V poslední době přemýšlím o tom, proč zazen není meditace. Je mi naprosto jasné, že v dnešní době je meditace velice populární aktivita. Jenže není meditace jako meditace. Představte si, že nevíte nic o meditaci. Dobře, řekněme, že jsem nějaký vážený učitel meditace a budu vás provázet na cestě k naprostému klidu a radosti z přítomnosti. Musím znovu opakovat, že zazen je něco jiného. A proto zazen nikdy populární mezi lidmi nebyl ani nikdy nebude. I když mnoho lidí touží po osvícení, rozhodně se osvícení chtějí dostat cestou, která krůček po krůčku k osvícení vede. Zazen je cesta zpátky, ne dopředu. Za chvíli vysvětlím, proč je to cesta zpátky. A proč je těžké takovou situaci přijmout. Proč to ani mnoha zen buddhistům nedává smysl.
Zazen sám o sobě, upřímně cvičený, je už sám o sobě probuzením. o tom píšu často, ale na lidech, kteří do dojo přicházejí cvičit zazen, vidím, že jsou rozpolcení - tady jsem já, tamhle buddha. Nebo ještě častěji - tady jsem já, tamhle mistr. Křesťané v poslední době objevují mystiku a cvičení zazenu je může zaujmout, některé už zaujalo. Věřím, že někteří křesťané objevují smysl kontemplace, což je vlastně nejvyšší forma modlitby. Podobně jako v zazenu, v kontemplaci se už nic nečeká, o nic nežádá, člověk si na nic nestěžuje, nic nehodnotí. Jen prostě JE - aniž by ale bylo odděleně. Tohle není žádný návod pro křesťany, jak se mají modlit, to bych si nedovolil. Ale je zajímavé, jak kontemplace podobně jako zazen není prostředek, ale cíl samotný. Problém nespočívá v tom, že by zazen nebyl samotným probuzením Buddhy. Nebo že by kontemplace nebyla dost blízko Bohu. Problém spočívá v tom, že intelektuální naladění křesťana nebo buddhisty narušuje zazen nebo kontemplaci v tom smyslu, že jaksi odmítá to, co tu už je takové, jaké to je, jako by to bylo něco málo spirituálního, málo zbožného, málo moudrého. Jako by to, co stvořil Bůh, nebylo dost dobré. Nebo jako by svět, v kterém existujeme, nebyl skutečný. A skutečnost je pro buddhistu samotné, živé, přítomné učení Gautamy Buddhy. Protože je tak pro většinu obtížné ocenit to, co je, ačkoliv je to pravdivé a pravdivější už to být nemůže, lidé často říkají - chci meditovat, chci cvičit kontemplaci, protože doufám, že se tak trochu přiblížím svému ideálnímu, vysněnému stavu nebo pocitu. A když pak meditují nebo kontemplují, ruší je hodnocení toho, jak daleko nebo blízko jsou, Bohu, pravdě, Buddhovi - podle toho, co je jim drahé.
Typický student zenu, který přišel cvičit zazen, přijde do dojo s nějakou představou o tom, kdo je a kdo není. Možná si myslí, že je osvícený, nebo si myslí, že není osvícený. Může ho napadnout, že je dost pokročilý, nebo se naopak považuje za začátečníka. Pak si sedne na zafu a s touhle hlavou plnou hodnocení začne cvičit. Když zazen skončí, on zase odchází s tím, že není osvícený, že jen tak nebude, nebo si jen potvrdil, že osvícený je, nebo se považuje za začátečníka nebo pokročilého atd. Mistr Dógen tento přístup velice jasně kritizuje. Mistr Dógen nás nabádá, abychom takto zazen necvičili. Podle mistra Dógena v zazenu není žádné místo pro začátečníky, pokročilé, osvícené, neosvícené, buddhy nebo oklamané lidi. Současně mistr Dógen jasně kritizuje názor, že zazen je způsob jak dosáhnout nádherného klidu. Co se týká hodnocení, jak daleko jsme na cestě, zjevně jde o výplody naší hlavy a i když nás při zazenu napadají různé hlouposti, nesmíme se snažit tyto hlouposti z hlavy vypudit, protože je to zase hlava, která si něco vzala do hlavy a tudy cesta nevede. Místo toho prostě nechte myšlenky být a soustřeďte se na pozici. Co se týká klidu, pokud Honza nebo Eva zažívají nádherný stav klidu a oproštění, zajímalo by mě, jestli takový krásný stav zažívá i Věra nebo Petr, kteří sedí vedle. Pokud ne, Honza a Eva prožívají klid, který nemá nic společného s cvičením zazenu. Netvrdím, ani mistr Dógen netvrdí, že nemáte právo prožívat při zazenu klid. Ale zazen to je teprve tehdy, když tento klid prožívá i váš soused, který se vrtí a něco ho zjevně obtěžuje. Jinými slovy, individuální samadhi neplatí. Jeden člověk jednou mému učiteli řekl - měl jsem pocit, jako bych při zazen úplně zmizel. Můj učitel mu řekl - nevšiml jsem si, že bys zmizel. Já bych řekl - tak dobře, ale zmizeli jsme všichni, nebo jen ty? Pokud jen ty, tak příště radši zůstaň s námi. Můj učitel zenu říká - nedělejte a neříkejte hlouposti, prostě seďte s tímto tělem a touto myslí. Já říkám, ano, a pokud chcete samadhi, tak musí být všude, i v nedalekém casinu nebo na frontě na Ukrajině. Takže nejlepší je, když člověk během zazenu vůbec neřeší, jestli jeho klid prožívá i soused vedle, ale prostě sedí. Objektivně vzato, v místnosti možná sedí lidé, kteří mají různá trápení a bolesti, můžou je bolet kolena, může jim být smutno, někomu tečou slzy, jiný se pochichtává. Tak vypadá místnost, v které cvičí hodně lidí zazen. Co člověk, to jiný stav mysli a těla. To není problém. Problém je, když je člověku jedno, jak se cítí ti ostatní a zajímá ho jen vlastní klid a vlastní probuzení. Tohle právě kritizuje mistr Sawaki, kritizuje to mistr Dógen a každý autentický učitel zenu to bude kritizovat. V tomhle bodě zen přestává být populární volnočasovou aktivitou pro vystresované manažery a manažerky, přestává to být klub, kam se člověk jde odreagovat. Pokud Buddha dosáhl osvícení se všemi cítícími bytostmi, jak prohlásil, pak to, co prožíváme v zazenu, ač jsme jistě zvláštní a individuální případy, musí být univerzální. A tohle je začátek seriózní duchovní snahy. Nejsme tu sami a druzí lidé chtějí být také šťastní. Křesťané mi snad budou rozumět - modlitba, která by se netýkala Boha, by byla nesmyslná. Bůh nemůže být jen někde, jen u někoho, jen v nějaké situaci nebo na nějakém místě. Bůh prostupuje vše, všechny, jen ne každý to cítí nebo si to přeje nebo to touží na vlastní kůži zažít. Pokud se ale křesťan setkává s Bohem, je to Bůh, který patří všem a který zasahuje do všeho. Musí být nutně přítomen i na schůzi komunistů nebo v místnosti, kde se cvičí zazen. Tím chci říct, že spirituální praxe křesťana nebo buddhisty musí být nutně něco univerzálního, jinými slovy, nesmí se to týkat pouze mne. U zen buddhistů mi chybí smysl pro společenství, pro společnou akci. Všude jen samá individualita, každý to vidí jinak, každý má svou hlavu a své názory. Podívejte se na křesťany - jak si cení rodiny, jak se spolu modlí, jak si pomáhají, jak nesobecky vidí svět. Zatímco typický zen buddhista přichází do dojo kvůli vlastnímu osvícení, křesťan vchází do kostela kvůli Bohu. Poslouchá kázání, aby se vrátil k Bohu, ne aby kritizoval slova faráře. ( Díky knížkám Marka Orka Váchy už vím, že to tak ideální vždy není, ale to je jedno, chci tu napomenout sebestředné buddhisty, a poukázat na pravdivost a čisté srdce mnohého křesťana - a to jsem si nevycucal z prstu, to zažívám v práci dennodenně). Zazen tedy není volnočasová meditace, v které jde o to, abych já, tento jedinec, dosáhl klidu nebo snad probuzení. Zazen, buddhistická praxe zen buddhisty, začíná až tam, kde jsme ochotni vzdát se svých názorů a cvičit jako kus dřeva, jako hrouda hlíny nebo jako hora, když parafrázuju mistra Dógena. A takové cvičení naprosto jednoduchého jedince, který nic neví o sobě a o světě, tedy aspoň na chvíli se vzdává svého intelektu a všeho, co se kdy naučil, kromě snad pozice zazenu, není snaha dosáhnout klidu nebo zdraví nebo osvícení. Taková aktivita je samotná činnost probuzeného Gautamy. Tohle tvrdí mistr Dógen, tohle tvrdí učitelé jako Kodo Sawaki, v podstatě každý zenový učitel.
Slyšel jsem kritiku, že píšu často příliš abstraktně, vysvětluju různé teorie a měl bych se více zaměřit na zajímavé příběhy ze života. Nejzajímavější příběh ze života, kde přestávají platit teorie a začíná samotná zkušenost, je sednout si na zadek a cvičit zazen jako kus dřeva. Dělám to každý den už celých třicet let a za těch třicet let jsem sice pochytil pár buddhistických teorií, ale v podstatě jsem pořád tentýž nezajímavý člověk, někdo, kdo na druhé nedělá velký dojem. Nikoho nezajímá, a to je pochopitelné, co jsem jako jedinec zažil nebo udělal - kolik let cvičím zazen, na kolika sesshinech jsem byl a kolikrát jsem se nechal poučit mistrem, ale zda jsem své zkušenosti a studium schopen aplikovat v životě. Teprve v poslední době trochu trpím, donedávna jsem životem procházel jako rozmazlené dítě. Moje současné trápení mě konečně donutilo zamyslet se nad smyslem života hlouběji a vidím, že tu na tom světě prostě nejsem sám a začínám mít ponětí, co to je utrpení člověka a současně i chápu, že co jsem dodnes s takovým nadšením studoval a cvičil, je právě v této mé současné situaci potřeba transformovat v samotný život, napumpovat tu svou láhev utrpení moudrostí a láskou, kterou nám poskytují pravdivá učení křesťanů a buddhistů. A tak utrpení neutrpení - nezbývá mi než sedět v zazenu, překonat sebe a svůj malý svět, prostě cvičit jako to dřevo v lese, které, jak jste si jistě všimli, není ani hýčkané, ani uplakané. Ale nejde tu o klid, vyrovnanost a moudrost na základě meditace. Jde o překonání všeho osobního, a proto tu není žádný prostor pro osobní klid, osobní vyrovnanost nebo osobní moudrost. Je tu prostě cvičení, prostě sezení, prostě zazen. A je to nesmírně hloupé cvičení.
Možná to zní přehnaně drsně, mluvit o hlouposti buddhů, ale dnes už vím, že prakticky totéž hlásají křesťané. Oni nemluví o hlupácích a dřevu, ale o pokoře. Oni padají na zem před Bohem, oni omývají druhým nohy. Kristus byl první, kdo ustoupil zcela Bohu z cesty, ač sám Bohem. On vyjadřuje dokonalou pokoru a tuto dokonalou pokoru hlásá. Lidem nevadí, když to dělá Kristus, ale už jim vadí, když to hlásá farář ve vedlejší vesnici. Jde tu ale o to, že my lidé nedokonalí, pokud tuto nedokonalost připustíme, potřebujeme být upřímným člověkem napomenuti, potřebujeme, aby nám někdo láskyplný pravidelně připomínal, kudy vede cesta a že autentická cesta je cesta pokory. Zazen je jakýmsi vyvrcholením pokorného života, je to aktivita člověka, který se vzdal veškeré nadutosti a přijal různé bolesti života a klaní se v duchu i těm nejhorším lidem na celém světě. Ne aby podpořil to špatné, co dělají, ale aby vyjádřil moudrost, která učí, že jsme všichni vzešli ze stejného bodu. Mrzí mě, že zen buddhisté tento bod málo milují a málo opatrují a měli by si opět vzít příklad z křesťanů, kteří tomuto bodu říkají velice vznešeně - nejde o to slovo, které křesťan často používá, ale o to, jak miluje to, co to slovo představuje. A jak se pokorně k tomuto nejdůležitějšímu principu vrací. Zen buddhista, který ve cvičení zazenu neodhodí sebe sama, se vším, co se mu v hlavě objeví, se nevrací k buddhům a patriarchům a nesdílí s nimi království pravdy. Ale zen buddhista, který se nepovažuje za víc než za kus dřeva, se opravdu setkává s Buddhou - kusem dřeva. V tomto setkání jsou účty vyrovnány a není k tomu už co dodat.
No comments:
Post a Comment