Ve studánce už voda je

"Dosáhnout Cesty není něco, čeho dosahujeme my lidé. To, co vyrůstá z hlubokých kořenů, už nemusíš nijak kultivovat: oči jsou vodorovně, nos svisle." Kodo Sawaki

Na jednu stranu mysl začátečníka je myslí buddhy, je to mysl zcela otevřená, bez jakýchkoliv zbytečných přídavků. Ale jakmile se tento začátečník dozví o úžasných spirituálních zážitcích starých mistrů, je jeho čistá mysl začátečníka okamžitě otrávena a ztracena. Tento začátečník se na dlouhou dobu - nebo často do smrti - stává beznadějným snílkem. A tak se zuby nehty snaží "dosáhnout Cesty". Chce být osvícen stejně jako slavní zenoví mistři minulosti. Když ale studujeme a praktikujeme správně, pod vedením spolehlivého učitele, postupně přicházíme na to, že čím méně klademe překážky tomu, co je samo o sobě, bez našeho přičinění, pravdivé, čili co je samo o sobě dharmou, Cestou, tím blíže jsme úplnému harmonickému spojení s Cestou. Nakonec už neklademe Cestě žádné překážky - náš zazen je prostě sezením v rovnovážné pozici. Naše já, naše představy, naše bolesti, naše touhy už nejsou zdí, která nám brání v spočinutí v Cestě. A i když se objevují naše touhy a naše názory, my už víme, že není třeba vyvíjet úsilí, abychom se jednou v budoucnu stali ideálem Pravdy. Naše touhy a názory se samy vyčerpají, jak se vracíme k vlastním kořenům, uprostřed cvičení a každodenní praxe, jak se vracíme tam, odkud jsme přišli, tam, kde není třeba vyvíjet nějaké zvláštní osobní úsilí. Jelikož  dharma samotná je už hotová, není třeba, aby ji někdo vytvářel nebo hledal nebo vyvíjel zvláštní osobní úsilí. Když je polévka hotová, není třeba ji ještě vařit nebo vylepšovat. Když sedíme v zazenu, aniž bychom se snažili vylepšit původní stav v rovnovážné pozici těla a  mysli, podáváme si ruce s Cestou, která na nás čekala na zafu. Když se přestaneme hádat s druhým člověkem a na chvíli se ztišíme a vzdáme svoje hledisko, abychom se nadechli a vydechli, abychom přijali teplotu místnosti, intenzitu světla, přijali nepříjemnosti nebo hnutí citů, pak jsme se setkali s Cestou, která na nás už uprostřed hádky s druhým člověkem čekala. Když si uvědomíme, že přímo uprostřed našeho života se nachází studánka s čistou vodou, pak se náš život může vždycky vracet k této studánce - vždycky můžeme pít z této čisté studánky, aniž by po nás kdy někdo chtěl, abychom tu vodu vyrobili nebo studánku vyhloubili. Cesta je jednoduchá a čistá - ale není jednoduché se s ní setkat, pokud lpíme na tom, co my osobně chceme a nechceme a co my osobně cítíme a necítíme... Když se napijeme z té studánky, z níž pramení radost a osvěžení uprostřed nejrůznějších patálií života, můžeme na chvíli nelpět na tom, co zrovna my tak moc chceme a co zrovna my si tak moc myslíme. Na východě se lidi sobě pokloní, aniž by cokoliv řekli. Na Západě si podáváme ruce. Obojí je příležitost pustit do svého srdce Pravdu - klid, ticho, které nás všechny osvobozuje od zmatků a utrpení pramenící z mysli člověka, který zapomněl, odkud vlastně na tento svět přišel. Všechna náboženství by nám měla připomínat, co máme všichni společné - je to náš původ, nejhlubší a nejčistší zdroj. Teprve poté, co si ujasníme, odkud jsme všichni - zloduši i velcí kazatelé přišli - je možné něco říkat o smyslu života. Kodo Sawaki dobře věděl, kde jsou jeho kořeny a kde jsou kořeny všech lidí. Když cvičil zazen, vracel se k těmto kořenům a věděl, že každý, kdo cvičí zazen s ním, aniž by se přetvařoval nebo snažil stát osvíceným, se s ním vrací k těmto kořenům a navazuje intimní kontakt s Cestou.