Thursday, December 3, 2020

Transformace sebe - transformace těla a mysli

V minulém článku jsem kritizoval situaci, kdy žijeme konzumně, běháme po supermarketech, díváme se na hloupé seriály, zatímco bychom měli číst bibli nebo sedět pod jabloní a žasnout, že je podvečer a kos zase začal zpívat. Ale kdo z mých čtenářů je takhle povrchní? Takže chci vysvětlit, že tu jde o něco složitějšího než jen o to, zda se díváte na televizi Nova nebo čtete knihy o posmrtném životě. 

Číst bibli, modlit se, cvičit zazen, studovat sútry, jezdit na meditační ústraní, učit se od skvělých učitelů, to jsou všechno hezké věci, ale nemusí vás posunout dál než kousek od těch, co v životě jen počítají peníze a koukají na hlouposti v televizi. Proto na meditačních ústraních potkáváte tolik lidí, kteří jsou evidentně zaseklí na nějakém bodě, z kterého se dívají na smysl věcí. Ale ten bod nemá nic společného s probuzením, se skutečnou transformací člověka. Co nám Richard Rohr, nebo Kodo Sawaki, nebo mistr Dógen říkají, je to, že musíte překonat sebe. Překonat sebe znamená překonat svoje staré navyklé způsoby, jak chápete sebe a druhé a svět. To, že jste do svých způsobů a návyků nějak přimíchali pár moudrých frází z moudrých knih na věci moc nemění. Vy se musíte dívat na věci z úplně opačného úhlu. To je to no-self, o kterém mluví Sawaki, to je odhození těla a mysli, o kterém mluví mistr Dógen a to je ta konverze, to probuzení, o kterém píše a mluví Richard Rohr. Pak se na sebe a svět budete dívat prostě jinak než dosud. I když ty staré návyky a myšlenky se budou pořád vracet. Ale vy už budete vědět, že to je zase ten starý žebrák, co každý pátek večer prochází kolem vašeho domu a chce si od vás něco půjčit. Nebude to nic překvapivého. A za pět minut bude pryč. Jde o to si uvědomit, jasně si uvědomit, že vaše pravé já není ten starý žebrák - že on nebude řídit váš život a vaše hodnoty, nebude vám říkat kolik mu máte dát peněz. 

Je tu tedy ono falešné já -  to jsou naše staré návyky a hodnoty. Počítáte, co z toho budete mít, když pojedete na týdenní ústraní nebo když budete dnes cvičit půl hodiny zazen. To je žebrácká mysl. Počítáte, kolik lásky jste dali a kolik dostali od toho a toho člověka, počítáte, jestli se vyplatí se rozejít nebo zůstat. Počítáte, kolik let budete muset cvičit, než dosáhnete nějakého poznání, které bude převratné. To je všechno žebrák, který vás obtěžuje, ale to není vaše pravé já. Vaše pravé já není závislé na žádných požadavcích uvnitř vaší hlavy. Nepotřebuje žádnou konkrétní lásku, žádné konkrétní poznání, žádnou konkrétní moudrost, nepotřebuje mít nějaký konkrétní dům nebo konkrétní zahradu, nepotřebuje mít nějakou konkrétní vlastnost, charakter... Vaše pravé já se objevuje tam, v tom bodě, kde jste odložili staré já, starou žebráckou mysl, v křesťanském smyslu jste se obrátili, konvertovali, křest je vlastně symbolické omytí špíny, je to vykročení do nového života, je to nový život, stejně tak každý okamžik zazenu, kdy odhazujete starou žebráckou mysl a staré žebrácké tělo, jste prošli křtem, obrodili jste se, znovu jste se narodili, vykročili jste do nového života a takto se obrozujete okamžik za okamžikem, celou dobu zazenu - a všimněte si, že v každém tom okamžiku obrody, kdy jste vykročili jako nahé, nevinné dítě do tohoto podivného světa, jste si s sebou nic nepřinesli, jste jen zcela čistá duše, bez předsudků, bez znalostí, bez jakékoliv lidské moudrosti, ale jste plni oné duchovní moudrosti, které se říká pradžňá, což je stav, než začnete vůbec přemýšlet a hodnotit. Takto obrozeni, protože jste prošli očistou, kdy jste se setkali s tím, co je univerzální a všeobecně pravdivé a co je nezávislé na světě lidí, se skutečně probouzíte do tohoto okamžiku  a do dalšího okamžiku, zcela nezatížení vaší minulostí. A připraveni, zvědavi na budoucnost. V takovém stavu těla a mysli tu nejste proto, abyste požírali knihy o buddhismu, konzumovali Bibli, stali se stálými návštěvníky bohoslužeb nebo zenových ústraní. Vy tu jste proto a účastníte se jakýchkoliv náboženských aktivit,  protože si jste naprosto vědomi, jak očistné a osvobozující je vstoupit do místa, kde odkládáte své staré já a vstupujete do místa, kde už jste zcela nový, obrozený člověk, protože jste byli pomazáni, byli jste pokřtěni tím principem, který je krystalicky čistý, svobodný a nezávislý a který platí všude v celém vesmíru. V tomto principu nemáte jediného nepřítele, neznáte jedinou ženu, po které byste nepříjemně toužili, není na světě žádná věc, kterou nutně potřebujete, a svobodně se pohybujete v tomto okamžiku na tomto místě jako volavka, která kráčí po břehu jezera nebo jako racek, který se snáší k hladině řeky. 

Musíme vystoupit ze svého stínu, který je daný relativními hodnotami našeho života, v kterých se pořád k něčemu vztahujeme z toho hlediska já - rigidního já. Je to já, které je horší nebo lepší než ostatní lidé, které něco chce, co nemá, nebo naopak se chce zbavit toho, co má, já, které chce být milováno nebo opuštěno, osvobozeno, já, které chce být osvícené nebo moudré, já, které chce druhé ovládat nebo chce být vedeno, aby nemuselo vyvíjet žádnou vlastní snahu, já, které chce zkonzumovat všechny sútry světa nebo sypat z rukávu citáty z Bible, já, které chce okouzlovat druhé, já, které chce být přirovnáváno k Buddhovi a Kristovi, já, které chce být litováno, omýváno, zahrnováno dary a něhou, já, které chce mít spousty dětí, já, které chce mít klid a nebýt rušeno, já, které chce mít pamětní desku na náměstí, já, které chce být zváno na večírky a důležité schůze, já, které chce mít medaili a spoustu květin na pohřbu.   

Chceme tohle opravdu? Nebo chceme pravé já, které se nevztahuje, ale které volně plyne a propojuje se se skutečností, aniž by tu někde byla nějaká pevná hranice mezi tím, co je mé a co je tvoje? Ano, náš vnitřní smysl pro nejhlubší pravdu, mysl probuzení, nám říká, že chceme projít křtem, konvertovat, transformovat se, osvobodit se od toho fixního, rigidního já. Chceme projít očistou a chceme tou očistou procházet každý den mnohokrát za den a žít život člověka, který není středem vesmíru, člověka, který ví, že střed vesmíru je přímo v jeho srdci, že totiž přímo v jeho srdci je brána k univerzální lásce a moudrosti, k univerzálnímu osvobození a probuzení ze sna, kterému nesprávně říkáme "lidský život". Skutečný lidský život je něco nesrovnatelně pravdivějšího, než je běžný život člověka, který nepoznal osobní obrat, konverzi. Skutečný lidský život je založen na aktivitě neposkvrněného srdce a  vyzařuje z něho univerzální čistota a pravda. Takový by měl být náš život. Proto se ale musíme chtít transformovat, probudit, jakkoliv to nazvete. A abychom se transformovali a probouzeli, musíme cvičit ono probouzení, onu transformaci vlastního srdce a tudíž i vlastního života.           



Monday, November 30, 2020

Jen tohle - ukázky z knihy Just This

Richard Rohr je americký katolický kněz a spisovatel. V jeho knihách jsou velmi časté paralely křesťanství a zenu. Jde mu o to v té pokladnici moudrosti, kterou je bible, najít odkazy na probuzení, na nalezení naší pravé podstaty v tomto světě temnot a povrchních představ. Jedna z jeho knih, kde neustále ukazuje na důležitost toho, abychom viděli a ocenili krystalickou čistotu přítomnosti, je kniha Just This, Jen tohle. 

"Kontemplativní mysl neříká, co máme vidět, ale jak to máme vidět."

Richard Rohr upozorňuje, že pokud jsme se naučili zaujmout kontemplativní vidění mysli, pak věci vidíme jinak než dosud. Už to nejsou kategorie, ale něco, co je zcela živé a nezachytitelné slovy, je to něco, co má nekonečně větší význam, než jsme si dokázali dosud představit. To, co vidíme, je celý smysl celého vesmíru, je to samotná dharma, je to učení Buddhy. Tedy vidíme, aniž bychom byli omezeni myšlenkami jako "hm, pěkná kytka", nebo "ta by se líbila Andule", nebo "tuhle odrůdu neznám, kolik že stojí jedna?" Kontemplativní mysl je mysl někoho, kdo se dívá nezaujatě a s naprostým zájmem na cokoliv, co potká. Nevidí jen vztah, jaký k tomu on osobně má. V kontemplaci, nebo zazenu, se na věci díváme bez osobního zaujetí. Konečně vidíme jen to, co je. A to, co pouze je, bez našeho osobního pohledu, je vždy nějakým vyjádřením dharmy. Nebo přítomností Krista, jak by řekli křesťané. Tedy je to něco, co je dokonale čisté a nevinné. Teprve když jsme schopni takto jasně vidět věci před sebou, teprve tehdy můžeme začít uvažovat, zda by bylo dobré na té věci něco měnit. Mám zalít tu růži? Mám ji utrhnout? Mám si ji vyfotit? Takže bez primárního probuzení do toho, co jest, nemůžeme opravdu moudře jednat, nemůžeme opravdu nezaujatě reagovat. 

Žijeme ve světě, který je plný utrpení. Křesťané i buddhisté nám radí, jak pomoct světu, kde je tolik utrpení. Richard Rohr, ale i většina zenových učitelů, nám více či méně přímo říká, že musíme najít nezaujatý způsob vidění světa - abychom věděli, jak máme v tomto světě plném utrpení žít a jak můžeme svým poznáním a chováním v tomto světě, který je plný utrpení, nějak pomoct. Takže první předpoklad je uvědomit si, že jsme se dosud na vše dívali pouze z nějakého úhlu pohledu. Na věci jsme reagovali podle toho, co nás učili rodiče, ve škole, nebo církev nebo nějaký guru... my ale musíme odhodit všechny tyto pohledy, opravdu zcela zmlknout, zaujmout kontemplativní, tedy zcela tichý, neosobní přístup k tomu, co je. Pak z této čisté mysli vzejde nějaká probuzená akce, akce buddhy. A s takovou kontemplativní myslí, nebo chcete-li s myslí, která vychází z ticha a nezaujatosti zazenu, musíme řešit věci v každodenním životě a chovat se v každodenním životě. Tohle se nikdo nikdy nenaučí dokonale, tohle je třeba cvičit a zkoušet, i když je možné přijmout takový kontemplativní postoj jako vlastní základ života - jako bázi vlastního života - tedy žít kontemplativně, žít jako někdo, kdo necvičí zazen proto, aby se pak se všemi pohádal nebo všechno sebevědomě posoudil, ale proto, aby přistupoval k problémům pokud možno nezaujatě a jakoby tiše. A pak může rázně bouchnout do stolu. 

"Když vidíme kontemplativně, pak víme, že žijeme ve zcela posvátném vesmíru, kde všechno je ukazatelem a současně zjevením." 

Lidé většinou vidí jen nějakou konkrétní věc, ale už je nenapadne, o čem ta konkrétní věc vypovídá. Nedávno jsem se díval na Zrcadlo, jeden z nejlepších filmů všech dob, natočil ho možná největší režisér všech dob, Andrej Tarkovskij. V tom filmu je často záběr na nějakou zdánlivou banalitu. Fouká vítr a tráva se hýbe. Nic víc. Nebo teče voda. Nebo něco se vysypalo z kabelky na zem. Zdánlivé banality. Ale Tarkovskij nás nutí jít dál - to, že fouká vítr nebo že teče voda, je nejen ukazatelem na něco mnohem závažnějšího - je to skutečně zjevení toho, co je absolutní a dokonalé. Je to zjevení božského, v zenu bychom řekli, je to probuzení samotné. V tomto zdánlivě banálním okamžiku všechna hlediska odpadla, je tu pouze to, co je dokonalé a na lidech a jejich názorech nezávislé. Co to znamená v praxi? To znamená, že máme dvě možnosti - buď budeme žít povrchně, nebo užasneme, že na talíři je jablko, že slunce se schovalo za mraky a budeme se dívat na filmy, které mají hloubku a nějaké poselství. Budeme žít život někoho, kdo si vše dobře spočítá nebo budeme žít život někoho, kdo ztichl, přestal se hýbat a užasl tváří v tvář stvoření, probuzení a zjevení? Hluboká víra, jakéhokoli směru, nás nabádá, abychom  radikálně přehodnotili své dosavadní nazírání na svět, které bylo v síti logických, rádoby lidských  hledisek, a nahradili toto poměrně povrchní vidění věcí probuzením do světa, který je posvátně obyčejný a obyčejně posvátný a který se skládá ze samých překvapení a nečekaných zvratů. Pak už není tak důležité, kterým směrem se náš život ubírá - zda všechno jde podle plánu -  ale je důležité, abychom na té cestě života vnímali, co se právě děje teď, tady, a to mnohem spíš, než co bylo včera a co bude zítra. Jsme neustále uprostřed  zázraku  - v zenu tomu říkáme život buddhy - nikoliv "můj" život buddhy, ale zdejší, přítomný život, kde já a vesmír nejsou dvě různé věci. 

Když se pouze účastníme tohoto dění, aniž bychom ho posuzovali z nějakého hlediska, pak celý vesmír je v tomto okamžiku dokonalým probuzením. A pak si uvědomujeme, že intelekt, knížky, diskuze - mají jen omezenou funkci - když nechápeme jejich úlohu, pak už jsou jen překážkou našeho vlastního probuzení. Protože ty spousty myšlenek, co se nám pak honí hlavou, když čteme jako intelektuálové s nedostatkem zaujetí srdce, nám nedovolí zaujmout onen tichý, kontemplativní postoj a nedovolí nám tedy objevit zázrak  tohoto okamžiku. Výsledkem je nějaká intelektuální myšlenka, ale to jablko na talíři pláče - pláče jako žena, kterou si nikdo celý den nevšímá. Podívej se, co jsem dnes četl, tohle ti přečtu... ale ta žena chce být objevena, chce být pohlazena, chce plnou pozornost toho muže. A tak každý okamžik, který žijeme, jako by chtěl být zcela objeven, chce nás okouzlit, chce nás osvítit. A tím, že se v tomto okamžiku probouzíme, jsme osvobozeni od sebe a od všeho, co nám kdo kdy říkal nebo co kde bylo psáno. 

Monday, November 23, 2020

Spokojenost a nespokojenost

V buddhismu můžeme mluvit o určité základní spokojenosti a o různých druzích nespokojenosti. Začnu tou spokojeností. Být probuzený v tomto okamžiku znamená být naprosto, absolutně spokojen s celým vesmírem. Protože jsou všechny věci v celém vesmíru takové, jaké jsou, není třeba být nespokojen. Naopak, vše je v naprostém pořádku. V buddhismu je důležité naučit se tento postoj a najít tuto naprostou spokojenost se sebou a s celým světem. 

Věci jsou takové, jaké jsou. Když cvičíme zazen, napadají nás nejrůznější věci, některé jsou příjemné, jiné nepříjemné. Ale základ, podstata zazenu je naprosté ticho a v tom tichu není nejmenší nespokojenost s čímkoliv v celém vesmíru. Spokojenost je od slova pokoj, pokoj znamená klid, mír. Tak základem zazenu je naprostý klid, naprostý mír. To je náš zdroj, odtud jsme přišli a tam se i vracíme, i když celý život budeme pořád naštvaní. I lidé, kteří se neustále zlobí, jsou vyrobeni z naprostého ticha a spokojenosti, jen o tom vůbec nevědí. Naprostý klid a vyrovnání se s celým vesmírem a se sebou samým můžete zažít už po několika dnech praxe. Ale důležitější, než kdy se vám podaří takový klid zažít, je fakt, že tu ten klid, to ticho, ta spokojenost už je od začátku - jako naše podstata, jako podstata celého vesmíru. Teprve na základě tohoto klidu vzniká neklid, změna, akce, a ve světě lidí nespokojenost. 

Žák se zeptal zenové mistryně - jak mám skoncovat s myslí, která pořád něco chce, pořád jede na plné obrátky? Ona odpověděla - cvič, cvič, cvič, praktikuj, praktikuj, praktikuj. To neznamená cvičit, abychom se stali zcela klidným člověkem. To znamená nežít život, který řídí naše emoce a naše myšlenky, ale žít život, který je pouze doprovázen našimi myšlenkami a emocemi. Pokud zazen a studium buddhismu plodí jen další myšlenky a další emoce, pak zřejmě nejdeme tím správným směrem.  Zazen a studium Buddhovy dharmy má vést k základnímu tichu, na základě kterého se teprve objevují myšlenky a emoce, naše rozhodnutí, naše aspirace, naše nespokojenost, naše smutky a radosti.  

Pak je tu určitá pozitivní nespokojenost. Je to velmi důležitá nespokojenost, bez níž se nepohneme z místa. Je to aspirace. Je to rozhodnutí cvičit. Je to rozhodnutí přestat pít alkohol, je to rozhodnutí ukončit nefunkční vztah, rozhodnutí najít si lepší práci, rozhodnutí věnovat peníze na charitu, atd. Bez aspirace je život člověka životem lenocha, kterému je všechno jedno. Když mi bylo 25 let, rozhodl jsem se nějak překonat Atlantický oceán a začít praktikovat zen. Tehdy v létě 1992 jsem se rozhodl cvičit zazen každý den. Takže v tom zenovém centru jsem se neocitl náhodou - bylo to moje osobní rozhodnutí. Mistr Dógen v Gakudo Yojin Shu nabádá studenty buddhismu, aby se pustili do cvičení a studia dharmy. Jde o naše osobní rozhodnutí. Takže pokud nejste spokojeni s něčím důležitým ve vašem životě, učiňte rozhodnutí, změňte to. To je důležité. Nenechte všemu volný průběh. Zen není fatalismus. Ale taky to neznamená, že můžete změnit cokoliv si zamanete. Zkuste změnit to, co považujete za důležité a co si myslíte, že změnit lze. 

Potom tu je nespokojenost, která je zbytečná, nicméně je součástí toho, jak funguje naše mysl. Vadí vám hlouposti. Vadí vám, že soused pouští nahlas hudbu, že venku štěká pes, že vaše auto není ferrari, že vaše partnerka nekoupila čerstvé housky, že děti nemají samé jedničky... Můžou vás napadat hlouposti tohoto typu celý den. Nejde o to to zastavit, jde o to se díky praxi zazenu a praxi v každodenním životě naučit návyk od takových otravných myšlenek rychle přejít k činu. Jsou lidé, kteří s těmito hloupostmi otravují neustále, neustále si na něco stěžují... a když zkusí cvičit zazen, tak je děsí, že mají ještě víc negativních myšlenek - konečně mají čas si v klidu promyslet, co všechno jim vadí.  

Pak tu je něco, co bych nazval temný mrak života. Víte, že ve vašem životě je nějaký velký problém, ale vy s tím nemůžete nic dělat, nebo nechcete nic dělat. Takže žijete s tímto temným mrakem od rána do večera. Je to vidět na tváři takového člověka - neustále je zachmuřený, jeho oči jsou vyhaslé, jeho gesta bez energie. Něco v jeho životě ho bolí, trápí, ale on se toho nedokáže pustit. Mnoho takových lidí sedí zazen v různých klášterech. Doufají, že najdou nějakou odpověď na tuto velkou otázku - proč tolik trpím? Tady nelze poradit nic jiného než zkusit si dát nějaký pozitivní a velký cíl. Aspirace je nutná. Musím poznat sebe sama, musím poznat smysl života. Už nechci žít s tím temným mrakem. Kodo Sawaki v dětství prožil peklo, ve válce prožil peklo, a přesto to nevzdal, rozhodl se stát mnichem a poznat smysl života. Pracoval na tom tak dlouho, dokud nepochopil, kdo vlastně je a jaký má jeho život smysl. Od té doby, aspoň tvrdí, byl veselý a spokojený. 

A pak tu je důležitý druh nespokojenosti - to je kritická nespokojenost učitele. Bez ní učitel nemůže dávat žákům směr. Jak praktikovat, jak žít. Takže učitel se může zlobit, může říct, tohle je naprosto hloupá odpověď. Tohle je velmi špatné chování. Tohle nedělejte, snažte se nebýt tak sobečtí, mějte ohled na druhé. Učitelé musí kritizovat. To neznamená, že sami jsou nespokojení v tom absolutním smyslu. Musí vědět, že všechno je v podstatě v pořádku. A že v tomto podstatném pořádku učitel říká, co má žák dělat. Když přijdu ve škole do třídy, musím vědět, že vše je v pořádku, i když evidentně není. "To je hrozné, Honzík dneska polil limonádou Mařenku!"  "No to je hrozné!"  Takhle nemluví skutečný učitel. Skutečný učitel ví, že polévat limonádou spolužáky je součást kosmického dění. Ale jako učitel musí dětem ukázat, že ve světě lidí, tedy nikoliv ve světě atomů a elektronů, polévání limonádou není v pořádku. Děti pak cítí, že učiteli samotné zlobení nevadí, ale že je z lásky k nim chce naučit životu v harmonii, naučit je, aby brali v potaz potřeby druhých. Tím budou šťastní druzí a my sami, kdo se chováme ohleduplně,  z toho budeme mít radost. A tak dobrý učitel je pořád v podstatě spokojený a veselý. Když někoho kárá, má odstup, není to jeho osobní problém. Tak je to aspoň ve škole. Takový přístup bych ale musím mít i jako učitel zenu.     

Kodo Sawaki také upozorňuje, abychom nedoufali, že se zbavíme starostí a nepříjemností v životě. Učí nás, abychom praktikovali právě uprostřed starostí a nepříjemností. To ale nepopírá, co tvrdím výše. Původně tu je jen ticho, jen naprostý klid. To lze poznat - celým tělem. A v tomto těle, které se stalo tělem vesmíru, vznikají - kupodivu - neklidné myšlenky a emoce. Tak s tím nebojujte, jen to pozorujte. A jak už jsem psal výše, uprostřed každodenních činností ani nebudete mít čas být nespokojení, protože to, jak se budete soustředit na tu kterou činnost, nebude moc místa pro myšlenky nebo emoce. Tak budete znovu a znovu probuzení a pak vás znovu budou napadat hlouposti. A vy se jim zasmějete. To je vše. 

   



    

Tuesday, November 10, 2020

Proměnit sny ve skálu

Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak je dharma absurdní a jak ve světě lidí nedává smysl. O tom, jak nikdo nemá vyšší hodnotu než kdokoliv jiný, z hlediska dharmy. Napsal jsem článek a s výsledkem nejsem spokojený. Pak jsem se probíral starými texty, které jsem kdysi publikoval na tomto blogu. Narazil jsem na článek, který v podstatě vysvětluje celkem jasně, co se mi nepodařilo vysvětlit dnes. Když jsem to před pár lety psal, asi jsem měl zrovna docela jasnou mysl. Jasnější než dnes večer. To je jen důkaz, že člověk nedělá pokroky, spíš je jako moře, které je jednou klidné, jindy neklidné...  (Článek je ve slovenštině z toho důvodu, že jsem si občas dřív svoje texty nechal Google Translate přeložit do slovenštiny, abych se oprostil od vlastního autorství - zajímalo mě, jak bych spis vnímal, kdybych ho sám nenapsal). 

Existuje mnoho rôznych definícií náboženstva a niektorí ľudia môžu tvrdiť, že budhizmus je náboženstvo. Ale keď tento bod nepochopíme dobre, môžeme úplne zle pochopit celý význam budhistického úsilia a budhistickej praxe. Takže nejaký druh prebudení z náboženského chápania budhizmu je veľmi dôležitý. Ako vieme, v budhizme existuje veľa rôznych obradou, sú tu chrámy, budhistické oblečenie, zvončeky,  spievanie, poklony a podobne, a mnoho ľudí môže veriť, že je niečo úžasné a krásne na budhizmu, pretože ponúka také nádherné praxe a obrady, a pomáha ľuďom cítiť sa pokojne a kľudne. Jeden z mojich bývalých učiteľov robil veľa takých obradov a spievania a ľudia môžu dúfať, že jedného dňa budú tiež pracovať na plný úväzok ako zenový majster a celé dni nosiť buddhistické oblečenie a hovoriť ľuďom o skutočnom význame sútier a podobne. Ale zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v tento druh budhizmu, porozumeli tomu, čo Budha Šákjamúni našiel pod svojimi nohami,  nad svojou hlavou a vo svojom srdci. Zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v náboženskú podstatu buddhizmu, majú tušenie, čo buddhizmus je. Musí to vyzerať  veľmi arogantne, čo tu píšem, ale rád by som sebe a druhým pripomenul skutočný význam budhizmu, ako ma to učil a učí moj učitel. Vidím ľudí usilovne praktikovať budhizmus v tejto zvláštnej, nezvyčajnej a veľmi duchovnej atmosfére. Bol som na takých miestach a bol som svedkom takýchto postupov mnohokrát. Ale ak sa nám nepodarí prebudiť z tohto sna, môžeme praktikovať zazen po tisíce rokov a bude to márne.

Samozrejme že zazen, poklony, kesa, transmísia dharmy a štúdium vynikajúcej buddhistickej literatúry, ako je Shobogenzo majstra Dógena,  sú veľmi cenné a niekedy dôležité veci, ale niekedy aj nudné a nedôležité alebo zbytočné. Mali by sme cvičiť zazen s týmto postojom.  Cvičiť zazen alebo poklony alebo pálenie kadidla z nás nerobí nič viac duchovnú bytosť  ako vetva stromu alebo kus skaly. Cvičiť zazen naozaj nie je duchovné. Nie je to budhistická prax. Je to budhistická prax, ale nie je budhistická – v tom smysle náboženstva. Toto musí byť úplne triezva činnosť, bez toho, abysme niečo špeciálneho pridávali.  Iba vtedy, ak sa prebudíme z tohto budhistického sna o zazenu a nosenie kesa a obdivovania geniality majstrov, ako bol majster Dógen, môžeme začať vidieť skutočný význam úsilia a cvičenia majstra Dógena a zmysel našej vlastnej praxe a života. Pravá podstata všetkých našich snáh je ďaleko od akéhokoľvek duchovného dosiahnutia alebo stavu mysle. V skutočnom budhizmu sme stratili záujem o všetky druhy stavov mysle a začali sme sa zaujímať o niečo, čo je živé, aktuálne,  práve teraz. Môže to byť aj hlúpy vtip, alebo mucha, ktorá vás trápi, zatiaľ čo vy sa snažíte prečítať článok v časopise. Podstatu budhizmu je treba nájsť v našom skutočnom živote, nie v nejakom duchovnom sne. Samozrejme majster Kodo Sawaki varoval ľudí od toho, aby sa strácali v šialenstve moderného sveta. Ale ako transformovať naše chápanie vecí? Ako sa prebudiť rovnako aj z duchovného šialenstva s názvom " budhizmus " a materiálneho  šialenstva sveta a individuálneho citového šialenstva? Ak sa zamilujeme, môžeme úplne stratiť zmysel pre realitu, ale keď sme dostatočne opatrní, aj keď sme sa zamilovali, môžeme si uvedomiť našu ilúziu: "Som sa zamiloval, ja hlupák, ale aj tak som zalúbený. " Je to ako byť opitý a vedie´t to: „Ja som opitý ". Problém nie je zamilovanie, alebo ked sa trochu opijeme  Problém spočíva v tom, že nemáme tušenie, čo sa deje . Akonáhle si uvedomíme, že sme stratili kontakt s realitou, to je v poriadku. Ale akonáhle sme vo vzduchu, mali by sme vedieť, že sme vo vzduchu a nie na zemi. Nemali bysme sa správať, ako keby sme boli stále na zemi. Niektorí náboženskí ľudia veria, že letí nad zemou alebo nad ostatnými. A niektorí pesimisti neverí, že je možné vyskočiť alebo letieť alebo vyjadriť Buddhu dokonale v obyčajnom tele a mysli . Hocičo je možné, ale mali by sme vedieť, čo robíme. Cvičenie zazenu alebo spievanie sútier nie je nič zvláštne. Lietanie na Mesiac môže byť náš obyčajný život. Ale čo sa stane, keď sa stratíme v niečom, a nevidíme, čo sa deje?  V takejto situácii môžeme chcieť uniknúť z jedného sna do iného sna, alebo z jedného klamu do iného klamu. Ak chceme cvičiť autentický zazen buddhov a starých majstrov a darí sa nám to, pak jasne vidíme, ako sme oklamaní a prebudíme sa. A zenový majster sa musí prebudiť zo sna o tom, že je zenový majster. Nie je a nikdy nebol a nikdy nebude. Teraz je jeho úlohou ukázať, čo je jeho a naša ozajstná tvár. On sa musí prebudiť a pak može prebudit aj nás. Vrátit nám zmysel pre to, čo je najdoležitějšie - napríklad otvoriť dvere, zatvoriť dvere, a nakoniec si sadnúť a sedieť.   

Takže je potrebné nájsť zmysel v našom skutočnom živote, krok za krokom, chyba za chybou - ani nie byť uzamknutý niekde bez akejkoľvek predstavy, ako sa dostať von, ani sa strácať v duchovných snoch. Existuje spôsob, ako pochopiť náš život - nie je to tahať svoje telo a mysel za sebou ako šialený alebo chorý človek, ani byť  ochromený okolnosťami, ani sa vznášať nad bežnými problémami svojho života . Ale brať veci  také, aké sú, jednoducho, rovno, či už je to dobrá práca, zlá práca, dobrý zdravotný stav, zlý zdravotný stav, dobrí priatelia či nepriatelia, ak je zima alebo leto, svetlo alebo tma. Môžeme si uvedomiť, čo Budha pochopil o sebe a o všetkých - že bez ohľadu na to, aké sú ťažké okolnosti, možme úplne slobodne konať v tomto okamihu - za všetkými vecami a pochybnostmi a myšlienkami a vyjadrovať rovnakú jednoduchosť akú vyjadrujú hory a rieky -  tie sú úplne ľahostajné k ľudským predstavám o svete. Aj keď môžeme byť takto jednoduchý, naša inteligencia a vzdelanie nám a iným može pomôcť  komunikovať túto jednoduchosť aj pre intelektuálnu mysel. Musíme pohnúť telom – tak uvidíme význam budhizmu - a musíme pohnúť mysľou – a uvidíme zmysel jednoduché akcie. Takže tu nie je nič, čo by bolo treba upevniť okrem opakovania tejto akčnej slobody znovu a znovu každý deň. Náboženstvo bude navždy beznádejná situácia,  ak nepohneme telom správnym smerom. Keď to tak urobíme, môžeme premeniť sny na skalu, čo znamená, že sa môžeme vrátiť z filozofických diskusií do nášho každodenného života.

Monday, September 14, 2020

Tři přístupy k buddhismu

Přemýšlel jsem v poslední době o tom, co lidi vede k tomu, aby praktikovali a studovali buddhismus. Myslím, že ještě před nějakými dvaceti léty lidé byli horlivě zapálení pro praxi buddhismu. Hledali učitele a kláštery nebo meditační centra, která nabízela atmosféru podobnou japonským nebo thajským klášterům. Mistr měl velkou autoritu a dokonce i evropští nebo američtí žáci buddhismu byli ochotni se tomuto mistrovi klanět až k zemi. Dnes - protože svět se během posledních asi dvacet let rapidně změnil - už skoro nikdo není ochoten "následovat mistra" a klanět se před ním až k zemi. Proč? Protože se nedávno ukázalo, že tihle velevážení mistrové, což byli většinou muži, ve skutečnosti zacházeli příliš daleko ve své lásce ke svým oddaným žákyním. S postmoderní vlnou, která zaplavila celý západní svět, přišla velká neochota kohokoliv nebo cokoliv věrně následovat. Teď neříkám, že to je dobře nebo špatně, jen říkám, že tu objektivně nastala změna. Velcí japonští, korejští a čínští mistři většinou umřeli, zanechali po sobě mnoho zmatených a zklamaných žen a mnoho napůl osvícených žáků, kteří evidentně nejsou schopni oslnit tolik lidí, jako jejich učitelé. 

Ale tohle vůbec není nějaký úpadek buddhismu. Je to jen velmi zřetelná a nevyhnutelná změna, která úzce souvisí s vývojem ve světě. Když přišel buddhismus do Činy, možná pár desítek let se Čína snažila napodobit Indy, ale takový buddhismus dnes prakticky neznáme. Místo toho je tu slavná éra čínských mistrů, kteří mávali klacky, křičeli a posílali žáky na trh pro víno. Evidentně tu došlo k přizpůsobení buddhistické praxe nové kultuře. Taková změna musí nutně přijít i v Americe a Evropě. Jiná cesta není. Evropané a Američané se musí přestat rigidně držet japonských zvyklostí, když cvičí buddhismus. Je to opravdu nejvyšší čas si uvědomit, že nemůžeme donekonečna opakovat čínské fráze  nebo japonské výkřiky. A nemůžeme opakovat styl japonských nebo čínských klášterů. Pokud to budeme dělat, nebude to probuzení buddhů, ale pohřeb pseudobuddhů. Tento pohřeb se už koná mnoho let, dokonce i v Japonsku. Kdokoliv si myslí, že primárním cílem náboženství je slepě, tupě, jako stádo ovcí opakovat navyklé rituály a ceremonie, nikdy nepozná probuzení Buddhy. Donekonečna odříkávat tytéž mantry a chvalozpěvy, aniž bychom měli upřímný zájem o dharmu, je naprostá ztráta času. Do smrti jen napodobovat mistry, bez toho, že by byla šance pochopit, o co vlastně v buddhismu jde, je ztráta času. Někteří učitelé trochu působí, jako by jim to tak vyhovovalo. 

Nikdo netvrdí, že musíte hledat pravdu pouze v dharmě, pouze v učení zenových mistrů. Ale pravda, která je nezávislá na buddhismu nebo jakémkoliv náboženství, touží být objevená. Je jí jedno, jestli ji objevíte uprostřed křesťanské modlitby, v mystice, nebo v čínském klášteře během klanění před soškou Buddhy. Hlavně ji objevte. A pak poznáte, že všechna pravá učení směřovala svými vlastními prostředky znovu a znovu, trpělivě, k pravdě. 

Nicméně v rámci buddhismu bych chtěl pojednat o třech hlavních proudech, jak chápat buddhismus. 

První přístup spočívá v chápání Buddhy jako idolu, nedostižném ideálu. Buddha je dokonalá bytost, dokonale osvícená, byl to Gautama Buddha. Nikdo se mu nevyrovná. Možná po mnoho životů se budete snažit dostat až na úroveň Buddhy Gautamy, ale nikdo se to nedozví, protože žijeme prostě teď a nevíme, co se komu podaří v dalších životech. V tomto přístupu je učitel jakýsi vzor, který je mnohem blíže tomuto ideálu než my - je to soucitný, moudrý, laskavý, trpělivý, tichý, pořádný, hluboký člověk... zkrátka téměř Buddha. Nechce být vynášen nad Buddhu, proto tihle učitelé nevytvářejí sekty, což je jim ke cti. Netvrdím, že nějaká konkrétní škola nebo učitel odpovídá tomuto přístupu, ale je to typické pro naladění žáků v théravádě.  

Druhý přístup je typický pro Rinzai Zen. Centrem úsilí žáka je dosažení satori, probuzení. Mistr dokazuje své probuzení svým přímočarým chováním, gesty, sebevědomím. Snaží se ke stejné zkušenosti a chování dovést své žáky. A naučit je způsob, jak toto učení, učení o probuzení, kde Buddha je prostě stav probuzení, předávat dalším generacím. Tady je problém v tom, že satori neznamená, že se někdo stane automaticky zralým, zodpovědným člověkem. Takového člověka může ovládnout ego jako kohokoliv jiného. Ten člověk už sice nahlédl na druhou stranu zdi, spatřil věci takové, jaké jsou, ale to vůbec neznamená, že si tento způsob chápání věcí bude dále uchovávat a cvičit. Satori musí být něco, co praktikujeme v každodenním životě, a ne způsob, jak se stát duchovní celebritou. Z učení mistrů linie Rinzai je jasné, že předpokládali, že jejich žáci, kteří dosáhli pravdy, budou tuto pravdu znovu a znovu cvičit, poznávat a učit se jí v každodenním životě. Případně - pokud uznají za vhodné - ji budou učit druhé.    

Třetí přístup je trochu odlišný od dvou prvních. Je to tradice v linii mistra Dógena. Někdy se říká Soto Zen, ale mistr Dógen takové kategorie neuznával a učil prostě buddhismus. Protože je ale Dógenův přístup zjevně jiný než přístup jiných škol, pro orientaci nazýváme tuto tradici tradici v linii mistra Dógena, nebo Dogen Zen nebo prostě naše tradice. Mistr Dógen neučil o Buddhovi jako o dokonalé bytosti, kterou je nemožné v duchovním smyslu dostihnout v tomto životě. Mistr Dógen, podobně jako učitelé v linii Rinzai, vysvětluje a učí, že Buddha je stav mysli. A tento stav je velmi obyčejný stav. Nicméně na rozdíl od učitelů školy Rinzai mistr Dógen neklade důraz na dosažení satori, ale na praxi zazenu jako samotném vyjádření probuzené mysli. Nejen zazen, ale všechny naše každodenní činnosti jsou pak šancí vyjádřit probuzenou mysl Buddhy. Pro mistra Dógena je nejdůležitější uskutečnit ideál Buddhy právě v tomto okamžiku. Pokud bychom cvičili s takovým přístupem, kdy každý okamžik je probuzení, pokud opravdu něco zcela děláme, pak by vůbec nevadilo, že se za den tisíckrát pokloníme nebo stokrát zapálíme tyčinku nebo stokrát zazpíváme tutéž mantru. Cokoliv budeme dělat, ať je to rovnání zboží v supermarketu, nebo řídit náklaďák, nebo podvojné účetnictví nebo pilotovat velké dopravní letadlo, podle mistra Dógena to můžeme dělat s myslí buddhy, probuzeně, cele, dokonale. Vůbec tu nejde o snahu dosáhnout osvícení v budoucnu, natož vytahovat se osvícením v minulosti. Jde tu prostě o to řídit vlak, roznášet poštu, vařit polévku, přebalovat dítě, restartovat počítač. Takže tohle je skutečný zen mistra Dógena, který zjevně nemá nic společného s tupým omíláním súter nebo lezením do zadku představenému kláštera, nebo dvaceti stupni postavení mnicha. Nemá to nic společného s příslušností k buddhismu nebo jinému náboženství. Má to hodně společného s příslušností k Pravdě, která je nad jakýmkoliv vyznáním. 

Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, že takový zen praktikuje miliony lidí na celé planetě. Prostě něco celý den dělají. Je tu ale jedno velké ALE. Ti lidé povětšinou nemají nejmenší potuchy, že praktikují pravdu. To je jedna věc. A druhá, ještě závažnější, ti lidé nemají nejmenší potuchy, že když ze země zvedají pytel brambor, celý vesmír zvedá pytel brambor, celý vesmír je v tu chvíli pytel brambor a nikde není jediný problém, nic, co by na tomto světě bylo třeba měnit. Jinými slovy, celý svět je plný probuzených lidí, kteří jsou ovšem hned v příštím okamžiku naprosto zahlceni svými iluzemi a tyto iluze považují za skutečnost a tyto iluze řídí jejich život. To nemá nic společného s dharmou, kterou učil Buddha. Dělejme věci v každodenním životě jako dosud, tedy upřímně a poctivě, ale současně, pokud v nich, těchto každodenních úkonech nenajdeme Buddhovu mysl, probuzení k Pravdě, jsme teprve na samém začátku cesty k probuzení k pravdivému životu. Pokud zazen nechápeme jako samotné probuzení v tomto okamžiku, jako probuzení celého vesmíru do pravdy v tomto okamžiku, pak nás čeká ještě dlouhá cesta, než pochopíme, že nás žádná dlouhá cesta ohledně cvičení zazenu nečeká a že zazen vždycky budeme cvičit pouze v tomto okamžiku a nikdy ho nijak nevylepšíme, i kdybychom se rozkrájeli. 


     

Tuesday, April 7, 2020

Nekonečný optimismus

V souvislosti s pandemií letos různí moudří učitelé říkají, jak tuto dobu chápat. Dlouho mě nic nenapadalo, co k tomu dodat, věnoval jsem se tématům, které s touto krizí zdánlivě nesouvisí.

Dnes mě napadlo, co bych k tomu tedy konečně řekl. První věc, co mě napadá, je nekonečný optimismus. To může vypadat hloupě - co je na tom moudrého, někdo je pesimista, někdo optimista, pesimista přežívá, optimista umírá... ale jaká je realita? Mohli byste namítnout, že zen znamená vidět věci realisticky. Pak nemůžeme být ani optimisté, ani pesimisté. Ale mám na mysli jiný druh optimismu.

Když si pročítáte články mistra Dógena v Shobogenzo, ať chcete nebo ne, mezi řádky je cítit obrovský optimismus. A nejvíc na konci každého jeho zamyšlení.  Žádný probuzený učitel v dějinách buddhismu nebyl pesimista. Jejich odhodlání a nekonečná vůle učit znovu a znovu, i ty, u kterých není skoro žádná naděje, že by se něco naučili, je a byla možná a bude možná jen díky jejich nekonečnému optimismu. Ale je to jiný druh optimismu - není to prostě přesvědčení, že všechno dopadne dobře. Učitelé buddhismu moc dobře vědí, že utrpení je součástí života nejen obyčejných lidí, ale i buddhů. Ale buddhové utrpení chápou jinak. Buddha chápe neúspěch jinak než obyčejný člověk. Buddha chápe jinak ztrátu. Buddha chápe jinak smrt. Buddha chápe jinak situaci, kdy jste v bezvýchodné situaci. Je to optimismus velmi podobný, jaký představuje křesťanství v tom smyslu, že utrpení Krista na kříži je překonáno jeho vzkříšením. Podobně nejrůznější bolesti a nezdary našeho života můžeme překonávat probuzením v pozici zazenu, probuzením uprostřed nějaké jednoduché činnosti. Buddha - stav subtilně pozitivní mysli, neznatelně nadšené mysli, stav mysli, která je zaměřená na činnost v tomto okamžiku, takže z ní vyzařuje přirozená, přiměřená energie, to je stav, který překonává i narození a smrt, iluze i osvícení, tmu i naději. To je situace, v které čínský mnich visí nad propastí, drží se jen jednou rukou, moc dlouho už se neudrží, nahoře číhá tygr... dole propast - jistá smrt, nad ním tygr - jistá smrt. A tu si všimne čerstvé lesní jahody kousek vedle - natáhne se pro ni volnou rukou a strčí ji do pusy. Jak je sladká!!!

Takže tohle je ten optimismus, který nesmíme nikdy ztrácet. Ať se má pod námi propadnout země, ať mají padat balvany, je tu řešení - zaujmout tělem a mysli postoj stejný jako v zazenu - jsem připraven. Moje srdce je čisté. Můžu se vrátit tam, odkud jsem přišel. A tam, odkud jsem přišel, je všechno v pořádku. Podstata všech věcí, i těch nejstrašnějších věcí, je v pořádku. Vesmír je v podstatě místo, kde se nedějí žádné chyby. A do této podstaty se vždy můžeme vrátit - než  se narodíme, jsme tam samozřejmě, během života se tam vracíme, když cvičíme zazen, a po smrti se tam opět vracíme, ať chceme nebo ne.   

Každý den hrozí velké nebezpečí, hrozí, že zcela upadneme do temnoty. Pak nám nepomůže ani milion dolarů, ani zlatý palác, ani brokátová roucha a obdiv druhých. Ale  každý den je naděje, že zaujmeme stav buddhy - v tomto těle a v této mysli. Pak jsme připraveni. Na cokoliv. To je největší optimismus, jaký znám.   

Monday, April 6, 2020

Jak špatně cvičit zen

Kodo Sawaki v knize Komentář k Písni probuzení popisuje šest způsobů, jak nemáme chápat a cvičit zen. Zkusím to svými slovy převyprávět.

Pekelný zen

Pekelný zen praktikujeme tehdy, když si myslíme, že cvičení zazenu je utrpení, které musíme překonat. Zazen je pro nás jakási zkouška naší statečnosti, je to kříž, na kterém umírá Ježíš a říká, Bože, proč jsi mě opustil? Cvičíme zazen, protože máme za to, že jedině tak porazíme své ego. Je to velká bolest, psychická i fyzická, chceme utéct, ale snažíme se svou frustraci překonat. Takhle opravdu necvičíme zazen buddhů. I když máme někdy trochu bolesti, neměli bychom z toho dělat drama. Pokud je bolest příliš velká, opět bychom z toho neměli dělat velké drama - prostě trochu upravte svou pozici. Vyměňte si nohy. Cílem zazenu není překonávat utrpení.

Nenasytný zen

Cvičíme proto, abychom měli osobní zážitky, osobní spirituální zkušenost, vlastní satori, osvícení. Nemůžeme se dočkat, až dosáhneme osvícení, ale jestli ho dosáhne ten divný chlap vedle, je nám úplně jedno. To my musíme být osvícení, na ostatních nezáleží. Když ale Buddha dosáhl osvícení, tak ho dosáhl celý vesmír včetně všech bytostí, tedy i my sami. Probuzení patří všem. Místo nenasytnosti osoby bychom měli cvičit v duchu probuzení - probuzení, které projevují všechny věci a všechny bytosti na celém světě. Trávy, zdi, cesty, mraky, hmyz, ptáci, i obyčejní lidé. Pak tu není žádný prostor pro duchovní nenasytnost.

Živočišný zen

Živočišný zen praktikujeme tehdy, pokud nás nezajímá nic jiného než jídlo a sex. Zazen snad brzo skončí a už se nemůžeme dočkat, až si dáme večeři. Nemůžeme se dočkat, až skončí sesshin a my půjdeme do baru a budeme flirtovat. Nemůžeme se dočkat, až své tělo proměníme v nástroj totálního sexu... Cvičíme z nějakého důvodu, ale ten teď není důležitý, hlavně aby už byl konec a my konečně mohli zažívat radosti těla. Určitě nikdo necvičí celý život jen živočišný zen, tento zen je nejspíš často střídán s nenasytným, případně pekelným zenem.

Soutěživý zen.

Zazen cvičíme jako sportovní disciplínu. Cílem je mít lepší pozici než ostatní, lépe se soustředit, je to prostě gymnastika a vyhrává ten, kdo sedí skoro dokonale a ani se nehne. Nehne brvou, je to gymnasta. Takový přístup jsem k zazenu nikdy neměl, ale na takové lidi narazil. Nemám ponětí, proč hledají v buddhismu gymnastiku. Správná pozice je důležitá, pozice je klíčová, ale nejsme na soutěži, kde cílem je mít dokonalou pozici a neudělat jedinou chybičku. Nepředvádíme zazen porotě, mistrovi, ostatním... Máme cvičit co nejlépe, ale co nejlépe může být dost nedokonalá, křivá pozice. Pokud je to nejlepší pozice, jaké jsme schopni, a my cvičíme upřímně, pak je to autentický zazen.

Lidský zen

O lidský zen jde tehdy, když nám jde především o image. Máme snahu vypadat jako opravdový mnich, nebo buddhista, snažíme se druhé přesvědčit tím, jak přesvědčivě vypadáme. Někdo má zajímavý new age účes, jiný korálky, někdo s sebou všude nosí sútry... tihle lidé se často přetvařují, aby působili osvíceně...   Kodo Sawaki takový zen nazývá lidským, v tom negativním smyslu, protože dharma nemá nic společného s lidskými představami o duchovním světě.

Nebeský zen

Nebeský zen cvičíte tehdy, když díky zazenu dosahujete nebeského klidu, dosahujete dalších a dalších stupňů samadhi... vaše vědomí stoupá výš a výš, až splyne s vědomím vesmíru... Samozřejmě že tihle lidé své duchovní zážitky dávají druhým najevo neustále pozitivním, nadšeným projevem a když zmíníte jakýkoliv problém, řeknou, že to je pouze ve vaší mysli. Jejich heslem je Láska. Jakékoliv utrpení, které zmíníte, odmítnou mávnutím ruky - není tu žádné utrpení, jen láska, na to musíme přijít... Když jeden čínský zenový mnich zakopl o kámen, z prstů na nohou  mu tekla krev. Dosáhl probuzení do reality každodenního života. Skutečně milovat znamená vidět skutečnost takovou, jaká je, a z toho vycházet ve svém chování. Zazen je někdy nepříjemný, někdy příjemný, fyzicky i mentálně. Záleží na tom, jak jsme se vyspali, jaké máme právě starosti, v jakém stavu je naše tělo, naše klouby. Cílem není zažívat nebeský klid, ale najít klid toho typu, kdy v okamžiku pouhého sezení nehledáme klid.  Prostě sedíme. Tady, nikoliv v nebi.


Takže jak to tedy máme pojmout? Zazen Gautamy Buddhy.

Kodo Sawaki ještě zmiňuje buddhistický přístup k zenu - přístup théravády, který má určité dobře známé ideály - především odstranit touhy a zlost -  a přístup mahájány, který má zase jiné ideály - především studovat a cvičit pro blaho druhých - ale podle Sawakiho musíme i takové buddhistické ideály překonat, abychom cvičili jako samotný Buddha. Musíme tedy prostě sedět s vědomím, že jsme buddha. To je správný přístup k zazenu. Protože jsem probuzený, cvičím zazen. Protože jsem kos, sedím na vysokém místě a večer zpívám. Už jste někdy viděli kosa, který zpíval, protože se snažil stát kosem? Nebo protože se snažil uklidnit? Nebo protože už se nemohl dočkat, až si dá žížalu? Ne, kos, protože je stoprocentně kosem, večer zpívá. Protože jsem buddha, sedím na zemi a cvičím to, co je přirozené pro probuzeného člověka, Buddhu. Tedy cvičíme zazen, protože jsme buddhové, nikoliv proto, že chceme být buddhové nebo jít do kina nebo se uklidnit. Cvičíme zazen, protože jsme buddhové. To je vše. To je shikantaza. Takový zen musí předávat mistr žákovi, buddha buddhovi, generace generaci...  vše ostatní je podružné.

Pokud cvičíme zazen s přístupem buddhy, budeme i jíst s přístupem buddhy, chodit do práce s přístupem buddhy, i pít pivo s přístupem buddhy. I když v životě budeme znova a znova klopýtat, v podstatě budeme pouze žít, bez toho, že by nás lákaly vidiny daleké budoucnosti, nebo jsme se utápěli v temných vzpomínkách na hrozné dětství. Najdeme svobodu v tom, že se nemusíme stát nikým jiným, než kým už jsme. Pokud máme pocit, že jsme nehorázní sobci, znamená to, že jsme zatím nepochopili, že v podstatě vůbec sobci nejsme.  Pokud máme pocit, že jsme hloupí a neschopní, jde jen o to, že jsme zatím nepochopili moudrost, kterou nosíme v srdci. Která z nás vyzařuje s každým opravdovým krokem, s každým opravdovým pohybem ruky.