Srdce, které není rozdělené

Jelikož se chci na mnoha místech knihy dotknout nějaké křesťanské otázky, měli bychom si trochu ujasnit, co pro mě osobně znamená věřit v Boha. Už se mi to stalo mnohokrát, co se týká křesťanství - mám takovou mlhavou potuchu, jak se věci mají, ale nikdo mi to neřekl, nikdo to nevysvětlil. No a pak narazím na nějakou teorii, jak ji vysvětluje Tomáš Halík nebo Richard Rohr a vyskočím radostí do vzduchu - jo, takhle jsem to nějak cítil, že to bude, ale nebyl jsem si jist. A typický příklad je otázka víry v Boha. 

Už mnoho let mi přijde otázka víry v Boha absurdní. Věříš v Boha? Pokud se mě zeptáte, připadá mi to naprosto absurdní. Především už dávno vím, díky inteligentním a vzdělaným teologům a kazatelům, že Bůh není pán sedící na obláčku, který řídí život na zemi nebo ho přinejmenším kriticky pozoruje. Vždycky jsem měl pocit, že pokud se bavíme o Bohu, měli bychom dokázat jít za slova, za představy, za běžný svět lidí. Tomáš Halík mi znovu a znovu ve svých knihách a přednáškách potvrzuje, že přesně tak musíme chápat Boha- jako tajemství, hlubinu, původní příčinu všeho. V takového Boha opravdu věřím, ale je to ještě zajímavější, a to jsem taky cítil už dávno - nejedná se ani tak o víru ve smyslu - mám za to, že takový Bůh existuje - jedná se o vztah, jak vysvětluje podstatu víry Tomáš Halík - jde o víru ve smyslu - mám vztah k tomu a onomu. Takže kdyby se mě někdo znovu ptal, zda věřím v Boha, řekl bych, ano, mám vztah k nejhlubší podstatě, k prapříčině všeho živého i mrtvého. Pokud křesťané skutečně Bohem mají na mysli tuto nejhlubší prapříčinu, světlo, které všemu dává jiný smysl a další rozměr, pak můžu říct, že mám živý vztah k Bohu. 

A pak někoho může napadnout - v zen buddhismu to jistě není takto chápáno, v zenu není žádná nejhlubší prapříčina a světlo prostupující vším. Ale tak to vůbec není. Zen, stejně jako křesťanství, chápe skutečnost jako dynamický vztah původní podstaty - které se někdy v zenu říká prázdnota nebo ku - a toho, co je viděno, slyšeno, tedy forem. Zen chápe prapříčinu všeho, prapůvod všech věcí, jako jednu dimenzi, a svět lidí, nebo to, co prostě vidíme a co si myslíme, jako druhou dimenzi. Ani zen tedy neříká - všechno je totéž, všichni jsme posvátní, ani netvrdí opak - vše je totéž, takže na ničem vlastně nezáleží. Zen nás nabádá, abychom pronikli do hloubky věcí a tam objevili, odkud vlastně jsme a pak z toho v životě vycházeli. Pokud budeme jen sedět, jen jíst, jen spát, jen povídat, nebude to mít valnou hodnotu. Teprve, když budeme zcela sedět, zcela jíst, zcela spát a zcela mluvit, bude to mít jiskru a autenticitu zenu. Ono "zcela" na vás asi nedělá moc dojem, ale když jste svědky toho, jak někdo něco zcela dělá - možná v tom tušíte spirituální kvalitu. Je rozdíl, když se někdo v kostele pokřižuje "zcela" formálně, nebo to udělá zcela a upřímně, nebo když se někdo pokloní Buddhovi, formálně, nebo když se někdo opravdu pokloní. To je naprosto jiná záležitost. Tuhle snahu o celé jednání, úplnost, ovšem praktikujeme v zenu každý den, až do smrti, tedy chci říct, nikdy se to nikomu nedaří dokonale, ale opět to je vztah mezi dokonalou podstatou a chybujícím člověkem. Jde prostě o to, abychom nebyli povrchní a nepřestali se snažit jednat cele a upřímně - nicméně si musíme uvědomit, že nejde o snahu vést jakýsi dokonalý život - nesnažme se dosáhnout neomylnosti a dokonalosti, ale do smrti neztrácejme kontakt s dokonalostí, která námi podstatně prostupuje a které křesťané říkají Bůh.  Zen buddhisté, ne pouze křesťané,  si také musí uvědomit, jak dokonalý je náš původ, ctít tento původ a nechat tento původ procházet každodenním činnostmi, děj se co děj... přesto, že budeme dělat jednu chybu za druhou. Jde tedy stejně jako v křesťanství o otázku vztahu původního a všedního, otázku hlubokého a zjevného, otázku dynamiky mezi tvůrcem a stvořeným. 

Dalo by se říct, že ona buddhistická prázdnota je prázdnota ve smyslu - je vyprázdněno od všeho pojmenovaného, od všeho pomíjivého, zůstává jen to, co trvá vždy a všude - to je prázdnota, jak ji chápe buddhismus. A forma je ono stvořené, ono měnící se, nespolehlivé, křehké, pomíjivé. Logicky se tedy i v zenu ono stvořené musí podřídit původnímu, a ne naopak. Takže já se osobně klaním, já si sedám do určité pozice, která má svoje pravidla, tím se přizpůsobuju tomu, co je hluboké, stálé, dokonalé. A pak mě toto dokonalé, stálé, hluboké může prostupovat. A jak mě prostupuje, najednou je tu jiný člověk - už to není někdo, kdo neustále podléhá svým myšlenkám nebo touhám, ani to není někdo, komu je všechno lhostejné. Obráceně tento vztah nefunguje. Když nerespektujeme formu a lehneme si nebo sedneme podle libosti, jen naplňujeme svá osobní přání, takže neotvíráme dveře Pravdě. Můžeme si lehnout, můžeme zaujmout nějakou netradiční pozici, můžeme tvrdit, že vše je zajímavé a krásné, ale takhle nevznikají probuzení lidé, ani hluboce věřící křesťané milující Boha. Utrpení na světě je skutečné -  je potřeba vystoupit z ega, překročit sebe a vstoupit do světa, kde se aktivně pracuje, pomáhá, hledá pravda, hledá spravedlnost a rozumné řešení problémů, řešení, které není postaveno na nenávisti a hlouposti. 

Ukáznění ega - které je přímo spjato s ukázněním těla - a to máme opět společné s křesťany -  je základní podmínka - jako pes musí poslouchat a sednout a mlčet, člověk, který hledá Pravdu se musí nejdříve uklidnit, přestat mluvit, namítat, diskutovat, přijmout určitou formu, řád, praktikovat, trénovat ego... modlit se... pak je možné otevřít dveře Pravdě. Křesťané se podřizují Bohu a pak z tohoto podřízeného vztahu vycházejí v každodenním životě. Zen buddhista se musí podřídit  původnímu řádu univerza a z toho pak vycházet. Proto Kodo Sawaki říká, že zazen není úkol, ale návrat. Není snad Bůh pravým domovem křesťana? Nechce se snad křesťan vracet každý den k Bohu? A podobně zen buddhista, když cvičí zazen, nemá hledat někde mimo sebe něco zvláštního, ale vrátit se ze svých snů a představ domů, k podstatě, která prostupuje oním tady a teď.  Forma je důležitá. Sledujeme formu, která pak umožní původu, aby se ukázal v plné síle. I když tu původ je vždy, bez určité formy tento původ míjíme nebo po něm dokonce šlapeme. A další chybou je ulpět v hloubce a zapomenout na to, co tu je přímo před námi. Nesmíme ulpět v prázdnotě nebo tichosti nebo nemyšlení, ale musíme najít vztah mezi podstatou a tím, co se projevuje tady a teď. Tam se právě objevuje buddha. Buddha je setkání podstaty a toho, co je zjevné a co většinou považujeme za všední.    

Když máme vztah s tím, co nás překračuje, není třeba se o tom s někým přít, dokazovat to slovy... lepší je manifestovat to svým chováním. Proto mí křesťanští přátelé skoro nikdy nemluví o Bohu, ale hodně prožívají vztahy s lidmi. Znovu a znovu se setkáváme s teoretickým učením buddhismu - ale teorie, které nepřešly do praxe, nesplnily svůj účel. Srdce zen buddhisty tedy musí toužit po Pravdě, a musí chtít svůj život nechat prostupovat nejčistší Pravdou od rána do večera. I když se to nedaří, musíme k tomu mít upřímnou vůli. Nemáme to lehké, nemáme vzor. K Buddhovi nesmíme být připoutáni. Pro křesťana je přirozené milovat Krista. Ale milovat Buddhu je z hlediska zenu nesmysl. Kde tedy v sobě vzít autentický zájem, cit, vůli, když se nemáme k ničemu a nikomu upínat? V mém případě to byla vždycky touha po tom, co je pravdivé a autentické. Když nacházíme pravdivé a autentické, zjistíme, že toto pravdivé a autentické je v každém upřímném člověku a v každé trávě a každé květině a v každé větvičce a každém mráčku na nebi a v každém paprsku slunce. Tam je pak ona láska, která v zenu zdánlivě chybí. Nechybí! A když takovou lásku nacházíme, možná si všimneme, jak blízcí jsou našemu zenovému srdci křesťané. 

Svět je rozdělen, musí být rozdělen, organizován, ohraničován. Je rozdíl mezi křesťanem a buddhistou. Je rozdíl mezi katolíkem a protestantem. Ale naše srdce rozdělené být nesmí. Děkujme, že jsme obdařeni srdcem, které je schopno být jedním s celým vesmírem. Takové srdce překonává jakoukoli bolest, jakoukoli nenávist, jakoukoliv pomíjivost. A naše specifická cesta je pak vlastně cesta k druhému a k jinému a i k tomu, co nechceme a co nás bolí. Nezavíráme se tedy v našem náboženství, v naší víře, v našem způsobu praxe, ale používáme naše náboženství, naši víru a praxi, abychom otevřeli naše srdce, ať se setkáme s čímkoli na světě.