Milovat znamená mít starost

Milovat znamená mít starost. Mít starost znamená uvědomovat si propojenost sebe a světa. Uvědomovat si propojenost sebe a světa znamená být osvobozený od sebe. Být osvobozený od sebe znamená mít radost. Mít radost znamená opravdu slyšet, opravdu vidět, opravdu cítit vůně. Opravdu slyšet, opravdu vidět, opravdu cítit vůně znamená být probuzený. 

Základním problémem lidstva není rozpor mezi idealismem a materialismem. Víme dobře, kolik krve v historii lidstva proteklo v rámci nenávisti mezi příslušníky téhož náboženství!!! A naopak, kolik krve proteklo naprosto nezávisle na nějakých náboženských ideálech. Dalo by se říct, že např. nacismus je jakýsi perverzní idealismus, který na základě nesmyslných idejí slibuje vyvoleným velké materiální blaho. Spíše než konflikt mezi idealismem a materialismem vidím problém v základní hlouposti člověka. Možná bychom mohli říct, že existují dva typy hlouposti. Jeden typ - hloupost jako otevřenost - a tady už se nabízí křesťanský termín - pokora, jazykem zenu - jsem otevřený - jazykem křesťana - jsem pokorný, to znamená, že zatím nevím, pouč mě - to je přímou a rychlou cestou k moudrosti, kdežto ten druhý je postupnou, nebo někdy i velmi rychlou cestou k nenávisti a násilí. Pokud jsme hloupí v tom prvním smyslu - tedy zcela pokorní -  jsme naprosto otevření tomu učit se od lidí, kteří jsou už moudří a upřímní. Tihle lidé, a je jedno, jestli jsou příslušníky nějakého náboženství či nikoliv, jsou schopni díky vlastní původní hlouposti - otevřenosti - nebo pokoře - získanou moudrost předávat dalším lidem. A obráceně, pokud jsme hloupí v tom smyslu, že se necháme snadno obelhat a zavřeme svou mysl a své srdce moudrosti, a místo toho jsme přijali  takový výklad světa, který je založen na nenávisti - nebo jak říkají křesťané fundamentalismu, který nutně vede k nenávisti - pak jsme si dočasně, často definitivně zavřeli dveře moudrosti a budeme žít s myslí černobílou a budeme neustále a intenzivně někoho nenávidět, případě i fyzicky napadat nebo k tomu vybízet druhé.  

Proto vidím jako velký úkol jednotlivce a smysl života v tom, abychom si dávali pozor, zda jsme skutečně otevření moudrosti, nebo se spíš zavíráme a pěstujeme v mysli černobílý pohled na svět, kde určitá část lidí nezaslouží spravedlnost a uctivé zacházení. Být otevřený moudrosti znamená být ochoten neustále vidět sebe sama kriticky, být otevřený kritice ze strany moudrých lidí - pozor, ne být otevřený kritice ze strany idiotů, to pak vede k tomu, že se sami staneme idioty. Musíme si jasně uvědomovat, jaké máme v životě hodnoty a protože by ty hodnoty měly být kapku výš, než čeho jsme denně schopni, musí nám pomáhat moudrost a příklad lidí, které takové hodnoty žili nebo žijí. V ideálním případě duchovní doprovázející v křesťanství rozumí, jaké jsou jeho hodnoty a i když ne zcela, určitě je z větší  části sám žije. Podobně zenový učitel musí rozumět tomu, co učí a současně to, co učí - pokud možno -   žít. Ani křesťané ani zenoví buddhisté nejsou povinni být dokonalí, spíš naopak - obě tato náboženství kladou větší důraz na velmi upřímnou snahu jít správnou cestou než na výsledky a medaile. Cennější je tedy naše každodenní úsilí, i když klopýtáme, cenné je  žit pravdivě, uprostřed omylů,  než uznání druhých, uznání společnosti, sláva  a podobně. Ale samozřejmě nic špatného na společenském úspěchu není. Každopádně ti, kteří si zaslouží mezinárodní ceny a píšou knihy, které se stávají bestsellery, jistě nežili nebo nežijí proto, aby dosáhli cen a společenského úspěchu.  

Kde je ale rozdíl mezi laskavou moudrostí, která v sobě zahrnuje i kritiku nebezpečných a hloupých lidí a skutečnou nefalšovanou nenávistí a zaslepeností? Moudrý člověk kritizuje, protože miluje. Když kritizuje, doufá, že druhý změní svůj pohled, otevře se pravdě. Ale i když se ten druhý pravdě neotevře, moudrý člověk necítí nenávist - a tady je ten základní rozdíl - ale hledá další možnosti, jak zvrátit osud lidí, kteří jsou hloupostí postižení a škodí svou hloupostí druhým. Idiot kritizuje, protože v sobě cítí hořkost, zklamání, strach. Potřebuje na někoho ukázat, kdo může za problémy lidí, jako je on. A tak je zásadní  rozdíl mezi kritickými výroky Ježíše Krista (které vycházely z jeho laskavého, starostlivého srdce - a názory těch, kdo ho ukřižovali - ti ho určitě neukřižovali z lásky). On vedl druhé k lásce a pravdě, oni místo lásky cítili strach a místo pravdy na piedestal postavili nějakou modlu.  Zenový učitel musí být kritický, musí ukázat na slabosti lidí a musí vést druhé z temnoty na světlo. Ale nebyl by to autentický učitel zenu, kdyby cítil k lidem hořkost nebo nenávist nebo byl zklamaný, že druzí jsou hloupí. Stejně jako lékař není uražený, že pacient usnul nebo že necítí svou levou ruku, zenový učitel chápe slabost žáka jako předmět své práce. Snaží se pomoct, ale necítí se žákem a jeho omezením ohrožen. A necítí se v žádném případě nikomu nadřazen. Jak zenoví učitelé, tak katoličtí kněží včetně papeže, jsou především lidé, kteří mají sloužit Pravdě. Naštěstí je těch, kteří té pravdě opravdu slouží, nepřeberné množství.  

Dospělý člověk si může říct: Nepotřebuju, aby mě nějaká organizace formovala a vedla a kritizovala nebo ode mě čekala nějakou spoluúčast a angažovanost. A jiný člověk si může říct, a to byl i můj případ: Pokud mě tahle tradice, tohle náboženství, tato skupina, tento učitel v čele této skupiny, přivede k moudrosti, nemám problém následovat takovou tradici, vstoupit do takového náboženství a následovat takového učitele. Na západě je velké téma svoboda jednotlivce. Naprosto odmítám  někomu něco vnucovat nebo diktovat - žil jsem v komunistickém režimu 22 let a vím co to je, když vám někdo od rána vnucuje nějakou ideologii a co můžete a nesmíte číst, čemu nesmíte věřit, kam nesmíte cestovat.... Takže primární je vaše naprostá svoboda rozhodnutí. Nemusíte nic, kromě toho, že pokud možno dodržujete zákony země, kde žijete, pokud tyto zákony nejsou v rozporu s vaším nejčistším svědomím. 

V 18 letech se člověk víceméně začne považovat nebo je považován za dospělou osobu. Svým způsobem jsme opravdu v 18 letech dospělí. S tím souvisí spousta nových práv a povinností. Nicméně pak je tu ještě něco. Pokud vážně bereme otázky smyslu života, pokud nechceme žít jako zvířátka a pouze žrát a vyměšovat a dýchat a spát, ptáme se, proč žijeme. A pokud se takto ptáme, máme naši první duchovní nebo spirituální otázku, máme tu duchovní problém. Proč žijeme? Teď můžeme rozdělit pro jednoduchost - a to je samozřejmě velké zkreslení reality - pro jednoduchost lidi rozdělíme na ty, co na tuto duchovní otázku odpoví - abych se měl dobře, abych  se najedl, pobavil, užít si život, co nejméně trpět. A tihle lidé můžeme rozdělit na další dvě půlky. První půlka - chci se mít dobře, ale nechci nikomu ubližovat. Skvělé. Tihle lidé snad nikomu neubližují. Druhá půlka - chci se mít dobře a je mi jedno, jestli cestou ke štěstí někoho praštím nebo zraním nebo okradu nebo zabiju. Tihle lidé jsou ve společnosti jistými podobnými lidmi tolerování, jindy dokonce oslavováni. No a pak je tu ta druhá polovina, to jsou ti, co na otázku proč žiju, odmítají jednoduchou, materialistickou odpověď. Znám spoustu lidí, kteří mají na první místě rodinu, ale nehlásí se ke křesťanství. Mám za to, že tento ateisticky pojatý důraz na smysl rodiny pochází z křesťanství, lidé si ho nevědomky předávají z generace na generaci, a někde postupně vytratili lásku k Bohu a zbyla jen láska k rodině. Ne, netvrdím, že to je málo! Ale řekněme, že to je určitý zúžený pohled na smysl života, když to srovnáme s velkými filozofy nebo mysliteli, co lidstvo poznalo. Pokud věříte v Boha, máte už sotva jednoduchou odpověď na otázku, jak žít a myslet v souladu s Bohem.  A to je dobře, protože kdybyste měli jako věřící jednoduchou odpověď na takovou otázku, pak víte, kdo patří do pekla a kdo do nebe. S takovým přístupem se neztotožňuju a neztotožňují se s ním ani mí nejmilejší křesťanští učitelé. No a pak je tu poslední skupina a ta nás zajímá. To jsou lidé, kteří smysl života vidí v něčem, co přesahuje běžné potřeby člověka, a současně odmítají chápat duchovní otázky černobíle. Jsou to lidé, kteří přemýšlí, pochybují, hledají, mají otázky, studují, meditují, modlí se, cestují za poznáním... Tihle lidé jsou si jistí, že  svět není černobílý.  

Co se týká "jednou nohou křesťan, druhou nohou buddhista." Souhlasím s řádovou sestrou Denisou Červenkovou, s kterou občas konzultuju duchovní nebo čistě křesťanské otázky, že je velice záhodno, aby si člověk do velké hloubky prošel jednou cestou a pak teprve může smočit prst v kašně druhé tradice. Podle mě by v této tradici (například hluboce věřící katolík, který by začal cvičit zazen a studovat Buddhovo učení )  měl pak hledat spíše cesty, jak potvrdit, povzbudit, prohloubit, očistit, osvětlit svou původní cestu a ne NAOPAK!!! U mě došlo osobně k tomu, že jsem prožíval určitou skepsi a zklamání z atmosféry v zenových kruzích v naší zemi, nahlédl jsem k našim sousedům křesťanům přes plot, Denisa mi doslova otevřela dveře, pozvala na čaj a byla tak laskavá a moudrá, že mi hlupákovi  a naivkovi, co se týká  křesťanství, dala základní informace a rady a tipy, přivedla k nesmírně hluboce chápanému smyslu křesťanství, dneska mám v knihovně knihy Richarda Rohra,  knihy Halíkovy, knížky - schválně říkám knížky, hádejte proč, milovaného Marka Váchy. Nedávno jsem v knihkupectví rychle zabrousil do oddělení duchovní literatury, krátce zkontroloval část o zenu, nic nového, no a pak už se radoval z toho, kolik krásy a hloubky se nabízí v oddělení křesťanství. A aniž bych o tom přemýšlel, prostě jsem sáhl po další knížce Marka Váchy a aniž bych věděl o čem je, pohladil jsem ji a trošku mi zvlhly oči. Věděl jsem, že uvnitř té knihy je především láska, pak moudrost a teprve potom rozum. Nicméně v případě Marka Váchy to vůbec není myšleno tak, že by tam bylo málo rozumu v porovnání s láskou. Myslím to tak, že právě on sám nejvíc zdůrazňuje lásku v té nejčistší podobě a varuje před dominancí rozumu. Nicméně to je příklad toho, jak rád a ochotně se nechám poučit od lidí, kteří mají cennou zkušenost. Jestli mám nějaké žáky v zenu, doufám, že chápou, že nejsem vševědoucí a že dělám chyby a mám slabosti. My učitelé nejen svým žákům, ale i sobě navzájem pomáháme chápat, co je pravá láska a pravá moudrost. (tak mě napadá, ale to je na extra článek - o lásce se v zenu nemluví, ale mluví se tam o něčem, co je přesně to, čemu se na západě říká láska - v zenu se mluví o autentickém, upřímném úsilí dělat věci co nejlépe - no a my Evropané to můžeme chápat špatně - ten Japonec co nejlépe vytře hadrem zem, ale nemá rád ostatní mnichy. To my křesťané nemusíme mít všechno dokonale uklizené a čisté, ale zase milujeme své bližní. Víte, není to tak. Možná to tak je v praxi - vy bordelář milující Čech, on Japonec cynický fanatik, který uklízí od rána do večera. Jenže tohle není učení Zenu. Naopak, ten zenový mnich má zapomenout na sebe, nejen kvůli ostatním mnichům, ale kvůli všem bytostem, kvůli celému vesmíru. Co jiného to je než ta naše stará dobrá křesťanská láska? Křesťanská láska je přece taky něco většího než milovat sousedy nebo přírodu. Ta musí sahat až k Bohu a když sahá k Bohu, nemá žádné meze, protože Bůh ty meze odstraní, takže to je pak láska absolutní. Vy se třeba modlíte a říkáte: Bože, já v sobě mám tolik lásky, tolik lásky, hlavně tebe miluju, Bože, ale miluju všechny, všechny bytosti, zvířata, no, všechny, jenom ten Franta je debil. Toho nemiluju. To snad nevadí." A nechám na vás, co Bůh odpoví, a nebo ještě lépe - zeptejte se Boha. Ale řeknu vám, co si myslím o skutečné křesťanské lásce - odpustíte všem, necháte Boha, aby rozhodl, soudil, vy nesoudíte, a to je podle mě ta křesťanská láska. A z toho plyne, že pomůžete i nepříteli i příteli. Zdravému i nemocnému. A stejně tak to je v Zenu. Jen se tomu neříká láska.  

PS. Vy, co občas přijmete vedení učitele, nebo duchovního doprovázejícího, jistě cítíte, jak často a jak intenzivně a do jaké hloubky chcete být vedeni. Jen chci připomenout, že pokud jste měli to štěstí, že jste narazili na moudrého člověka, který je ochoten předávat to nejcennější z tradice, které se dlouhá léta věnuje, uvědomte si, že jste se setkali s někým, kdo může zásadně pohnout vaším srdcem směrem k tomu, který je vám nejmilejší. (A v zenu pohnout vaším srdcem směrem k probuzení, což je Buddha sám, ale ještě spíše než probuzení půjde o to, abyste probuzeně skutečně žili den za dnem. Učitel je tu od toho, aby vás dovedl k základní zkušenosti probuzení - tím nemyslím satori -  a pak vám pomáhal dál žit probuzený život navzdory všem obtížím a krizím a temnotám. Takže jde mnohem spíš o to, že učitel slouží vám, než že vy byste poslouchali učitele, protože to on nebo ona se snaží, abyste vy ještě více otevřeli své srdce, a tak našli (nebo spíš znovu nacházeli)  jiný druh štěstí, než je štěstí světských lidí. A nebo v případě úplných začátečníků vám učitel pomůže radikálně obrátit chápání svého života. A pak je na vás, zda chcete s jeho pomocí jít správným směrem a autenticky pokračovat na této Cestě, kde se bez učitele velmi rychle ztratíte. Nikoho nenutím, aby to takhle dělal. Ale pokud jste inteligentní, víte, že jste se v životě od určitých lidí hodně naučili. Pokud máte autentický zájem o duchovní otázky, jistě jste někdy narazili na člověka, který vás svým způsobem nasměroval, obrátil nebo zpochybnil vaše představy a názory. Tím pádem jste se už něco učili, byli vedeni. Takže nemyslím, že problém je v tom, že by duchovní člověk odmítal učitele. Problém spočívá v tom, jak s tímto potenciálem, možností se učit, jít do hloubky, k probuzení, zacházet, jak s tím naložit, jak toho využít.