo naopak může být trochu střelený, může nosit divné oblečení, poslouchat divnou hudbu (narážka na Brada Warnera), jde ale o to, jestli ví, co říká, a jestli to, co říká, žije. Pokud ano, pak ho můžeme chápat jako pomocnou ruku -  nabízí ruku a může nám pomoct pochopit, co je probuzení a jak aktivovat probuzení v každodenním životě. 

odkaz na video https://youtu.be/9jgb6uGwcrI