Spokojenost a nespokojenost

V buddhismu můžeme mluvit o určité základní spokojenosti a o různých druzích nespokojenosti. Začnu tou spokojeností. Být probuzený v tomto okamžiku znamená být naprosto, absolutně spokojen s celým vesmírem. Protože jsou všechny věci v celém vesmíru takové, jaké jsou, není třeba být nespokojen. Naopak, vše je v naprostém pořádku. V buddhismu je důležité naučit se tento postoj a najít tuto naprostou spokojenost se sebou a s celým světem. 

Věci jsou takové, jaké jsou. Když cvičíme zazen, napadají nás nejrůznější věci, některé jsou příjemné, jiné nepříjemné. Ale základ, podstata zazenu je naprosté ticho a v tom tichu není nejmenší nespokojenost s čímkoliv v celém vesmíru. Spokojenost je od slova pokoj, pokoj znamená klid, mír. Tak základem zazenu je naprostý klid, naprostý mír. To je náš zdroj, odtud jsme přišli a tam se i vracíme, i když celý život budeme pořád naštvaní. I lidé, kteří se neustále zlobí, jsou vyrobeni z naprostého ticha a spokojenosti, jen o tom vůbec nevědí. Naprostý klid a vyrovnání se s celým vesmírem a se sebou samým můžete zažít už po několika dnech praxe. Ale důležitější, než kdy se vám podaří takový klid zažít, je fakt, že tu ten klid, to ticho, ta spokojenost už je od začátku - jako naše podstata, jako podstata celého vesmíru. Teprve na základě tohoto klidu vzniká neklid, změna, akce, a ve světě lidí nespokojenost. 

Žák se zeptal zenové mistryně - jak mám skoncovat s myslí, která pořád něco chce, pořád jede na plné obrátky? Ona odpověděla - cvič, cvič, cvič, praktikuj, praktikuj, praktikuj. To neznamená cvičit, abychom se stali zcela klidným člověkem. To znamená nežít život, který řídí naše emoce a naše myšlenky, ale žít život, který je pouze doprovázen našimi myšlenkami a emocemi. Pokud zazen a studium buddhismu plodí jen další myšlenky a další emoce, pak zřejmě nejdeme tím správným směrem.  Zazen a studium Buddhovy dharmy má vést k základnímu tichu, na základě kterého se teprve objevují myšlenky a emoce, naše rozhodnutí, naše aspirace, naše nespokojenost, naše smutky a radosti.  

Pak je tu určitá pozitivní nespokojenost. Je to velmi důležitá nespokojenost, bez níž se nepohneme z místa. Je to aspirace. Je to rozhodnutí cvičit. Je to rozhodnutí přestat pít alkohol, je to rozhodnutí ukončit nefunkční vztah, rozhodnutí najít si lepší práci, rozhodnutí věnovat peníze na charitu, atd. Bez aspirace je život člověka životem lenocha, kterému je všechno jedno. Když mi bylo 25 let, rozhodl jsem se nějak překonat Atlantický oceán a začít praktikovat zen. Tehdy v létě 1992 jsem se rozhodl cvičit zazen každý den. Takže v tom zenovém centru jsem se neocitl náhodou - bylo to moje osobní rozhodnutí. Mistr Dógen v Gakudo Yojin Shu nabádá studenty buddhismu, aby se pustili do cvičení a studia dharmy. Jde o naše osobní rozhodnutí. Takže pokud nejste spokojeni s něčím důležitým ve vašem životě, učiňte rozhodnutí, změňte to. To je důležité. Nenechte všemu volný průběh. Zen není fatalismus. Ale taky to neznamená, že můžete změnit cokoliv si zamanete. Zkuste změnit to, co považujete za důležité a co si myslíte, že změnit lze. 

Potom tu je nespokojenost, která je zbytečná, nicméně je součástí toho, jak funguje naše mysl. Vadí vám hlouposti. Vadí vám, že soused pouští nahlas hudbu, že venku štěká pes, že vaše auto není ferrari, že vaše partnerka nekoupila čerstvé housky, že děti nemají samé jedničky... Můžou vás napadat hlouposti tohoto typu celý den. Nejde o to to zastavit, jde o to se díky praxi zazenu a praxi v každodenním životě naučit návyk od takových otravných myšlenek rychle přejít k činu. Jsou lidé, kteří s těmito hloupostmi otravují neustále, neustále si na něco stěžují... a když zkusí cvičit zazen, tak je děsí, že mají ještě víc negativních myšlenek - konečně mají čas si v klidu promyslet, co všechno jim vadí.  

Pak tu je něco, co bych nazval temný mrak života. Víte, že ve vašem životě je nějaký velký problém, ale vy s tím nemůžete nic dělat, nebo nechcete nic dělat. Takže žijete s tímto temným mrakem od rána do večera. Je to vidět na tváři takového člověka - neustále je zachmuřený, jeho oči jsou vyhaslé, jeho gesta bez energie. Něco v jeho životě ho bolí, trápí, ale on se toho nedokáže pustit. Mnoho takových lidí sedí zazen v různých klášterech. Doufají, že najdou nějakou odpověď na tuto velkou otázku - proč tolik trpím? Tady nelze poradit nic jiného než zkusit si dát nějaký pozitivní a velký cíl. Aspirace je nutná. Musím poznat sebe sama, musím poznat smysl života. Už nechci žít s tím temným mrakem. Kodo Sawaki v dětství prožil peklo, ve válce prožil peklo, a přesto to nevzdal, rozhodl se stát mnichem a poznat smysl života. Pracoval na tom tak dlouho, dokud nepochopil, kdo vlastně je a jaký má jeho život smysl. Od té doby, aspoň tvrdí, byl veselý a spokojený. 

A pak tu je důležitý druh nespokojenosti - to je kritická nespokojenost učitele. Bez ní učitel nemůže dávat žákům směr. Jak praktikovat, jak žít. Takže učitel se může zlobit, může říct, tohle je naprosto hloupá odpověď. Tohle je velmi špatné chování. Tohle nedělejte, snažte se nebýt tak sobečtí, mějte ohled na druhé. Učitelé musí kritizovat. To neznamená, že sami jsou nespokojení v tom absolutním smyslu. Musí vědět, že všechno je v podstatě v pořádku. A že v tomto podstatném pořádku učitel říká, co má žák dělat. Když přijdu ve škole do třídy, musím vědět, že vše je v pořádku, i když evidentně není. "To je hrozné, Honzík dneska polil limonádou Mařenku!"  "No to je hrozné!"  Takhle nemluví skutečný učitel. Skutečný učitel ví, že polévat limonádou spolužáky je součást kosmického dění. Ale jako učitel musí dětem ukázat, že ve světě lidí, tedy nikoliv ve světě atomů a elektronů, polévání limonádou není v pořádku. Děti pak cítí, že učiteli samotné zlobení nevadí, ale že je z lásky k nim chce naučit životu v harmonii, naučit je, aby brali v potaz potřeby druhých. Tím budou šťastní druzí a my sami, kdo se chováme ohleduplně,  z toho budeme mít radost. A tak dobrý učitel je pořád v podstatě spokojený a veselý. Když někoho kárá, má odstup, není to jeho osobní problém. Tak je to aspoň ve škole. Takový přístup bych ale musím mít i jako učitel zenu.     

Kodo Sawaki také upozorňuje, abychom nedoufali, že se zbavíme starostí a nepříjemností v životě. Učí nás, abychom praktikovali právě uprostřed starostí a nepříjemností. To ale nepopírá, co tvrdím výše. Původně tu je jen ticho, jen naprostý klid. To lze poznat - celým tělem. A v tomto těle, které se stalo tělem vesmíru, vznikají - kupodivu - neklidné myšlenky a emoce. Tak s tím nebojujte, jen to pozorujte. A jak už jsem psal výše, uprostřed každodenních činností ani nebudete mít čas být nespokojení, protože to, jak se budete soustředit na tu kterou činnost, nebude moc místa pro myšlenky nebo emoce. Tak budete znovu a znovu probuzení a pak vás znovu budou napadat hlouposti. A vy se jim zasmějete. To je vše. 

   

    

Proměnit sny ve skálu

Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak je dharma absurdní a jak ve světě lidí nedává smysl. O tom, jak nikdo nemá vyšší hodnotu než kdokoliv jiný, z hlediska dharmy. Napsal jsem článek a s výsledkem nejsem spokojený. Pak jsem se probíral starými texty, které jsem kdysi publikoval na tomto blogu. Narazil jsem na článek, který v podstatě vysvětluje celkem jasně, co se mi nepodařilo vysvětlit dnes. Když jsem to před pár lety psal, asi jsem měl zrovna docela jasnou mysl. Jasnější než dnes večer. To je jen důkaz, že člověk nedělá pokroky, spíš je jako moře, které je jednou klidné, jindy neklidné...  (Článek je ve slovenštině z toho důvodu, že jsem si občas dřív svoje texty nechal Google Translate přeložit do slovenštiny, abych se oprostil od vlastního autorství - zajímalo mě, jak bych spis vnímal, kdybych ho sám nenapsal). 

Existuje mnoho rôznych definícií náboženstva a niektorí ľudia môžu tvrdiť, že budhizmus je náboženstvo. Ale keď tento bod nepochopíme dobre, môžeme úplne zle pochopit celý význam budhistického úsilia a budhistickej praxe. Takže nejaký druh prebudení z náboženského chápania budhizmu je veľmi dôležitý. Ako vieme, v budhizme existuje veľa rôznych obradou, sú tu chrámy, budhistické oblečenie, zvončeky,  spievanie, poklony a podobne, a mnoho ľudí môže veriť, že je niečo úžasné a krásne na budhizmu, pretože ponúka také nádherné praxe a obrady, a pomáha ľuďom cítiť sa pokojne a kľudne. Jeden z mojich bývalých učiteľov robil veľa takých obradov a spievania a ľudia môžu dúfať, že jedného dňa budú tiež pracovať na plný úväzok ako zenový majster a celé dni nosiť buddhistické oblečenie a hovoriť ľuďom o skutočnom význame sútier a podobne. Ale zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v tento druh budhizmu, porozumeli tomu, čo Budha Šákjamúni našiel pod svojimi nohami,  nad svojou hlavou a vo svojom srdci. Zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v náboženskú podstatu buddhizmu, majú tušenie, čo buddhizmus je. Musí to vyzerať  veľmi arogantne, čo tu píšem, ale rád by som sebe a druhým pripomenul skutočný význam budhizmu, ako ma to učil a učí moj učitel. Vidím ľudí usilovne praktikovať budhizmus v tejto zvláštnej, nezvyčajnej a veľmi duchovnej atmosfére. Bol som na takých miestach a bol som svedkom takýchto postupov mnohokrát. Ale ak sa nám nepodarí prebudiť z tohto sna, môžeme praktikovať zazen po tisíce rokov a bude to márne.

Samozrejme že zazen, poklony, kesa, transmísia dharmy a štúdium vynikajúcej buddhistickej literatúry, ako je Shobogenzo majstra Dógena,  sú veľmi cenné a niekedy dôležité veci, ale niekedy aj nudné a nedôležité alebo zbytočné. Mali by sme cvičiť zazen s týmto postojom.  Cvičiť zazen alebo poklony alebo pálenie kadidla z nás nerobí nič viac duchovnú bytosť  ako vetva stromu alebo kus skaly. Cvičiť zazen naozaj nie je duchovné. Nie je to budhistická prax. Je to budhistická prax, ale nie je budhistická – v tom smysle náboženstva. Toto musí byť úplne triezva činnosť, bez toho, abysme niečo špeciálneho pridávali.  Iba vtedy, ak sa prebudíme z tohto budhistického sna o zazenu a nosenie kesa a obdivovania geniality majstrov, ako bol majster Dógen, môžeme začať vidieť skutočný význam úsilia a cvičenia majstra Dógena a zmysel našej vlastnej praxe a života. Pravá podstata všetkých našich snáh je ďaleko od akéhokoľvek duchovného dosiahnutia alebo stavu mysle. V skutočnom budhizmu sme stratili záujem o všetky druhy stavov mysle a začali sme sa zaujímať o niečo, čo je živé, aktuálne,  práve teraz. Môže to byť aj hlúpy vtip, alebo mucha, ktorá vás trápi, zatiaľ čo vy sa snažíte prečítať článok v časopise. Podstatu budhizmu je treba nájsť v našom skutočnom živote, nie v nejakom duchovnom sne. Samozrejme majster Kodo Sawaki varoval ľudí od toho, aby sa strácali v šialenstve moderného sveta. Ale ako transformovať naše chápanie vecí? Ako sa prebudiť rovnako aj z duchovného šialenstva s názvom " budhizmus " a materiálneho  šialenstva sveta a individuálneho citového šialenstva? Ak sa zamilujeme, môžeme úplne stratiť zmysel pre realitu, ale keď sme dostatočne opatrní, aj keď sme sa zamilovali, môžeme si uvedomiť našu ilúziu: "Som sa zamiloval, ja hlupák, ale aj tak som zalúbený. " Je to ako byť opitý a vedie´t to: „Ja som opitý ". Problém nie je zamilovanie, alebo ked sa trochu opijeme  Problém spočíva v tom, že nemáme tušenie, čo sa deje . Akonáhle si uvedomíme, že sme stratili kontakt s realitou, to je v poriadku. Ale akonáhle sme vo vzduchu, mali by sme vedieť, že sme vo vzduchu a nie na zemi. Nemali bysme sa správať, ako keby sme boli stále na zemi. Niektorí náboženskí ľudia veria, že letí nad zemou alebo nad ostatnými. A niektorí pesimisti neverí, že je možné vyskočiť alebo letieť alebo vyjadriť Buddhu dokonale v obyčajnom tele a mysli . Hocičo je možné, ale mali by sme vedieť, čo robíme. Cvičenie zazenu alebo spievanie sútier nie je nič zvláštne. Lietanie na Mesiac môže byť náš obyčajný život. Ale čo sa stane, keď sa stratíme v niečom, a nevidíme, čo sa deje?  V takejto situácii môžeme chcieť uniknúť z jedného sna do iného sna, alebo z jedného klamu do iného klamu. Ak chceme cvičiť autentický zazen buddhov a starých majstrov a darí sa nám to, pak jasne vidíme, ako sme oklamaní a prebudíme sa. A zenový majster sa musí prebudiť zo sna o tom, že je zenový majster. Nie je a nikdy nebol a nikdy nebude. Teraz je jeho úlohou ukázať, čo je jeho a naša ozajstná tvár. On sa musí prebudiť a pak može prebudit aj nás. Vrátit nám zmysel pre to, čo je najdoležitějšie - napríklad otvoriť dvere, zatvoriť dvere, a nakoniec si sadnúť a sedieť.   

Takže je potrebné nájsť zmysel v našom skutočnom živote, krok za krokom, chyba za chybou - ani nie byť uzamknutý niekde bez akejkoľvek predstavy, ako sa dostať von, ani sa strácať v duchovných snoch. Existuje spôsob, ako pochopiť náš život - nie je to tahať svoje telo a mysel za sebou ako šialený alebo chorý človek, ani byť  ochromený okolnosťami, ani sa vznášať nad bežnými problémami svojho života . Ale brať veci  také, aké sú, jednoducho, rovno, či už je to dobrá práca, zlá práca, dobrý zdravotný stav, zlý zdravotný stav, dobrí priatelia či nepriatelia, ak je zima alebo leto, svetlo alebo tma. Môžeme si uvedomiť, čo Budha pochopil o sebe a o všetkých - že bez ohľadu na to, aké sú ťažké okolnosti, možme úplne slobodne konať v tomto okamihu - za všetkými vecami a pochybnostmi a myšlienkami a vyjadrovať rovnakú jednoduchosť akú vyjadrujú hory a rieky -  tie sú úplne ľahostajné k ľudským predstavám o svete. Aj keď môžeme byť takto jednoduchý, naša inteligencia a vzdelanie nám a iným može pomôcť  komunikovať túto jednoduchosť aj pre intelektuálnu mysel. Musíme pohnúť telom – tak uvidíme význam budhizmu - a musíme pohnúť mysľou – a uvidíme zmysel jednoduché akcie. Takže tu nie je nič, čo by bolo treba upevniť okrem opakovania tejto akčnej slobody znovu a znovu každý deň. Náboženstvo bude navždy beznádejná situácia,  ak nepohneme telom správnym smerom. Keď to tak urobíme, môžeme premeniť sny na skalu, čo znamená, že sa môžeme vrátiť z filozofických diskusií do nášho každodenného života.

Tři přístupy k buddhismu

Přemýšlel jsem v poslední době o tom, co lidi vede k tomu, aby praktikovali a studovali buddhismus. Myslím, že ještě před nějakými dvaceti léty lidé byli horlivě zapálení pro praxi buddhismu. Hledali učitele a kláštery nebo meditační centra, která nabízela atmosféru podobnou japonským nebo thajským klášterům. Mistr měl velkou autoritu a dokonce i evropští nebo američtí žáci buddhismu byli ochotni se tomuto mistrovi klanět až k zemi. Dnes - protože svět se během posledních asi dvacet let rapidně změnil - už skoro nikdo není ochoten "následovat mistra" a klanět se před ním až k zemi. Proč? Protože se nedávno ukázalo, že tihle velevážení mistrové, což byli většinou muži, ve skutečnosti zacházeli příliš daleko ve své lásce ke svým oddaným žákyním. S postmoderní vlnou, která zaplavila celý západní svět, přišla velká neochota kohokoliv nebo cokoliv věrně následovat. Teď neříkám, že to je dobře nebo špatně, jen říkám, že tu objektivně nastala změna. Velcí japonští, korejští a čínští mistři většinou umřeli, zanechali po sobě mnoho zmatených a zklamaných žen a mnoho napůl osvícených žáků, kteří evidentně nejsou schopni oslnit tolik lidí, jako jejich učitelé. 

Ale tohle vůbec není nějaký úpadek buddhismu. Je to jen velmi zřetelná a nevyhnutelná změna, která úzce souvisí s vývojem ve světě. Když přišel buddhismus do Činy, možná pár desítek let se Čína snažila napodobit Indy, ale takový buddhismus dnes prakticky neznáme. Místo toho je tu slavná éra čínských mistrů, kteří mávali klacky, křičeli a posílali žáky na trh pro víno. Evidentně tu došlo k přizpůsobení buddhistické praxe nové kultuře. Taková změna musí nutně přijít i v Americe a Evropě. Jiná cesta není. Evropané a Američané se musí přestat rigidně držet japonských zvyklostí, když cvičí buddhismus. Je to opravdu nejvyšší čas si uvědomit, že nemůžeme donekonečna opakovat čínské fráze  nebo japonské výkřiky. A nemůžeme opakovat styl japonských nebo čínských klášterů. Pokud to budeme dělat, nebude to probuzení buddhů, ale pohřeb pseudobuddhů. Tento pohřeb se už koná mnoho let, dokonce i v Japonsku. Kdokoliv si myslí, že primárním cílem náboženství je slepě, tupě, jako stádo ovcí opakovat navyklé rituály a ceremonie, nikdy nepozná probuzení Buddhy. Donekonečna odříkávat tytéž mantry a chvalozpěvy, aniž bychom měli upřímný zájem o dharmu, je naprostá ztráta času. Do smrti jen napodobovat mistry, bez toho, že by byla šance pochopit, o co vlastně v buddhismu jde, je ztráta času. Někteří učitelé trochu působí, jako by jim to tak vyhovovalo. 

Nikdo netvrdí, že musíte hledat pravdu pouze v dharmě, pouze v učení zenových mistrů. Ale pravda, která je nezávislá na buddhismu nebo jakémkoliv náboženství, touží být objevená. Je jí jedno, jestli ji objevíte uprostřed křesťanské modlitby, v mystice, nebo v čínském klášteře během klanění před soškou Buddhy. Hlavně ji objevte. A pak poznáte, že všechna pravá učení směřovala svými vlastními prostředky znovu a znovu, trpělivě, k pravdě. 

Nicméně v rámci buddhismu bych chtěl pojednat o třech hlavních proudech, jak chápat buddhismus. 

První přístup spočívá v chápání Buddhy jako idolu, nedostižném ideálu. Buddha je dokonalá bytost, dokonale osvícená, byl to Gautama Buddha. Nikdo se mu nevyrovná. Možná po mnoho životů se budete snažit dostat až na úroveň Buddhy Gautamy, ale nikdo se to nedozví, protože žijeme prostě teď a nevíme, co se komu podaří v dalších životech. V tomto přístupu je učitel jakýsi vzor, který je mnohem blíže tomuto ideálu než my - je to soucitný, moudrý, laskavý, trpělivý, tichý, pořádný, hluboký člověk... zkrátka téměř Buddha. Nechce být vynášen nad Buddhu, proto tihle učitelé nevytvářejí sekty, což je jim ke cti. Netvrdím, že nějaká konkrétní škola nebo učitel odpovídá tomuto přístupu, ale je to typické pro naladění žáků v théravádě.  

Druhý přístup je typický pro Rinzai Zen. Centrem úsilí žáka je dosažení satori, probuzení. Mistr dokazuje své probuzení svým přímočarým chováním, gesty, sebevědomím. Snaží se ke stejné zkušenosti a chování dovést své žáky. A naučit je způsob, jak toto učení, učení o probuzení, kde Buddha je prostě stav probuzení, předávat dalším generacím. Tady je problém v tom, že satori neznamená, že se někdo stane automaticky zralým, zodpovědným člověkem. Takového člověka může ovládnout ego jako kohokoliv jiného. Ten člověk už sice nahlédl na druhou stranu zdi, spatřil věci takové, jaké jsou, ale to vůbec neznamená, že si tento způsob chápání věcí bude dále uchovávat a cvičit. Satori musí být něco, co praktikujeme v každodenním životě, a ne způsob, jak se stát duchovní celebritou. Z učení mistrů linie Rinzai je jasné, že předpokládali, že jejich žáci, kteří dosáhli pravdy, budou tuto pravdu znovu a znovu cvičit, poznávat a učit se jí v každodenním životě. Případně - pokud uznají za vhodné - ji budou učit druhé.    

Třetí přístup je trochu odlišný od dvou prvních. Je to tradice v linii mistra Dógena. Někdy se říká Soto Zen, ale mistr Dógen takové kategorie neuznával a učil prostě buddhismus. Protože je ale Dógenův přístup zjevně jiný než přístup jiných škol, pro orientaci nazýváme tuto tradici tradici v linii mistra Dógena, nebo Dogen Zen nebo prostě naše tradice. Mistr Dógen neučil o Buddhovi jako o dokonalé bytosti, kterou je nemožné v duchovním smyslu dostihnout v tomto životě. Mistr Dógen, podobně jako učitelé v linii Rinzai, vysvětluje a učí, že Buddha je stav mysli. A tento stav je velmi obyčejný stav. Nicméně na rozdíl od učitelů školy Rinzai mistr Dógen neklade důraz na dosažení satori, ale na praxi zazenu jako samotném vyjádření probuzené mysli. Nejen zazen, ale všechny naše každodenní činnosti jsou pak šancí vyjádřit probuzenou mysl Buddhy. Pro mistra Dógena je nejdůležitější uskutečnit ideál Buddhy právě v tomto okamžiku. Pokud bychom cvičili s takovým přístupem, kdy každý okamžik je probuzení, pokud opravdu něco zcela děláme, pak by vůbec nevadilo, že se za den tisíckrát pokloníme nebo stokrát zapálíme tyčinku nebo stokrát zazpíváme tutéž mantru. Cokoliv budeme dělat, ať je to rovnání zboží v supermarketu, nebo řídit náklaďák, nebo podvojné účetnictví nebo pilotovat velké dopravní letadlo, podle mistra Dógena to můžeme dělat s myslí buddhy, probuzeně, cele, dokonale. Vůbec tu nejde o snahu dosáhnout osvícení v budoucnu, natož vytahovat se osvícením v minulosti. Jde tu prostě o to řídit vlak, roznášet poštu, vařit polévku, přebalovat dítě, restartovat počítač. Takže tohle je skutečný zen mistra Dógena, který zjevně nemá nic společného s tupým omíláním súter nebo lezením do zadku představenému kláštera, nebo dvaceti stupni postavení mnicha. Nemá to nic společného s příslušností k buddhismu nebo jinému náboženství. Má to hodně společného s příslušností k Pravdě, která je nad jakýmkoliv vyznáním. 

Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, že takový zen praktikuje miliony lidí na celé planetě. Prostě něco celý den dělají. Je tu ale jedno velké ALE. Ti lidé povětšinou nemají nejmenší potuchy, že praktikují pravdu. To je jedna věc. A druhá, ještě závažnější, ti lidé nemají nejmenší potuchy, že když ze země zvedají pytel brambor, celý vesmír zvedá pytel brambor, celý vesmír je v tu chvíli pytel brambor a nikde není jediný problém, nic, co by na tomto světě bylo třeba měnit. Jinými slovy, celý svět je plný probuzených lidí, kteří jsou ovšem hned v příštím okamžiku naprosto zahlceni svými iluzemi a tyto iluze považují za skutečnost a tyto iluze řídí jejich život. To nemá nic společného s dharmou, kterou učil Buddha. Dělejme věci v každodenním životě jako dosud, tedy upřímně a poctivě, ale současně, pokud v nich, těchto každodenních úkonech nenajdeme Buddhovu mysl, probuzení k Pravdě, jsme teprve na samém začátku cesty k probuzení k pravdivému životu. Pokud zazen nechápeme jako samotné probuzení v tomto okamžiku, jako probuzení celého vesmíru do pravdy v tomto okamžiku, pak nás čeká ještě dlouhá cesta, než pochopíme, že nás žádná dlouhá cesta ohledně cvičení zazenu nečeká a že zazen vždycky budeme cvičit pouze v tomto okamžiku a nikdy ho nijak nevylepšíme, i kdybychom se rozkrájeli. 

     

Nekonečný optimismus

V souvislosti s pandemií letos různí moudří učitelé říkají, jak tuto dobu chápat. Dlouho mě nic nenapadalo, co k tomu dodat, věnoval jsem se tématům, které s touto krizí zdánlivě nesouvisí.

Dnes mě napadlo, co bych k tomu tedy konečně řekl. První věc, co mě napadá, je nekonečný optimismus. To může vypadat hloupě - co je na tom moudrého, někdo je pesimista, někdo optimista, pesimista přežívá, optimista umírá... ale jaká je realita? Mohli byste namítnout, že zen znamená vidět věci realisticky. Pak nemůžeme být ani optimisté, ani pesimisté. Ale mám na mysli jiný druh optimismu.

Když si pročítáte články mistra Dógena v Shobogenzo, ať chcete nebo ne, mezi řádky je cítit obrovský optimismus. A nejvíc na konci každého jeho zamyšlení.  Žádný probuzený učitel v dějinách buddhismu nebyl pesimista. Jejich odhodlání a nekonečná vůle učit znovu a znovu, i ty, u kterých není skoro žádná naděje, že by se něco naučili, je a byla možná a bude možná jen díky jejich nekonečnému optimismu. Ale je to jiný druh optimismu - není to prostě přesvědčení, že všechno dopadne dobře. Učitelé buddhismu moc dobře vědí, že utrpení je součástí života nejen obyčejných lidí, ale i buddhů. Ale buddhové utrpení chápou jinak. Buddha chápe neúspěch jinak než obyčejný člověk. Buddha chápe jinak ztrátu. Buddha chápe jinak smrt. Buddha chápe jinak situaci, kdy jste v bezvýchodné situaci. Je to optimismus velmi podobný, jaký představuje křesťanství v tom smyslu, že utrpení Krista na kříži je překonáno jeho vzkříšením. Podobně nejrůznější bolesti a nezdary našeho života můžeme překonávat probuzením v pozici zazenu, probuzením uprostřed nějaké jednoduché činnosti. Buddha - stav subtilně pozitivní mysli, neznatelně nadšené mysli, stav mysli, která je zaměřená na činnost v tomto okamžiku, takže z ní vyzařuje přirozená, přiměřená energie, to je stav, který překonává i narození a smrt, iluze i osvícení, tmu i naději. To je situace, v které čínský mnich visí nad propastí, drží se jen jednou rukou, moc dlouho už se neudrží, nahoře číhá tygr... dole propast - jistá smrt, nad ním tygr - jistá smrt. A tu si všimne čerstvé lesní jahody kousek vedle - natáhne se pro ni volnou rukou a strčí ji do pusy. Jak je sladká!!!

Takže tohle je ten optimismus, který nesmíme nikdy ztrácet. Ať se má pod námi propadnout země, ať mají padat balvany, je tu řešení - zaujmout tělem a mysli postoj stejný jako v zazenu - jsem připraven. Moje srdce je čisté. Můžu se vrátit tam, odkud jsem přišel. A tam, odkud jsem přišel, je všechno v pořádku. Podstata všech věcí, i těch nejstrašnějších věcí, je v pořádku. Vesmír je v podstatě místo, kde se nedějí žádné chyby. A do této podstaty se vždy můžeme vrátit - než  se narodíme, jsme tam samozřejmě, během života se tam vracíme, když cvičíme zazen, a po smrti se tam opět vracíme, ať chceme nebo ne.   

Každý den hrozí velké nebezpečí, hrozí, že zcela upadneme do temnoty. Pak nám nepomůže ani milion dolarů, ani zlatý palác, ani brokátová roucha a obdiv druhých. Ale  každý den je naděje, že zaujmeme stav buddhy - v tomto těle a v této mysli. Pak jsme připraveni. Na cokoliv. To je největší optimismus, jaký znám.   

Jak špatně cvičit zen

Kodo Sawaki v knize Komentář k Písni probuzení popisuje šest způsobů, jak nemáme chápat a cvičit zen. Zkusím to svými slovy převyprávět.

Pekelný zen

Pekelný zen praktikujeme tehdy, když si myslíme, že cvičení zazenu je utrpení, které musíme překonat. Zazen je pro nás jakási zkouška naší statečnosti, je to kříž, na kterém umírá Ježíš a říká, Bože, proč jsi mě opustil? Cvičíme zazen, protože máme za to, že jedině tak porazíme své ego. Je to velká bolest, psychická i fyzická, chceme utéct, ale snažíme se svou frustraci překonat. Takhle opravdu necvičíme zazen buddhů. I když máme někdy trochu bolesti, neměli bychom z toho dělat drama. Pokud je bolest příliš velká, opět bychom z toho neměli dělat velké drama - prostě trochu upravte svou pozici. Vyměňte si nohy. Cílem zazenu není překonávat utrpení.

Nenasytný zen

Cvičíme proto, abychom měli osobní zážitky, osobní spirituální zkušenost, vlastní satori, osvícení. Nemůžeme se dočkat, až dosáhneme osvícení, ale jestli ho dosáhne ten divný chlap vedle, je nám úplně jedno. To my musíme být osvícení, na ostatních nezáleží. Když ale Buddha dosáhl osvícení, tak ho dosáhl celý vesmír včetně všech bytostí, tedy i my sami. Probuzení patří všem. Místo nenasytnosti osoby bychom měli cvičit v duchu probuzení - probuzení, které projevují všechny věci a všechny bytosti na celém světě. Trávy, zdi, cesty, mraky, hmyz, ptáci, i obyčejní lidé. Pak tu není žádný prostor pro duchovní nenasytnost.

Živočišný zen

Živočišný zen praktikujeme tehdy, pokud nás nezajímá nic jiného než jídlo a sex. Zazen snad brzo skončí a už se nemůžeme dočkat, až si dáme večeři. Nemůžeme se dočkat, až skončí sesshin a my půjdeme do baru a budeme flirtovat. Nemůžeme se dočkat, až své tělo proměníme v nástroj totálního sexu... Cvičíme z nějakého důvodu, ale ten teď není důležitý, hlavně aby už byl konec a my konečně mohli zažívat radosti těla. Určitě nikdo necvičí celý život jen živočišný zen, tento zen je nejspíš často střídán s nenasytným, případně pekelným zenem.

Soutěživý zen.

Zazen cvičíme jako sportovní disciplínu. Cílem je mít lepší pozici než ostatní, lépe se soustředit, je to prostě gymnastika a vyhrává ten, kdo sedí skoro dokonale a ani se nehne. Nehne brvou, je to gymnasta. Takový přístup jsem k zazenu nikdy neměl, ale na takové lidi narazil. Nemám ponětí, proč hledají v buddhismu gymnastiku. Správná pozice je důležitá, pozice je klíčová, ale nejsme na soutěži, kde cílem je mít dokonalou pozici a neudělat jedinou chybičku. Nepředvádíme zazen porotě, mistrovi, ostatním... Máme cvičit co nejlépe, ale co nejlépe může být dost nedokonalá, křivá pozice. Pokud je to nejlepší pozice, jaké jsme schopni, a my cvičíme upřímně, pak je to autentický zazen.

Lidský zen

O lidský zen jde tehdy, když nám jde především o image. Máme snahu vypadat jako opravdový mnich, nebo buddhista, snažíme se druhé přesvědčit tím, jak přesvědčivě vypadáme. Někdo má zajímavý new age účes, jiný korálky, někdo s sebou všude nosí sútry... tihle lidé se často přetvařují, aby působili osvíceně...   Kodo Sawaki takový zen nazývá lidským, v tom negativním smyslu, protože dharma nemá nic společného s lidskými představami o duchovním světě.

Nebeský zen

Nebeský zen cvičíte tehdy, když díky zazenu dosahujete nebeského klidu, dosahujete dalších a dalších stupňů samadhi... vaše vědomí stoupá výš a výš, až splyne s vědomím vesmíru... Samozřejmě že tihle lidé své duchovní zážitky dávají druhým najevo neustále pozitivním, nadšeným projevem a když zmíníte jakýkoliv problém, řeknou, že to je pouze ve vaší mysli. Jejich heslem je Láska. Jakékoliv utrpení, které zmíníte, odmítnou mávnutím ruky - není tu žádné utrpení, jen láska, na to musíme přijít... Když jeden čínský zenový mnich zakopl o kámen, z prstů na nohou  mu tekla krev. Dosáhl probuzení do reality každodenního života. Skutečně milovat znamená vidět skutečnost takovou, jaká je, a z toho vycházet ve svém chování. Zazen je někdy nepříjemný, někdy příjemný, fyzicky i mentálně. Záleží na tom, jak jsme se vyspali, jaké máme právě starosti, v jakém stavu je naše tělo, naše klouby. Cílem není zažívat nebeský klid, ale najít klid toho typu, kdy v okamžiku pouhého sezení nehledáme klid.  Prostě sedíme. Tady, nikoliv v nebi.


Takže jak to tedy máme pojmout? Zazen Gautamy Buddhy.

Kodo Sawaki ještě zmiňuje buddhistický přístup k zenu - přístup théravády, který má určité dobře známé ideály - především odstranit touhy a zlost -  a přístup mahájány, který má zase jiné ideály - především studovat a cvičit pro blaho druhých - ale podle Sawakiho musíme i takové buddhistické ideály překonat, abychom cvičili jako samotný Buddha. Musíme tedy prostě sedět s vědomím, že jsme buddha. To je správný přístup k zazenu. Protože jsem probuzený, cvičím zazen. Protože jsem kos, sedím na vysokém místě a večer zpívám. Už jste někdy viděli kosa, který zpíval, protože se snažil stát kosem? Nebo protože se snažil uklidnit? Nebo protože už se nemohl dočkat, až si dá žížalu? Ne, kos, protože je stoprocentně kosem, večer zpívá. Protože jsem buddha, sedím na zemi a cvičím to, co je přirozené pro probuzeného člověka, Buddhu. Tedy cvičíme zazen, protože jsme buddhové, nikoliv proto, že chceme být buddhové nebo jít do kina nebo se uklidnit. Cvičíme zazen, protože jsme buddhové. To je vše. To je shikantaza. Takový zen musí předávat mistr žákovi, buddha buddhovi, generace generaci...  vše ostatní je podružné.

Pokud cvičíme zazen s přístupem buddhy, budeme i jíst s přístupem buddhy, chodit do práce s přístupem buddhy, i pít pivo s přístupem buddhy. I když v životě budeme znova a znova klopýtat, v podstatě budeme pouze žít, bez toho, že by nás lákaly vidiny daleké budoucnosti, nebo jsme se utápěli v temných vzpomínkách na hrozné dětství. Najdeme svobodu v tom, že se nemusíme stát nikým jiným, než kým už jsme. Pokud máme pocit, že jsme nehorázní sobci, znamená to, že jsme zatím nepochopili, že v podstatě vůbec sobci nejsme.  Pokud máme pocit, že jsme hloupí a neschopní, jde jen o to, že jsme zatím nepochopili moudrost, kterou nosíme v srdci. Která z nás vyzařuje s každým opravdovým krokem, s každým opravdovým pohybem ruky.



 





 

Zen vychází z hlubokého ticha vesmíru

Zen není pouze vidět věci tak jak jsou. Někdy zenoví mistři říkají: Co je pravda? Cypřiš v zahradě. Tak bych mohl logicky říkat: Na stole je sklenice portského. Takže jsem buddha, protože to jasně vidím. Ale Zen není takhle primitivní.

Když jsou děti malé, rodiče je provázejí po kraji a říkají: Tohle je vrabec. Tamto je osika. A tamhleto je stoh. Ale žádné dítě na světě nedosáhlo probuzení na základě toho, že se naučilo poznávat věci kolem sebe. "Cypřiš v zahradě" není poučka pro dítě. Cypřiš v zahradě je nejen to, co vidíme, ale taky hluboká pravda vesmíru, kterou už nevidíme.  Představte si, že cypřiš v zahradě by byl jen jev, předmět našeho zraku nebo hmatu. Svět, vesmír ale není jen to, co vidíme nebo slyšíme. Pravda není jen to, co vnímáme smysly. A už vůbec ne to, co pouze chápeme rozumem. Proto Pravdu nelze poznat pouze čtením knih nebo návštěvami přednášek. A nelze ji poznat ani tak, že se na něco budeme dlouze dívat nebo něco dlouze poslouchat. Nelze ji poznat tak, že budeme v přírodě pouze pozorovat věci a říkat, ach, to je krása. Jeden čínský zenový mistr řekl, že když chceš poznat nejhlubší pravdu buddhismu, poslouchej zvuk potoka. Ale tím nemyslel to, že pouze onen zvuk je ta pravda, kterou poznal Buddha. A nestačilo by ani projít podél potoka až k jeho prameni, nebo se v tom potoce celé dny koupat. Nic takového nevede k objevení tajemství, které ten potok v sobě skrývá.

Když jsem byl malý, fascinovaly mě nejrůznější věci. Světem jsem procházel jako ve snách. Co je tohle? Co je tamhleto? Tuhle jsem viděl čarodějnici a tamhle čerta. Občas anděla. Ale byl jsem schopen vidět dharmu? Ne. Můj život byl jen sen. Takže mít oči nebo uši není totéž co probuzení. Buddha skutečně objevil tajemství, které nazval dharmou. Když na Supím vrchu v ruce otočil květinou, Mahákašjapa se usmál. Copak ostatní byli slepí? Z toho je jasně vyplývá, že nestačilo tu květinu vidět. Viděli ji všichni. Ale k její podstatě pronikl jen Mahákašjapa. Tak Buddha řekl - ty jediný jsi mě pochopil. Ačkoliv tu dharma je, například v podobě květiny otočené v prstech,  nechápeme ji, protože ji rozumem nelze chápat. Nevidíme ji, protože oči samotné  ji nevidí. Neslyšíme ji, protože uši samotné ji neslyší. Nelze se jí dotknout. A přesto tu je. Abychom poznali význam otočení květiny v ruce, tedy dharmu, musíme přestat věci vidět dvourozměrně, tedy na jedné straně já, na druhé straně nějaká kytka.  Na jedné straně já, na druhé učitel. Ale ten učitel nám říká - odhoď tyhle dvourozměrné brýle. Pravda není jen to, co je vidět venku, objektivně.  Pravda v sobě nutně obsahuje i tu vnitřní dimenzi, tedy "ducha".  Pravda je současně zjevná. Je taková, jaká je, nelze ji zachytit slovy, pochopit rozumem, přesto tu je.  Je zjevná, jasná, nicméně nikoliv poznatelná běžnými prostředky rozumu nebo samotnými smysly. Probudit k pravdě nás sice mohou slova nebo smysly, ale v onom samotném probuzení už " rozum zůstává stát" a smysly už nejsou jen subjektivní zkušenost. Musíme si uvědomit, že ono tajemství květiny, kterou Buddha otočil v prstech, není tajemství v tom smyslu, že ho zná jen Buddha. To tajemství je současně ta nejjasnější věc na světě.

Takovost Zenu - suchness - není prostě něco vidět nebo dělat. Probudit se znamená vytáhnout to, co je zjevné, z hlubin vesmíru. Cypřiš v zahradě se objevuje na pozadí své podstaty. Pokud ne, pak to je jen předmět zkoumání botaniky. Co je nám platné, když vidíme růži, když spolu s ní nevidíme z jakých nedozírných hlubin vesmíru přišla? Shunryu Suzuki říkal, že je velmi důležité věřit v nicotnost všech věcí. Nothingness. Z toho "nic" vše pochází. Když říkám "vesmír", je to velmi zavádějící, protože většina lidí si představí to, co studují astronomové. Ale v buddhismu se pod pojmem vesmír chápe původní prázdnota všech věcí. Z  prázdného, neposkvrněného, čistého, nedotknutelného pochází vše.

Když tedy zenový člověk nechápe původ věcí, pak nezachází s věcmi jako s něčím, co je svou podstatou stejně cenné jako nejcennější drahokamy a perly. Ani se sebou nezachází jako s nejcennějšími drahokamy a perlami. Ani s druhými nezachází jako s nejcennějšími drahokamy a perlami. Samozřejmě je na světě špína a zlo a nespravedlnost. A je spousta věcí, které bychom chtěli zabít nebo odstranit. Od komára až po islámského teroristu. Samozřejmě je na světě utrpení a bída. Ale odkud se tyhle věci vzaly? Vesmír je původně dokonalý. Bída a utrpení přišla s rozlomenou myslí člověka. Ten začal rozlišovat a začal si vybírat, co chce a co nechce. A tak začal krást, zabíjet, násilnit, stavět zdi, vést dobyvačné války, shromažďovat poklady. Začal se vyvyšovat nad ostatní nebo se ponižovat.  Nic takového tu dosud nebylo. A tento nalomený člověk už nedokázal vidět jas a čistotu všech věcí. Nedokázal chápat, že vůně trávy je stejně vzácná jako diamant. Že stará, vypelichaná kočka je cenná jako nejvyšší věž světa... Když říkám, že bychom s věcmi měli zacházet jako s drahokamy, neříkám, že se máme klanět zloduchům nebo vysypat na stůl hnůj. Ale měli bychom zacházet se zločincem v tom smyslu, že jeho zločin si zaslouží stejně pečlivé a upřímné zkoumání, jako si zaslouží západ slunce tichý obdiv. Čili nikoliv prohlásit, že všechny věci jsou si rovny na tomto světě - muži, ženy, děti, zločinci, světci... Na tomto světě, který vůbec nechápeme v jeho hloubce a složitosti, si nikdo není roven s nikým. Ale na tomto světě, který  je prostoupen čistotou dharmy, si zaslouží stejnou pozornost poslední zloduch jako moudrý kazatel. Stejnou pozornost si zaslouží nejmenší muška jako nejvyšší budova světa. Lidé dokáží obrovské věci. Létat na Měsíc. Studovat bakterie. Zajímá je všechno. A často velmi, velmi upřímně. Ale skoro nikoho nezajímá podstata věcí - odkud jsme přišli. Křesťané věří v Krista. Kristus je dokonalý, na rozdíl od lidí. Kristus je přesně ten, který nečiní rozdílu mezi poslední muškou a králem, mezi mrzákem a císařem. Protože jasně, celou svou bytostí chápe původ věcí. A tak lidem říká - jděte k Bohu. To znamená, vracejte se tam, odkud jste přišli, k tomu, kdo vás stvořil. Ale to místo, kde dochází k setkání s Bohem, není nutně nějaká nádherná zahrada nebo oblázková pláž oceánu nebo tisíc let starý chrám. To místo je v našem srdci stejně jako na hvězdami poseté noční obloze. Tedy my, které zajímá Zen, musíme překračovat meze rozumu, meze slov a meze sebe sama, abychom pronikli k jádru věcí. Teprve tam je čistá dharma. Než tam dojdeme, budeme dharmu chápat, ale nebude v našem srdci. A současně, už teď, když nezavíráme brány srdce, když vnímáme čistotu vesmíru, když máme tento transcendentní zážitek, kdy zcela zapomínáme na sebe, kdy své běžné já nahradíme probuzeným já, protože jsme na sebe zcela zapomněli, už teď jsme plní dharmy, pravdy. Z dharmy není možné uniknout, ale je možné si před ní zakrývat oči a zacpávat uši egostickým běsněním. To, čemu křesťané říkají těžký hřích, je slovy zenové filozofie běsnění já, které ztratilo kontakt se svou čistou podstatou. 

Zenový člověk tedy musí překonat meze sebe, meze věcí a proniknout až k podstatě. Stejně tak zbožný člověk není zas tak zbožný, pokud věci nechápe jako stvořené Bohem. A to nesmí být jen poučka. Původ věcí musíme vnímat srdcem a potvrzovat skutky. Nestačí si jen lehnout na nejkrásnější přírodní pláž světa a slastně vydechnout. Tuhle pláž si s sebou musíme vzít do banky a na hřbitov a vlastně i do vlastního hrobu. Pak mělo smysl na ní ležet. Když se podíváte na ruku své manželky, bude vám připadat obyčejná. Ale víte, kde se tu ta  ruka vzala? Když chápeme celou bytostí, jak čistý je její původ, budeme tu ruku líbat hodiny a hodiny.  A pak nám dojde, že to není jen její ruka, že je to celé její tělo, ale pak nám dojde, že je to také stůl a zahrada a les na kopci. A hejno hus na obzoru. Ocenit zjevné umí každý. Když jsme v divadle, ze tmy jako zázrakem vystoupají domy a stromy. Užasneme. Ale přesně tak se věci objevují ve vesmíru. Pocházejí z dokonalosti a člověk po nich šlape. A nebo vymyslí modly. Budeme se klanět těmto kamenům a přinášet oběti. Křesťané odmítají modly. A učí, že vše pochází od Boha. Zen říká - vše je původně čisté. Nemusíme se tomu klanět, ale těžko doceníme krásu horské bystřiny, když neprožijeme její původ současně s tím, co vyzařuje. Pamatuju si, jak jsem před pár lety, mnoho let poté, co jsem začal cvičit zazen, chodil po přírodě a vrtalo mi hlavou, proč mě neuspokojuje zjevná krása řeky, stromů, mraků... Neuspokojovala mě právě proto, že jsem vnímal jen to, co bylo zjevné. Lidé chtějí jezdit do dalekých krajin, lehnout si na rozpálenou oblázkovou pláž, nechat vlnky lechtat bosá chodidla, sahat na kraby a mušle... protože se vrací k nevinnosti, kterou kdysi člověk ztratil. Ale tento návrat nemá velký smysl, když ho nejsme schopni ve vlastní pracovně... když nejsme schopni najít ten klid nekonečného oceánu a hluboké modři nebe nad ním ve vlastní pracovně, u malé lampičky...

Je tedy potřeba zaznamenat jak tu transcendentní, tajemnou tvář věcí stejně jako jejich zjevnou podobu. Když odhazujeme vše, vzdáváme vše, na pláži v Indickém oceáně nebo v tiché místnosti uprostřed rušného města, měli bychom si ty chvíle opravdu vychutnávat. Opravdový křesťan si je nemůže vychutnávat bez toho, že by si aspoň na chvíli nevzpomněl na Krista. Ale pokud jsme "jen" zenoví lidé, tyhle chvíle bychom měli cvičit každý den....  a neusnout v nějakých omamných dálkách - zen nastává až tehdy, kdy do nás někdo klepne, abychom se z té transcendentní závratě probudili. Nikoliv z ticha do toho protivného já, ale z ticha do pravého, svobodného, neomezeného já.  Když cvičíme zazen, nikdo do nás klepat nemusí, bolí nás kolena nebo kručí v břiše. To je probuzení. Pak si ale musíme uvědomit, jak je nepopsatelně dobře, že nás bolí kolena nebo kručí v břiše. Jsme zřejmě opravdu naživu a tohle není sen, to je dharma. Vyvstalá ze sna, z ticha, probuzená žaludkem, zimou, potem stékajícím po tváři... Tato dharma, který přišla z ničeho a byla probuzená zvonkem mnicha, je nesrovnatelně zářivější než běžné záležitosti lidí. Cink!

Není co získat... a co pravda?

Je zajímavé zamyslet se nad tím, jak Kodo Sawaki  říká, že zazen je k ničemu, že v dharmě nemáme co získat, není co hledat, není co najít... o satori říká, že je to jako když se zloděj vloupe do prázdného domu. Sawaki říká, že pokud jsme v zazenu nebo dharmě něco našli, pak to není skutečně dharma. Zkusím se na tento problém podívat formou otázek a odpovědí, budu si klást otázky, které by mohly někoho napadnout. A budu na ně odpovídat.  

Na to by šlo namítnout, že přece nejrůznější buddhové minulosti dosáhli pravdy, píše se to o nich v knihách, učitelé nám je dávají za příklad. Copak se nelze v buddhismu nic učit a nic naučit?  

Kodo Sawaki sice říká, že v dharmě není co najít, ale neříká, že na světě není co najít. Všimněte si, že neříká, že neexistuje žádná dharma. On jen říká, že tam nic nenajdeme, tím myslí, že v dharmě nenajdeme nějaké osobní uspokojení. Neboli nenajdeme tam nic jiného než dharmu samotnou, dharma je skutečnost. Tedy v dharmě, ve skutečnosti, je pouze skutečnost.  

Dobře, ale najít skutečnost, probuzení do skutečnosti, jako to našel Buddha, je přece pro člověka úžasná zkušenost, ne? A jeho život se tím radikálně změní a jeho pochybnosti o pravdě zmiznou, ne? 

Najít skutečnost ve skutečnosti, dharmu v dharmě, tedy pokud k tomu opravdu dochází, v tom okamžiku člověk  ztrácí zájem o sebe v tom smyslu, že se nechápe jako něco, co je oddělené od skutečnosti. V okamžiku, neboli kdykoliv jsme probuzení, nevnímáme sebe jako "já". I když ten, kdo je ve skutečnosti, zvedne ruku, nebo řekne slovo, nemyslí v tu chvíli na sebe a neporovnává sebe a druhé, sebe a okolní svět, nemyslí si o sobě nic, nemá žádný názor... tak nemůže mít žádný pocit, že něco získal nebo našel. Jakmile si ale pomyslí - já jsem našel dharmu, já jsem úžasný - okamžitě je zpátky ve snu o sobě, vytváří příběh o sobě, který je pouze příběh, román, ale není to dharma. Jakmile řeknete - já znám pravdu - je to stejné, jako byste říkali - nic nevidím, protože jsem zavřel oči, ale přede mnou vidím květinu. Je to lež. Jak může někdo, kdo sní o sobě, tvrdit, že je probuzený? 

V tom případě - jak může někdo, kdo si o sobě nic nemyslí, sebevědomě druhým ukazovat, kde je pravda? Přece si musí myslet, kde je pravda, jinak by nemohl říkat, kde je pravda? Tedy musí mít nějaký názor na to, co je pravda a kde ji najít. 

Jde o to, že na jedné straně lidé nacházejí probuzení, dharmu, ale současně v ní nenacházejí nic než dharmu. Nenacházejí v ní tedy žádné jednotlivé probuzené nebo oklamané lidi. Takže ten, kdo nachází dharmu, skutečnost, pravdu, nachází pravdu, nikoliv sebe jako osvíceného člověka. Proto Buddha řekl, že v okamžiku jeho probuzení dosáhli probuzení všechny cítící bytosti. Kdyby si Buddha pomyslel, že pouze on dosáhl pravdy, nebylo by to probuzení Buddhy. Probuzení Buddhy nebo buddhy nebo kohokoliv, není probuzení v tom smyslu, že "já jsem dosáhl, ale ty ne". Je to probuzení v tom smyslu, že dharma našla dharmu, skutečnost našla skutečnost, vesmír se probudil do skutečnosti vesmíru a s ním se do skutečnosti probudily všichni.  Lidé, kteří dosáhli skutečnosti, takto "bez já" ukazují cestu ke skutečnosti druhým. A říkají jim: zde je pravda, zde je probuzení, není to něco, co nevidíš nebo můžeš získat odděleně od druhých. Takže ano, mají sebevědomí, potřebují sebevědomí, aby ukázali směr k pravdě, ale to neznamená, že se považují za probuzené, protože jedna probuzená bytost není probuzená bytost. Buď jsme probuzení všichni, nebo nikdo.  

Takže úkolem učitele je říkat nám, že jsme probuzení a že dharma je tady a teď a nemusíme jí hledat? V tom případě, proč cvičit zazen a studovat buddhistická učení? 

Tak stačí se podívat kolem sebe. O čem je svět, o čem jsou lidské životy typicky? Kolik je v nich světla a kolik temnoty? Dharma je tady, ale to neznamená, že lidé vidí dharmu. Lidé své sny považují za skutečnost a skutečnost je pro ně sen. Je hezké mít modly jako peníze, lásku, společenský úspěch, ale v tom se člověk nerealizuje zcela, nerealizuje své pravé já.  

Ale když člověk nachází uspokojení v dharmě, v zazenu, v probuzení sebe, přece nemůžeme říkat, že nenašel žádné osobní uspokojení? 

Pokud se bavíme o dharmě,  a ne o osobním rozvoji nebo osobní spiritualitě nebo osobním nalezení smyslu života, pak nemůžeme čekat, že tu někdo vezme vaše já, oddělené od druhých a bude říkat, že v zazenu najdete osobní spokojenost a že dharma z vás udělá moudrého člověka a že získáte respekt druhých. V dharmě nemůže být logicky žádné osobní uspokojení, když dharma není osobní záležitost. Je to jako říkat, že když do vody nalijete víno, bude to čistá voda. Když totiž k dharmě přidáte osobní uspokojení, osobní probuzení, osobní úspěch, osobní klid, osobní moudrost, už to není dharma, ale něco individuálního. Takže jste do vody nalili víno. Už tam je obsah alkoholu. Když Sawaki říká, že zazen je k ničemu, netvrdí, že zazen je k ničemu absolutně. Dharma a zazen jsou jedno. Buddha a zazen jsou jedno. Probuzení a zazen jsou jedno. Ale já - to vykonstruované nebo praktické já, čili to, co si o sobě myslím, co si o sobě pamatuju, představuju nebo jméno v občance -  a zazen jsou dvě různé věci. Moje osobní - tedy mou osobou omezená zkušenost - a zazen jsou dvě různé věci.  Takže říkat, že mám skvělý pocit ze svého zazenu, říkat, že můj zazen je hlubší než tvůj, nebo čekat že díky zazenu dosáhnu probuzení je nesmysl. Můžete si to myslet, ale nikdy k tomu nedojde. Pokud k něčemu dojde, tak jedině k tomu, že pochopíte, že zazen byl vždycky dokonalý od začátku. Probuzený od začátku. 

Zazen tedy nevede k naplněnému životu, k probuzení a moudrosti? Nevede nikam? 

Na jednu stranu zazen sám o sobě je probuzení. Skutečnost nebude nikdy skutečnější než je teď. Na druhou stranu když cvičíme zazen, můžeme se časem ocitnout v situaci, kdy nacházíme skutečnost právě v tom, že nehledáme skutečnost jinde, než kde je - tedy tady a teď. Pak život dostává jinou dimenzi, prostupuje ho dharma. Ale ta dharma právě není něco, čím ozdobíme náš osobní život, ale něco, v čem se náš osobní život rozpouští. Sawaki upozorňuje na chybu, kdy si myslíme, že díky dharmě jsme se stali lepšími lidmi. Díky dharmě jsme našli tu chybu, která spočívá v tom, že se pořád snažíme stát nějakým specifickým člověkem a vymezit se vůči druhým. Díky dharmě nemusíme být neustále v konfliktu se sebou a druhými, ale prostě být s druhými v jednom vesmíru. Pak můžeme jednat autenticky a svobodně.  A přitom neubližovat zbytečně.  

Autentičtí učitelé také říkají, že zazen je něco, co se učíme cvičit mnoho let. Že to není něco, co umíme hned od začátku. Jak tedy cvičit tak, aby to bylo pouze tady a teď a neustrnout v nějakém osobním, pokrouceném pojetí zazenu?  

Učíme se nepřimíchávat do zazenu naše osobní názory a pocity. To může trvat třicet let. Než nám dojde, že zazen nikdy nijak nemůžeme vylepšit. To spoustě lidem nedojde nikdy. Že zazen je buddha samotný. Takže se učíme nic si o zazenu nemyslet a jen sedět. Prostě sedět, jednoduše sedět, nepřidávat k tomu já, ani ostatní... nepřidávat k tomu "je to k ničemu", ani "je to k něčemu"... prostě jen sedět. Kdokoliv kdo cvičí zazen právě teď, je dokonale probuzený. Což neznamená, že se neučíme cvičit zazen. Neučíme se ho cvičit v tom smyslu, že děláme postupně pokroky, ale že se učíme nedělat pokroky. Protože dharma žádné pokroky od nás nechce. Chce, abychom jí dali pokoj. Sama o sobě si vystačí. A stejně je to v životě buddhisty. Postupně se učí nedělat pokroky. Nakonec vzdá snahu dělat pokroky, a místo toho prostě nechá pravdu, aby se ukazovala sama o sobě  a on mezi sebe a pravdu nestaví zdi ze slov anebo snů. Pak ji může i jasně vyjádřit činem.  

No dobrá, ale sám často tvrdíš, že po zazenu se cítíš vyrovnaný a klidný. Takže ty sám, nikoliv tamhle paní Vodičková, se cítíš po zazenu klidný. 

Ano, po zazenu se cítíme často klidní a vyrovnaní, protože biologicky vzato má zazen takový účinek.  U někoho. Ale to, co  je důležité, není jak se cítíme po zazenu, ale že během zazenu nehledáme dobré pocity. A že se projeví probuzení buddhy, tedy že pouze cvičíme. 

Co když ale někdo po zazenu necítí žádný efekt, cítí se třeba dál osaměle nebo naštvaně, zmateně, hledá osvícení a nemůže ho najít? 

To je přesně ten případ, kdy ten člověk cvičí zazen z nějakého osobního důvodu a o zazenu si něco myslí a pravděpodobně si myslí, že pravda je jinde než tady a teď. Ale od toho je učitel, aby mu pomohl se z toho snu dostat. Ze snu o sobě, ze snu o probuzení. Cvičit zazen bez jakéhokoliv důvodu nejde. Jsme lidé. Ale musíme se naučit cvičit zazen kvůli dharmě, a ne kvůli sobě. A když nás napadne, že zazen vylepšil náš život, musíme si uvědomit, že je to jen myšlenka. Co to znamená "vylepšit život"? Když nebyl vylepšen život všech? Když někdo chválí nějakého mistra, jak svou moudrostí pomohl druhým, neznamená to, že ten člověk vylepšil svůj život. Naopak se vzdal vylepšování svého života.

Mistr Shohaku Okumura ale říká, že když zcela pochopil, že není třeba stát se lepším člověkem, jeho život začal dávat smysl. 

Jeho život začal dávat smysl, když ho právě přestal vylepšovat, sebe vylepšovat. Místo toho se začal zajímat o autentický život samotný. To, co je cenné na autentických lidech, není nějaký lepší život, ale autentický, pravdivý život. Schopnost každý den zapomenout, kam jdou, odkud přišli, kdo jsou...  Neberou si všude svůj příběh.

Takže když jen cvičíme a nic si o tom nemyslíme, jsme buddhové. A proč tedy zenoví učitelé říkají, že nemáme bojovat s myšlenkami a iluzemi, když cvičíme zazen? Jak cvičit bez myšlenek? 

Správně, nemáme bojovat s myšlenkami, ty se budou pořád objevovat, nejrůznější myšlenky a představy. Jde o to je neživit. Jde o to všechno pustit znovu a znovu a znovu a znovu... pět minut nebo padesát minut nebo pět hodin...  A nemyslet si, už cvičím hodinu nebo tři, to jsem dobrej. Prostě nehodnotit, cvičit. A když odhazujeme tělo a mysl, tedy ztrácíme se v nekonečném, neomezeném prostoru, nedochází k tomu, že tu nikdo není. My tu jsme, ale nezachytitelní, praví, prostě takoví, bez názoru. Sny jsou jako mraky, probuzení jako slunce. Slunce potvrzuje, že tu jsou mraky. Nevadí mu, ale nenechá se jimi zničit. Co dělá většina lidí, když hledají pravdu, je to, že nechají své sny a myšlenky zcela zabít skutečnost. Oni třeba cvičí zazen jako nějaký sen. A může jím být i dobře.  Ale dharma tam není.  Zazen musí být něco, co vidí sen jako sen. A neplete si ho se skutečností. Díky zazenu vidíme svoje pošetilosti. Pokud je nevidíme, něco je s tím zazenem špatně.  Když odhalí zazen naši pošetilost, neznamená to, že jsme se probudili, ale že se probudil celý vesmír. Všichni lidé. Všechny stromy. Všechno je takové, jaké to je. Někdo je mladý, někdo jiný starý. Někdo smutný, někdo veselý. Není tu žádná nadutost nebo sebepodceňování. Když má někdo pocit, že cvičit zazen bez názorů nevede k lepšímu světu, je to proto, že podléhá idealismu. Když nejsme idealisté, tedy nehledáme skutečnost mimo skutečnost, vyzařuje z nás optimismus a radost.