Smysl mé knížky

Rád bych si udělal pár poznámek k tomu, proč chci vlastně vydat knížku článků o zenu, co od toho čekám a co by od toho měli čekat čtenáři. 

Především bych chtěl říct, že existují zhruba dva pozitivní přístupy k náboženství. Živý zájem - kde zatím nedošlo k nastoupení do praxe - a autentická praxe a studium, což je samozřejmě podmíněnou tím počátečním živým zájmem. To, co bych nazval živým zájmem, to je třeba můj vztah ke křesťanství. Mám osobně velký respekt, velkou úctu ke křesťanství, ale nejsem praktikující křesťan. Přesto mi velmi pomáhá číst o smyslu víry od mých oblíbených křesťanských autorů. Někdy mi stačí jen se takové knížky dotknout, pohladit ji a je to podobné, jako bych se pomodlil. (Modlitbou tady mám na mysli chvíli, kdy zapomenu na své malé, omezené já, na své malé starosti a radosti, abych se spojil s tím, co je nekonečně větší než já a z čeho jsem vzešel a v čem žiju. V takové chvíli dochází k určité konverzi, přeměně.) 

Mou knížku možná bude číst pár lidí, kteří mají živý vztah k zenu - něčím je zaujal, jsou zvědaví, možná jsou to praktikující křesťané, kteří se denně modlí, ale občas nachází nějakou útěchu nebo jiskru v myšlenkách zenových učitelů. Možná jsou to lidé, kteří meditují, o zenu čtou, ale váhají praktikovat a studovat se vším, co k tomu patří, což je pravidelná praxe v rámci sanghy, vedení učitele, pravidelná účast na sešinech, atd. Zkrátka moje knížka je samozřejmě určená přesně i lidem, kteří hledají nebo nacházejí útěchu v četbě nebo občasné meditaci. Knížka - a takové jsou i knížky mých drahých křesťanských kolegů - není Cesta samotná, ale je to pozvání k tomu, abychom se zamysleli nad svým životem a případně se rozhodli s naší vírou, praxí a zvyky něco udělat.  Katolický farář, profesor etiky na lékařské fakultě UK a autor mnoha laskavých a moudrých děl o víře Marek Orko Vácha říká, že knížka má smysl, i kdyby v ní byla jen jedna věta, která vás obrátí nebo pohladí nebo probudí do života. 

Jakým tónem?  

Přiznám se, že mě opět inspiruje Marek Orko Vácha, jakým tónem mluví a píše o tom, co tak miluje a čemu bytostně věří. Nemaže lidem med kolem huby, ale mluví s nimi laskavě. Někdy čtenáři říká nepříjemnou pravdu, ale to je jeho úkol a smysl jeho knížky taky -  zrovna tak jako to, že čtenáře pohladí po duši, ať už mezi řádky, jak vyjadřuje lásku z nitra svého srdce, nebo jak nám připomíná, v jaké lásce a pravdě se můžeme ocitnout, když... však víte. Chci tedy psát slušně, zbytečně nekárat, nepoučovat, ale nezastírat pro naše ega nepříjemné věci. A nemyslete si, že já sám sebe nepotřebuju pokárat nebo poučit. 

Kde beru drzost psát v Česku nevídanou věc - knihu o zenu.  Tak zazen praktikuju dennodenně asi 30 let. To není žádná sláva, nic, kvůli čemu bych se měl cítit nadřazeně. Ale píšu to, protože to je důležitý fakt.  Začal jsem v roce 1992 a dnes máme 2022. Celou dobu jsem byl pod přímým, osobním vlivem zenových učitelů, kteří mě opravdu nešetřili, ale nejdůležitější a nejintenzivnější vztah jsem měl se svým posledním učitelem, s kterým studuju a praktikuju už asi 15 let. Od něho jsem dostal neformální i formální oprávnění učit zen druhé lidi. Za tu dobu, co praktikuju, píšu. Píšu o zenu od roku 1992. V zenu je sice nejdůležitější to, co děláme tady a teď, ale abychom opravdu plně  ocenili, co děláme tady a teď, často nestačí ani 30 let každodenního cvičení zazenu. 

S tím souvisí velmi aktuální téma utrpení. Toto téma je aktuální samozřejmě jak pro buddhistu, tak pro křesťana. Není to tak, že ten, kdo se probouzí v rámci praxe zenu, se probouzí ze sna života, kde trpěl a radoval se, a teď je imunní a nic ho nerozhází. Tak to nefunguje. A křesťané ví, že to tak nefunguje ani u Boha. Setkání s Bohem přece neznamená dát sbohem bolesti a utrpení života - ale je to nový a jiný pohled na bolesti a utrpení života. No a tady je další důvod, proč se s křesťany opravdu držet za ruce a fandit si - jsme na tom v tomto ohledu stejně. Utrpení se nevyhneme, ale máme možnost překročit banalitu, povrch a nápady hlupců a vystoupit na světlo. Pravdivý člověk, člověk věřící, který si ovšem nic nenalhává, stojí v blátě, ozářen sluncem.  

Vztah ke křesťanství

V knížce bude velice často zmiňovaná víra křesťanů a vždy a zásadně pouze naprosto pozitivně. Jsem si naprosto vědom všeho zlého, co se v rámci víry dělo a děje, ale to musí řešit lidé, kteří na to mají patřičné pověření a vzdělání. Mě na křesťanství zajímá jen to hluboké, čisté, autentické, optimistické, ale taky mě zajímá, jak se křesťané perou s bídou, nemocí, smutkem, nespravedlností, falší, nenávistí, jak touží, jak mají nadějí, jak nacházejí smysl... jsou to totiž otázky, které pokud zen řešit nebude, ztratí na Západě dech... bude to jen chcípající imitace japonského zenu, která prostě nebude schopna na Západě přežít. Na jednu stranu se hluboce klaním všem japonským zenovým učitelům, kteří měli odvahu a chuť a vůli učit Zen na západě. Na druhou stranu tihle učitelé často dali svolení pokračovat v učení svým žákům, aniž by je nutili, aniž by jim přesně diktovali, jak mají dál pokračovat. A tito žáci často ztuhle napodobují své učitele, jako by neměli vlastní život a vlastní zkušenost v rámci naší západní tradice a našeho myšlení a chápání. Zen je pro lidi, ne naopak. Pokud je má oslovit, musí s nimi mluvit jazykem, který je srozumitelný. V rámci naší zenové tradice jsme udělali všechno proto, abychom pochopili naše japonské, čínské nebo korejské učitele, jejich podivný jazyk a zvláštní logiku. Teď je třeba udělat další krok. A křesťané nám zen buddhistům můžou pomoct postavit most mezi Západem a Východem, mezi asijskými tradicemi a tradicemi tady v Evropě a na Západě. A ještě malá poznámka na závěr - někdo může namítnout, že je Evropan, ale křesťané jsou pro něho lidé, kteří věří báchorkám a upalují čarodějnice. V tom případě i buddhisté věří báchorkám. A všelijakých skandálů by bylo... Jenže já jsem naprosto přesvědčen, že obě tradice ukazují - když se nenecháme odradit tím, co je na povrchu a co nám vnucují pitomci - do nejhlubší hloubky a do nejpodstatnějšího smyslu naší existence.  Já z toho vlaku zenu už nevystoupím, protože jsem si jist, že jede správným směrem. Na vedlejší koleji ale vidím vlak plný křesťanů a, i když jsem si tím dřív nebyl jist, koukám, že vlastně jedou podobným směrem, jen trochu jinudy. Nedivte se tedy, kolik chvály a podpory bude moje knížka obsahovat, co se týká víry mých bratrů a sester. Pokud má mít ta knížka nějaký misionářský charakter, pak v tom smyslu, aby čtenáře povzbudila k zamyšlení nad životem a nebo dokonce k obrácení (nebo k znovuobrácení ) k Pravdě. V jaké víře čtenář bude Pravdu hledat, to už záleží na něm.