V buddhismu můžeme mluvit o určité základní spokojenosti a o různých druzích nespokojenosti. Začnu tou spokojeností. Být probuzený v tomto okamžiku znamená být naprosto, absolutně spokojen s celým vesmírem. Protože jsou všechny věci v celém vesmíru takové, jaké jsou, není třeba být nespokojen. Naopak, vše je v naprostém pořádku. V buddhismu je důležité naučit se tento postoj a najít tuto naprostou spokojenost se sebou a s celým světem.
Věci jsou takové, jaké jsou. Když cvičíme zazen, napadají nás nejrůznější věci, některé jsou příjemné, jiné nepříjemné. Ale základ, podstata zazenu je naprosté ticho a v tom tichu není nejmenší nespokojenost s čímkoliv v celém vesmíru. Spokojenost je od slova pokoj, pokoj znamená klid, mír. Tak základem zazenu je naprostý klid, naprostý mír. To je náš zdroj, odtud jsme přišli a tam se i vracíme, i když celý život budeme pořád naštvaní. I lidé, kteří se neustále zlobí, jsou vyrobeni z naprostého ticha a spokojenosti, jen o tom vůbec nevědí. Naprostý klid a vyrovnání se s celým vesmírem a se sebou samým můžete zažít už po několika dnech praxe. Ale důležitější, než kdy se vám podaří takový klid zažít, je fakt, že tu ten klid, to ticho, ta spokojenost už je od začátku - jako naše podstata, jako podstata celého vesmíru. Teprve na základě tohoto klidu vzniká neklid, změna, akce, a ve světě lidí nespokojenost.
Žák se zeptal zenové mistryně - jak mám skoncovat s myslí, která pořád něco chce, pořád jede na plné obrátky? Ona odpověděla - cvič, cvič, cvič, praktikuj, praktikuj, praktikuj. To neznamená cvičit, abychom se stali zcela klidným člověkem. To znamená nežít život, který řídí naše emoce a naše myšlenky, ale žít život, který je pouze doprovázen našimi myšlenkami a emocemi. Pokud zazen a studium buddhismu plodí jen další myšlenky a další emoce, pak zřejmě nejdeme tím správným směrem. Zazen a studium Buddhovy dharmy má vést k základnímu tichu, na základě kterého se teprve objevují myšlenky a emoce, naše rozhodnutí, naše aspirace, naše nespokojenost, naše smutky a radosti.
Pak je tu určitá pozitivní nespokojenost. Je to velmi důležitá nespokojenost, bez níž se nepohneme z místa. Je to aspirace. Je to rozhodnutí cvičit. Je to rozhodnutí přestat pít alkohol, je to rozhodnutí ukončit nefunkční vztah, rozhodnutí najít si lepší práci, rozhodnutí věnovat peníze na charitu, atd. Bez aspirace je život člověka životem lenocha, kterému je všechno jedno. Když mi bylo 25 let, rozhodl jsem se nějak překonat Atlantický oceán a začít praktikovat zen. Tehdy v létě 1992 jsem se rozhodl cvičit zazen každý den. Takže v tom zenovém centru jsem se neocitl náhodou - bylo to moje osobní rozhodnutí. Mistr Dógen v Gakudo Yojin Shu nabádá studenty buddhismu, aby se pustili do cvičení a studia dharmy. Jde o naše osobní rozhodnutí. Takže pokud nejste spokojeni s něčím důležitým ve vašem životě, učiňte rozhodnutí, změňte to. To je důležité. Nenechte všemu volný průběh. Zen není fatalismus. Ale taky to neznamená, že můžete změnit cokoliv si zamanete. Zkuste změnit to, co považujete za důležité a co si myslíte, že změnit lze.
Potom tu je nespokojenost, která je zbytečná, nicméně je součástí toho, jak funguje naše mysl. Vadí vám hlouposti. Vadí vám, že soused pouští nahlas hudbu, že venku štěká pes, že vaše auto není ferrari, že vaše partnerka nekoupila čerstvé housky, že děti nemají samé jedničky... Můžou vás napadat hlouposti tohoto typu celý den. Nejde o to to zastavit, jde o to se díky praxi zazenu a praxi v každodenním životě naučit návyk od takových otravných myšlenek rychle přejít k činu. Jsou lidé, kteří s těmito hloupostmi otravují neustále, neustále si na něco stěžují... a když zkusí cvičit zazen, tak je děsí, že mají ještě víc negativních myšlenek - konečně mají čas si v klidu promyslet, co všechno jim vadí.
Pak tu je něco, co bych nazval temný mrak života. Víte, že ve vašem životě je nějaký velký problém, ale vy s tím nemůžete nic dělat, nebo nechcete nic dělat. Takže žijete s tímto temným mrakem od rána do večera. Je to vidět na tváři takového člověka - neustále je zachmuřený, jeho oči jsou vyhaslé, jeho gesta bez energie. Něco v jeho životě ho bolí, trápí, ale on se toho nedokáže pustit. Mnoho takových lidí sedí zazen v různých klášterech. Doufají, že najdou nějakou odpověď na tuto velkou otázku - proč tolik trpím? Tady nelze poradit nic jiného než zkusit si dát nějaký pozitivní a velký cíl. Aspirace je nutná. Musím poznat sebe sama, musím poznat smysl života. Už nechci žít s tím temným mrakem. Kodo Sawaki v dětství prožil peklo, ve válce prožil peklo, a přesto to nevzdal, rozhodl se stát mnichem a poznat smysl života. Pracoval na tom tak dlouho, dokud nepochopil, kdo vlastně je a jaký má jeho život smysl. Od té doby, aspoň tvrdí, byl veselý a spokojený.
A pak tu je důležitý druh nespokojenosti - to je kritická nespokojenost učitele. Bez ní učitel nemůže dávat žákům směr. Jak praktikovat, jak žít. Takže učitel se může zlobit, může říct, tohle je naprosto hloupá odpověď. Tohle je velmi špatné chování. Tohle nedělejte, snažte se nebýt tak sobečtí, mějte ohled na druhé. Učitelé musí kritizovat. To neznamená, že sami jsou nespokojení v tom absolutním smyslu. Musí vědět, že všechno je v podstatě v pořádku. A že v tomto podstatném pořádku učitel říká, co má žák dělat. Když přijdu ve škole do třídy, musím vědět, že vše je v pořádku, i když evidentně není. "To je hrozné, Honzík dneska polil limonádou Mařenku!" "No to je hrozné!" Takhle nemluví skutečný učitel. Skutečný učitel ví, že polévat limonádou spolužáky je součást kosmického dění. Ale jako učitel musí dětem ukázat, že ve světě lidí, tedy nikoliv ve světě atomů a elektronů, polévání limonádou není v pořádku. Děti pak cítí, že učiteli samotné zlobení nevadí, ale že je z lásky k nim chce naučit životu v harmonii, naučit je, aby brali v potaz potřeby druhých. Tím budou šťastní druzí a my sami, kdo se chováme ohleduplně, z toho budeme mít radost. A tak dobrý učitel je pořád v podstatě spokojený a veselý. Když někoho kárá, má odstup, není to jeho osobní problém. Tak je to aspoň ve škole. Takový přístup bych ale musím mít i jako učitel zenu.
Kodo Sawaki také upozorňuje, abychom nedoufali, že se zbavíme starostí a nepříjemností v životě. Učí nás, abychom praktikovali právě uprostřed starostí a nepříjemností. To ale nepopírá, co tvrdím výše. Původně tu je jen ticho, jen naprostý klid. To lze poznat - celým tělem. A v tomto těle, které se stalo tělem vesmíru, vznikají - kupodivu - neklidné myšlenky a emoce. Tak s tím nebojujte, jen to pozorujte. A jak už jsem psal výše, uprostřed každodenních činností ani nebudete mít čas být nespokojení, protože to, jak se budete soustředit na tu kterou činnost, nebude moc místa pro myšlenky nebo emoce. Tak budete znovu a znovu probuzení a pak vás znovu budou napadat hlouposti. A vy se jim zasmějete. To je vše.
No comments:
Post a Comment