Richard Rohr je americký katolický kněz a spisovatel. V jeho knihách jsou velmi časté paralely křesťanství a zenu. Jde mu o to v té pokladnici moudrosti, kterou je bible, najít odkazy na probuzení, na nalezení naší pravé podstaty v tomto světě temnot a povrchních představ. Jedna z jeho knih, kde neustále ukazuje na důležitost toho, abychom viděli a ocenili krystalickou čistotu přítomnosti, je kniha Just This, Jen tohle.
"Kontemplativní mysl neříká, co máme vidět, ale jak to máme vidět."
Richard Rohr upozorňuje, že pokud jsme se naučili zaujmout kontemplativní vidění mysli, pak věci vidíme jinak než dosud. Už to nejsou kategorie, ale něco, co je zcela živé a nezachytitelné slovy, je to něco, co má nekonečně větší význam, než jsme si dokázali dosud představit. To, co vidíme, je celý smysl celého vesmíru, je to samotná dharma, je to učení Buddhy. Tedy vidíme, aniž bychom byli omezeni myšlenkami jako "hm, pěkná kytka", nebo "ta by se líbila Andule", nebo "tuhle odrůdu neznám, kolik že stojí jedna?" Kontemplativní mysl je mysl někoho, kdo se dívá nezaujatě a s naprostým zájmem na cokoliv, co potká. Nevidí jen vztah, jaký k tomu on osobně má. V kontemplaci, nebo zazenu, se na věci díváme bez osobního zaujetí. Konečně vidíme jen to, co je. A to, co pouze je, bez našeho osobního pohledu, je vždy nějakým vyjádřením dharmy. Nebo přítomností Krista, jak by řekli křesťané. Tedy je to něco, co je dokonale čisté a nevinné. Teprve když jsme schopni takto jasně vidět věci před sebou, teprve tehdy můžeme začít uvažovat, zda by bylo dobré na té věci něco měnit. Mám zalít tu růži? Mám ji utrhnout? Mám si ji vyfotit? Takže bez primárního probuzení do toho, co jest, nemůžeme opravdu moudře jednat, nemůžeme opravdu nezaujatě reagovat.
Žijeme ve světě, který je plný utrpení. Křesťané i buddhisté nám radí, jak pomoct světu, kde je tolik utrpení. Richard Rohr, ale i většina zenových učitelů, nám více či méně přímo říká, že musíme najít nezaujatý způsob vidění světa - abychom věděli, jak máme v tomto světě plném utrpení žít a jak můžeme svým poznáním a chováním v tomto světě, který je plný utrpení, nějak pomoct. Takže první předpoklad je uvědomit si, že jsme se dosud na vše dívali pouze z nějakého úhlu pohledu. Na věci jsme reagovali podle toho, co nás učili rodiče, ve škole, nebo církev nebo nějaký guru... my ale musíme odhodit všechny tyto pohledy, opravdu zcela zmlknout, zaujmout kontemplativní, tedy zcela tichý, neosobní přístup k tomu, co je. Pak z této čisté mysli vzejde nějaká probuzená akce, akce buddhy. A s takovou kontemplativní myslí, nebo chcete-li s myslí, která vychází z ticha a nezaujatosti zazenu, musíme řešit věci v každodenním životě a chovat se v každodenním životě. Tohle se nikdo nikdy nenaučí dokonale, tohle je třeba cvičit a zkoušet, i když je možné přijmout takový kontemplativní postoj jako vlastní základ života - jako bázi vlastního života - tedy žít kontemplativně, žít jako někdo, kdo necvičí zazen proto, aby se pak se všemi pohádal nebo všechno sebevědomě posoudil, ale proto, aby přistupoval k problémům pokud možno nezaujatě a jakoby tiše. A pak může rázně bouchnout do stolu.
"Když vidíme kontemplativně, pak víme, že žijeme ve zcela posvátném vesmíru, kde všechno je ukazatelem a současně zjevením."
Lidé většinou vidí jen nějakou konkrétní věc, ale už je nenapadne, o čem ta konkrétní věc vypovídá. Nedávno jsem se díval na Zrcadlo, jeden z nejlepších filmů všech dob, natočil ho možná největší režisér všech dob, Andrej Tarkovskij. V tom filmu je často záběr na nějakou zdánlivou banalitu. Fouká vítr a tráva se hýbe. Nic víc. Nebo teče voda. Nebo něco se vysypalo z kabelky na zem. Zdánlivé banality. Ale Tarkovskij nás nutí jít dál - to, že fouká vítr nebo že teče voda, je nejen ukazatelem na něco mnohem závažnějšího - je to skutečně zjevení toho, co je absolutní a dokonalé. Je to zjevení božského, v zenu bychom řekli, je to probuzení samotné. V tomto zdánlivě banálním okamžiku všechna hlediska odpadla, je tu pouze to, co je dokonalé a na lidech a jejich názorech nezávislé. Co to znamená v praxi? To znamená, že máme dvě možnosti - buď budeme žít povrchně, nebo užasneme, že na talíři je jablko, že slunce se schovalo za mraky a budeme se dívat na filmy, které mají hloubku a nějaké poselství. Budeme žít život někoho, kdo si vše dobře spočítá nebo budeme žít život někoho, kdo ztichl, přestal se hýbat a užasl tváří v tvář stvoření, probuzení a zjevení? Hluboká víra, jakéhokoli směru, nás nabádá, abychom radikálně přehodnotili své dosavadní nazírání na svět, které bylo v síti logických, rádoby lidských hledisek, a nahradili toto poměrně povrchní vidění věcí probuzením do světa, který je posvátně obyčejný a obyčejně posvátný a který se skládá ze samých překvapení a nečekaných zvratů. Pak už není tak důležité, kterým směrem se náš život ubírá - zda všechno jde podle plánu - ale je důležité, abychom na té cestě života vnímali, co se právě děje teď, tady, a to mnohem spíš, než co bylo včera a co bude zítra. Jsme neustále uprostřed zázraku - v zenu tomu říkáme život buddhy - nikoliv "můj" život buddhy, ale zdejší, přítomný život, kde já a vesmír nejsou dvě různé věci.
Když se pouze účastníme tohoto dění, aniž bychom ho posuzovali z nějakého hlediska, pak celý vesmír je v tomto okamžiku dokonalým probuzením. A pak si uvědomujeme, že intelekt, knížky, diskuze - mají jen omezenou funkci - když nechápeme jejich úlohu, pak už jsou jen překážkou našeho vlastního probuzení. Protože ty spousty myšlenek, co se nám pak honí hlavou, když čteme jako intelektuálové s nedostatkem zaujetí srdce, nám nedovolí zaujmout onen tichý, kontemplativní postoj a nedovolí nám tedy objevit zázrak tohoto okamžiku. Výsledkem je nějaká intelektuální myšlenka, ale to jablko na talíři pláče - pláče jako žena, kterou si nikdo celý den nevšímá. Podívej se, co jsem dnes četl, tohle ti přečtu... ale ta žena chce být objevena, chce být pohlazena, chce plnou pozornost toho muže. A tak každý okamžik, který žijeme, jako by chtěl být zcela objeven, chce nás okouzlit, chce nás osvítit. A tím, že se v tomto okamžiku probouzíme, jsme osvobozeni od sebe a od všeho, co nám kdo kdy říkal nebo co kde bylo psáno.
No comments:
Post a Comment