Zen není flow

   

    

Zen, jak mnohokrát píšu, není dosažení nějakého vnitřního klidu, který nás už nikdy nebo skoro nikdy neopustí, ani to není stav těla a mysli, kterému se v psychologii říká flow, kdy člověk dělá něco tak dobře, že necítí nervozitu, překážky, ztuhlost, a místo toho je ve stavu jednoty těla, mysli, svého hudebního nebo třeba sportovního nástroje a prostředí.  

I když jsem už mnohokrát na různých místech vysvětloval, že zen není dosažení ani vnějšího ani vnitřního klidu těla a mysli, než se pustím do vysvětlení, proč zen není flow, dovolím si zopakovat, že například stav nervozity nebo nejistoty nebo nízkého sebevědomí člověku nebrání, aby v dalším okamžiku udělal něco dokonale v rámci svých daných možností. To je probuzení. Když použiju skvělý postřeh Kodo Sawakiho, slavného zenového mistra, tak on říká, že jde o to z nejhorších podmínek vytřískat maximum. To znamená, že zen je například skončit poslední v závodě, ve kterém jste třikrát upadli, ale vy jste udělali maximum z toho mála, co jste měli k dispozici. Pokud například spím jen čtyři hodiny, ať už k té situaci došlo jakkoliv, pak v práci dělám maximum v rámci svých možností. To je málo podobné obecnému povědomí lidí o tom, co je zen. 

Málokdo by zřejmě viděl něco zenového v situaci, kdy jedete nakupovat, parkujete v nákupním centru, na zadním sedadle pláče dítě, a vy jste právě zjistili, že vaše kreditka zůstala na stole v kuchyni, ale vy musíte nutně nakoupit jídlo pro celou rodinu na víkend. Pokud z takové situace tady a teď dostanete maximum, jste lepší než Buddha, který jen seděl pod stromem a nemusel nic řešit. Jste prostě tady a teď a děláte maximum. Do your best. Nic víc! Nic lepšího zen nenabízí. Za normálních okolností prostě ráno vstanete a dáte si snídani. V práci řešíte práci. V rodině řešíte rodinu. Na kole jste na kole a na motorce jste na motorce.  Je to šokující, ale v zenu po vás nikdy nikdo nebude chtít víc, než jen abyste dělali to, co právě děláte. Je snadné si o tom číst zenové příběhy, ale nesmírně těžké to převést do praxe zenového výcviku. Jsou lidé, kteří cvičí zen třeba třicet let, ale pořád od toho čekají něco "víc". Takže v praxi zenových škol a center vidíme, že není lehké prostě jen něco dělat. Prostě jen sedět a cvičit zazen. Naše mysl tomu nechce uvěřit, protože je zvyklá, že čím větší cíle si klademe, tím dále jsme od nich, pokud nic zvláštního neděláme proto, abychom těch cílů dosáhli. Pokud chcete vyhrát mezinárodní houslovou soutěž, nebude stačit prostě jen zenově hrát každý den na housle. Budete potřebovat naprosto výjimečný talent, fantastického učitele, budete muset cvičit minimálně šest hodin denně, budete muset sehnat slušný, čili velice drahý nástroj, a budete muset překonat všechny možné pocity a strachy.... to je úplně jiný typ úsilí, než se vyžaduje od někoho, kdo cvičí zen třeba na letním ústraní. Tam nemusíte umět nic, ale musíte dělat všechno proto, abyste ze sebe dostali maximum. 

Když si do ruky poprvé vezmete golfovou hůl a na trávník umístíte golfový míček, je velmi malá pravděpodobnost, že váš švih bude elegantní, uvolněný a přesný a vy trefíte míček přesně v tom bodě, kdy se z tvrdého plastu stane měkká, poddajná guma, takže to jen mlaskne a míček odletí rovně nahoru a krásným obloukem spadne jen pár metrů od jamky za jezírkem v dálce. Ve skutečnosti zřejmě narazíte holí nešikovně do země, míček sotva zasáhnete a ten se odkutálí pár metrů od vás....  A přitom v prvním případě může jít o situaci, kdy nejde o zen, a v druhém případě jde o zen. Pokud golfový šampion při hraní golfu myslí především na výhru, na svou kariéru, na to, že bude muset na operaci zad a podobně, není to zenový golfový hráč. Pokud pouze hraje a neřeší výsledek, ačkoliv mu fandí tisíce lidí a může vyhrát miliony dolarů, je to zenový golfový hráč. Pokud začátečník dá do svého prvního golfového pokusu vše, je to zenový golfový hráč. Probuzený člověk, buddha. Pokud to odflákne, není to zenový golfový hráč. 

Co se týká flow - to je v zenu něco jako přidaná hodnota, která není ani dobrá, ani špatná. Pokud se vám konečně podařilo se na sjezdovce uvolnit a vy jste konečně zjistili, že carving není v rozporu s fyzikálními zákony, ba právě naopak, a vy si nerozbijete pusu, když se zcela uvolníte a necháte se těmi fyzikálními zákony unášet, pak jste ve flow, ale pokud se přitom před někým předvádíte, pak jste sice ve flow, ale neuspěli byste jako zenový mistr. Zenový mistr se nepředvádí, ten pouze něco dělá, flow neflow. Každopádně umět se uvolnit není důležité jen na lyžích, při hraní golfu, při hraní na housle, ale je to naprosto nutné, pokud chcete zpívat a nedusit se u toho, jak jsem nedávno zjistil na své první hodině zpěvu. Když jsem si pořídil motorku, trvalo mi minimálně rok, než jsem začal jezdit trochu uvolněně. Asi rok jsem z jízdy neměl skoro žádný požitek a vlastně jsem nechápal, proč jsem si motorku koupil. Problém spočíval v tom, že tu byla motorka, a pak jsem byl já. Já jsem zápasil s motorkou a motorka - podobně jako kůň, který vás nerespektuje - si dělala svoje, zatímco já jsem doufal, že nespadnu. Jezdil jsem opakovaně na prázdná parkoviště a učil se uvolnit. 

V zenu nejde o to být pořád uvolněný, ale uvolnit se, když vám učitelka zpěvu řekne, uvolněte se a ztuhnout, když v lese narazíte na zmiji. Prostě děláte, co můžete. Nervózní člověk může být zenový učitel, pokud se svou nervozitou nenechá porazit, a uvolněný, charismatický člověk, nemůže být zenovým učitelem, pokud místo zenu učí pořád jen uvolněnost.   

Kamarád se mě nedávno zeptal, jak dýchám, když cvičím zazen. Ta otázka mě trochu zaskočila. Vždycky jsem se snažil správně sedět. Při zazenu uvolníte ramena, břicho, ale držíte rovně páteř, krční páteř - mnoho lidí se soustředí na rovnou páteř, ale krční páteř neřeší a sedí s hlavou předkloněnou dopředu. Pozice zazenu, pozice Buddhy, vychází z tradice jógy. Buddha se pozici naučil od jogínů. Ta pozice musela existovat už stovky, možná tisíce let před narozením Gautamy. A vše nasvědčuje tomu, že v té pozici vždy šlo o to narovnat páteř, narovnat i krční páteř, sedět rovně, ale nikoliv ztuhle. Když sedíte přesně v takové pozici, kdy nejste ztuhlí, ale na správném místě jste uvolnění, pak jste udělali všechno proto, aby se vám dýchalo dobře a přirozeně. V pozici zazenu se dech automaticky prohloubí, uklidní, zpomalí. Všechny funkce těla se dostávají zpátky do přirozeného chodu a tempa. Mozek otevře dávno zavřená centra. Zablokované části těla se odblokují. Když pak řídím auto, mám pocit, že se mazlím s milovanou partnerkou. Je to jako umýt okna a konečně vidět ven nebo koupit si nové kolo - všechno je najednou znovu objevené, zářící a naplňuje vás to až po okraj. Taková je mysl člověka, který cvičil hodinu zazen. Realita je samozřejmě často komplikovanější, protože lidé jsou komplikovaní, což nemyslím kriticky.   

V zenu tedy jde o to pokaždé udělat maximum, ať už jsou vaše podmínky sebehorší. A současně nezapomínat, že toto maximum nelze dělat ani včera, ani zítra. Mnoho lidí vám řekne - třicet let, třicet let cvičím zazen a nic! Kde je osvícení? A vy jim řeknete: "Co uděláte, když je vám zima?" Oni odpoví: "Obleču se." A vy jim řeknete: "To je ono."  Každý den je nový den. Jedna moje dobrá kamarádka mi řekla, že když slyšela frázi Každý den je nový den, utekla z kurzu. Namítl jsem, že tato "fráze" mě už mnohokrát dostala z nejhoršího...  Každý chceme slyšet něco jiného, každý slyšíme na něco jiného. Každý chceme něco jiného. V zenu jde jen o to dělat, co můžeme - v tomto okamžiku. 

Je tu ještě jeden nevyřešený problém. Na jednu stranu říkám, že stačí prostě sedět, snažit se sedět správně... Na druhou stranu říkám, že díky hodině zazenu se dostávám do stavu splynutí, do stavu flow, i když si třeba budu zavazovat tkaničky u bot. To láká k představě, že cvičíme zazen proto, abychom se do stavu splynutí dostali. Pokud se ale budete snažit na lyžích dostat do stavu splynutí, aniž byste se maximálně soustředili na správnou techniku, nedostanete se do stavu splynutí. Každý se tedy musí primárně snažit, ať je to začátečník nebo veterán. 

V zenu je důležitější upřímná snaha než sladký výsledek. Když na rande uděláte všechno proto, aby si to rande vaše milovaná žena užila, dostanete sladkou pusu. Když budete přemýšlet, proč už vás dávno nepolíbila, nevšimnete si za celou dobu ani jednou, jak je krásná. Obojí jsem zažil, můžu potvrdit. Podobně - když budete celý život cvičit zazen s nadějí, že jednoho dne dosáhnete osvícení, nevšimnete si, kolikrát jste ho už za život dosáhli.  

Milovat znamená mít starost

Milovat znamená mít starost. Mít starost znamená uvědomovat si propojenost sebe a světa. Uvědomovat si propojenost sebe a světa znamená být osvobozený od sebe. Být osvobozený od sebe znamená mít radost. Mít radost znamená opravdu slyšet, opravdu vidět, opravdu cítit vůně. Opravdu slyšet, opravdu vidět, opravdu cítit vůně znamená být probuzený. 

Základním problémem lidstva není rozpor mezi idealismem a materialismem. Víme dobře, kolik krve v historii lidstva proteklo v rámci nenávisti mezi příslušníky téhož náboženství!!! A naopak, kolik krve proteklo naprosto nezávisle na nějakých náboženských ideálech. Dalo by se říct, že např. nacismus je jakýsi perverzní idealismus, který na základě nesmyslných idejí slibuje vyvoleným velké materiální blaho. Spíše než konflikt mezi idealismem a materialismem vidím problém v základní hlouposti člověka. Možná bychom mohli říct, že existují dva typy hlouposti. Jeden typ - hloupost jako otevřenost - a tady už se nabízí křesťanský termín - pokora, jazykem zenu - jsem otevřený - jazykem křesťana - jsem pokorný, to znamená, že zatím nevím, pouč mě - to je přímou a rychlou cestou k moudrosti, kdežto ten druhý je postupnou, nebo někdy i velmi rychlou cestou k nenávisti a násilí. Pokud jsme hloupí v tom prvním smyslu - tedy zcela pokorní -  jsme naprosto otevření tomu učit se od lidí, kteří jsou už moudří a upřímní. Tihle lidé, a je jedno, jestli jsou příslušníky nějakého náboženství či nikoliv, jsou schopni díky vlastní původní hlouposti - otevřenosti - nebo pokoře - získanou moudrost předávat dalším lidem. A obráceně, pokud jsme hloupí v tom smyslu, že se necháme snadno obelhat a zavřeme svou mysl a své srdce moudrosti, a místo toho jsme přijali  takový výklad světa, který je založen na nenávisti - nebo jak říkají křesťané fundamentalismu, který nutně vede k nenávisti - pak jsme si dočasně, často definitivně zavřeli dveře moudrosti a budeme žít s myslí černobílou a budeme neustále a intenzivně někoho nenávidět, případě i fyzicky napadat nebo k tomu vybízet druhé.  

Proto vidím jako velký úkol jednotlivce a smysl života v tom, abychom si dávali pozor, zda jsme skutečně otevření moudrosti, nebo se spíš zavíráme a pěstujeme v mysli černobílý pohled na svět, kde určitá část lidí nezaslouží spravedlnost a uctivé zacházení. Být otevřený moudrosti znamená být ochoten neustále vidět sebe sama kriticky, být otevřený kritice ze strany moudrých lidí - pozor, ne být otevřený kritice ze strany idiotů, to pak vede k tomu, že se sami staneme idioty. Musíme si jasně uvědomovat, jaké máme v životě hodnoty a protože by ty hodnoty měly být kapku výš, než čeho jsme denně schopni, musí nám pomáhat moudrost a příklad lidí, které takové hodnoty žili nebo žijí. V ideálním případě duchovní doprovázející v křesťanství rozumí, jaké jsou jeho hodnoty a i když ne zcela, určitě je z větší  části sám žije. Podobně zenový učitel musí rozumět tomu, co učí a současně to, co učí - pokud možno -   žít. Ani křesťané ani zenoví buddhisté nejsou povinni být dokonalí, spíš naopak - obě tato náboženství kladou větší důraz na velmi upřímnou snahu jít správnou cestou než na výsledky a medaile. Cennější je tedy naše každodenní úsilí, i když klopýtáme, cenné je  žit pravdivě, uprostřed omylů,  než uznání druhých, uznání společnosti, sláva  a podobně. Ale samozřejmě nic špatného na společenském úspěchu není. Každopádně ti, kteří si zaslouží mezinárodní ceny a píšou knihy, které se stávají bestsellery, jistě nežili nebo nežijí proto, aby dosáhli cen a společenského úspěchu.  

Kde je ale rozdíl mezi laskavou moudrostí, která v sobě zahrnuje i kritiku nebezpečných a hloupých lidí a skutečnou nefalšovanou nenávistí a zaslepeností? Moudrý člověk kritizuje, protože miluje. Když kritizuje, doufá, že druhý změní svůj pohled, otevře se pravdě. Ale i když se ten druhý pravdě neotevře, moudrý člověk necítí nenávist - a tady je ten základní rozdíl - ale hledá další možnosti, jak zvrátit osud lidí, kteří jsou hloupostí postižení a škodí svou hloupostí druhým. Idiot kritizuje, protože v sobě cítí hořkost, zklamání, strach. Potřebuje na někoho ukázat, kdo může za problémy lidí, jako je on. A tak je zásadní  rozdíl mezi kritickými výroky Ježíše Krista (které vycházely z jeho laskavého, starostlivého srdce - a názory těch, kdo ho ukřižovali - ti ho určitě neukřižovali z lásky). On vedl druhé k lásce a pravdě, oni místo lásky cítili strach a místo pravdy na piedestal postavili nějakou modlu.  Zenový učitel musí být kritický, musí ukázat na slabosti lidí a musí vést druhé z temnoty na světlo. Ale nebyl by to autentický učitel zenu, kdyby cítil k lidem hořkost nebo nenávist nebo byl zklamaný, že druzí jsou hloupí. Stejně jako lékař není uražený, že pacient usnul nebo že necítí svou levou ruku, zenový učitel chápe slabost žáka jako předmět své práce. Snaží se pomoct, ale necítí se žákem a jeho omezením ohrožen. A necítí se v žádném případě nikomu nadřazen. Jak zenoví učitelé, tak katoličtí kněží včetně papeže, jsou především lidé, kteří mají sloužit Pravdě. Naštěstí je těch, kteří té pravdě opravdu slouží, nepřeberné množství.  

Dospělý člověk si může říct: Nepotřebuju, aby mě nějaká organizace formovala a vedla a kritizovala nebo ode mě čekala nějakou spoluúčast a angažovanost. A jiný člověk si může říct, a to byl i můj případ: Pokud mě tahle tradice, tohle náboženství, tato skupina, tento učitel v čele této skupiny, přivede k moudrosti, nemám problém následovat takovou tradici, vstoupit do takového náboženství a následovat takového učitele. Na západě je velké téma svoboda jednotlivce. Naprosto odmítám  někomu něco vnucovat nebo diktovat - žil jsem v komunistickém režimu 22 let a vím co to je, když vám někdo od rána vnucuje nějakou ideologii a co můžete a nesmíte číst, čemu nesmíte věřit, kam nesmíte cestovat.... Takže primární je vaše naprostá svoboda rozhodnutí. Nemusíte nic, kromě toho, že pokud možno dodržujete zákony země, kde žijete, pokud tyto zákony nejsou v rozporu s vaším nejčistším svědomím. 

V 18 letech se člověk víceméně začne považovat nebo je považován za dospělou osobu. Svým způsobem jsme opravdu v 18 letech dospělí. S tím souvisí spousta nových práv a povinností. Nicméně pak je tu ještě něco. Pokud vážně bereme otázky smyslu života, pokud nechceme žít jako zvířátka a pouze žrát a vyměšovat a dýchat a spát, ptáme se, proč žijeme. A pokud se takto ptáme, máme naši první duchovní nebo spirituální otázku, máme tu duchovní problém. Proč žijeme? Teď můžeme rozdělit pro jednoduchost - a to je samozřejmě velké zkreslení reality - pro jednoduchost lidi rozdělíme na ty, co na tuto duchovní otázku odpoví - abych se měl dobře, abych  se najedl, pobavil, užít si život, co nejméně trpět. A tihle lidé můžeme rozdělit na další dvě půlky. První půlka - chci se mít dobře, ale nechci nikomu ubližovat. Skvělé. Tihle lidé snad nikomu neubližují. Druhá půlka - chci se mít dobře a je mi jedno, jestli cestou ke štěstí někoho praštím nebo zraním nebo okradu nebo zabiju. Tihle lidé jsou ve společnosti jistými podobnými lidmi tolerování, jindy dokonce oslavováni. No a pak je tu ta druhá polovina, to jsou ti, co na otázku proč žiju, odmítají jednoduchou, materialistickou odpověď. Znám spoustu lidí, kteří mají na první místě rodinu, ale nehlásí se ke křesťanství. Mám za to, že tento ateisticky pojatý důraz na smysl rodiny pochází z křesťanství, lidé si ho nevědomky předávají z generace na generaci, a někde postupně vytratili lásku k Bohu a zbyla jen láska k rodině. Ne, netvrdím, že to je málo! Ale řekněme, že to je určitý zúžený pohled na smysl života, když to srovnáme s velkými filozofy nebo mysliteli, co lidstvo poznalo. Pokud věříte v Boha, máte už sotva jednoduchou odpověď na otázku, jak žít a myslet v souladu s Bohem.  A to je dobře, protože kdybyste měli jako věřící jednoduchou odpověď na takovou otázku, pak víte, kdo patří do pekla a kdo do nebe. S takovým přístupem se neztotožňuju a neztotožňují se s ním ani mí nejmilejší křesťanští učitelé. No a pak je tu poslední skupina a ta nás zajímá. To jsou lidé, kteří smysl života vidí v něčem, co přesahuje běžné potřeby člověka, a současně odmítají chápat duchovní otázky černobíle. Jsou to lidé, kteří přemýšlí, pochybují, hledají, mají otázky, studují, meditují, modlí se, cestují za poznáním... Tihle lidé jsou si jistí, že  svět není černobílý.  

Co se týká "jednou nohou křesťan, druhou nohou buddhista." Souhlasím s řádovou sestrou Denisou Červenkovou, s kterou občas konzultuju duchovní nebo čistě křesťanské otázky, že je velice záhodno, aby si člověk do velké hloubky prošel jednou cestou a pak teprve může smočit prst v kašně druhé tradice. Podle mě by v této tradici (například hluboce věřící katolík, který by začal cvičit zazen a studovat Buddhovo učení )  měl pak hledat spíše cesty, jak potvrdit, povzbudit, prohloubit, očistit, osvětlit svou původní cestu a ne NAOPAK!!! U mě došlo osobně k tomu, že jsem prožíval určitou skepsi a zklamání z atmosféry v zenových kruzích v naší zemi, nahlédl jsem k našim sousedům křesťanům přes plot, Denisa mi doslova otevřela dveře, pozvala na čaj a byla tak laskavá a moudrá, že mi hlupákovi  a naivkovi, co se týká  křesťanství, dala základní informace a rady a tipy, přivedla k nesmírně hluboce chápanému smyslu křesťanství, dneska mám v knihovně knihy Richarda Rohra,  knihy Halíkovy, knížky - schválně říkám knížky, hádejte proč, milovaného Marka Váchy. Nedávno jsem v knihkupectví rychle zabrousil do oddělení duchovní literatury, krátce zkontroloval část o zenu, nic nového, no a pak už se radoval z toho, kolik krásy a hloubky se nabízí v oddělení křesťanství. A aniž bych o tom přemýšlel, prostě jsem sáhl po další knížce Marka Váchy a aniž bych věděl o čem je, pohladil jsem ji a trošku mi zvlhly oči. Věděl jsem, že uvnitř té knihy je především láska, pak moudrost a teprve potom rozum. Nicméně v případě Marka Váchy to vůbec není myšleno tak, že by tam bylo málo rozumu v porovnání s láskou. Myslím to tak, že právě on sám nejvíc zdůrazňuje lásku v té nejčistší podobě a varuje před dominancí rozumu. Nicméně to je příklad toho, jak rád a ochotně se nechám poučit od lidí, kteří mají cennou zkušenost. Jestli mám nějaké žáky v zenu, doufám, že chápou, že nejsem vševědoucí a že dělám chyby a mám slabosti. My učitelé nejen svým žákům, ale i sobě navzájem pomáháme chápat, co je pravá láska a pravá moudrost. (tak mě napadá, ale to je na extra článek - o lásce se v zenu nemluví, ale mluví se tam o něčem, co je přesně to, čemu se na západě říká láska - v zenu se mluví o autentickém, upřímném úsilí dělat věci co nejlépe - no a my Evropané to můžeme chápat špatně - ten Japonec co nejlépe vytře hadrem zem, ale nemá rád ostatní mnichy. To my křesťané nemusíme mít všechno dokonale uklizené a čisté, ale zase milujeme své bližní. Víte, není to tak. Možná to tak je v praxi - vy bordelář milující Čech, on Japonec cynický fanatik, který uklízí od rána do večera. Jenže tohle není učení Zenu. Naopak, ten zenový mnich má zapomenout na sebe, nejen kvůli ostatním mnichům, ale kvůli všem bytostem, kvůli celému vesmíru. Co jiného to je než ta naše stará dobrá křesťanská láska? Křesťanská láska je přece taky něco většího než milovat sousedy nebo přírodu. Ta musí sahat až k Bohu a když sahá k Bohu, nemá žádné meze, protože Bůh ty meze odstraní, takže to je pak láska absolutní. Vy se třeba modlíte a říkáte: Bože, já v sobě mám tolik lásky, tolik lásky, hlavně tebe miluju, Bože, ale miluju všechny, všechny bytosti, zvířata, no, všechny, jenom ten Franta je debil. Toho nemiluju. To snad nevadí." A nechám na vás, co Bůh odpoví, a nebo ještě lépe - zeptejte se Boha. Ale řeknu vám, co si myslím o skutečné křesťanské lásce - odpustíte všem, necháte Boha, aby rozhodl, soudil, vy nesoudíte, a to je podle mě ta křesťanská láska. A z toho plyne, že pomůžete i nepříteli i příteli. Zdravému i nemocnému. A stejně tak to je v Zenu. Jen se tomu neříká láska.  

PS. Vy, co občas přijmete vedení učitele, nebo duchovního doprovázejícího, jistě cítíte, jak často a jak intenzivně a do jaké hloubky chcete být vedeni. Jen chci připomenout, že pokud jste měli to štěstí, že jste narazili na moudrého člověka, který je ochoten předávat to nejcennější z tradice, které se dlouhá léta věnuje, uvědomte si, že jste se setkali s někým, kdo může zásadně pohnout vaším srdcem směrem k tomu, který je vám nejmilejší. (A v zenu pohnout vaším srdcem směrem k probuzení, což je Buddha sám, ale ještě spíše než probuzení půjde o to, abyste probuzeně skutečně žili den za dnem. Učitel je tu od toho, aby vás dovedl k základní zkušenosti probuzení - tím nemyslím satori -  a pak vám pomáhal dál žit probuzený život navzdory všem obtížím a krizím a temnotám. Takže jde mnohem spíš o to, že učitel slouží vám, než že vy byste poslouchali učitele, protože to on nebo ona se snaží, abyste vy ještě více otevřeli své srdce, a tak našli (nebo spíš znovu nacházeli)  jiný druh štěstí, než je štěstí světských lidí. A nebo v případě úplných začátečníků vám učitel pomůže radikálně obrátit chápání svého života. A pak je na vás, zda chcete s jeho pomocí jít správným směrem a autenticky pokračovat na této Cestě, kde se bez učitele velmi rychle ztratíte. Nikoho nenutím, aby to takhle dělal. Ale pokud jste inteligentní, víte, že jste se v životě od určitých lidí hodně naučili. Pokud máte autentický zájem o duchovní otázky, jistě jste někdy narazili na člověka, který vás svým způsobem nasměroval, obrátil nebo zpochybnil vaše představy a názory. Tím pádem jste se už něco učili, byli vedeni. Takže nemyslím, že problém je v tom, že by duchovní člověk odmítal učitele. Problém spočívá v tom, jak s tímto potenciálem, možností se učit, jít do hloubky, k probuzení, zacházet, jak s tím naložit, jak toho využít.  

Zmysel života

 

S kamarátom, ktorý tiež praktikuje zazen, sme sa rozprávali o tom, aký význam má viera v buddhisme. A či je skor doležité vediet´či veriť.  

Čo se týká zenu, verím, alebo viem? Moja skúsenost bola taková, že keď mi bolo 25 rokov, veril som. Išiel som do USA po satori, lebo som veril, že Buddha sa prebudil - satori po japonsky - veril som skor, ako vediel. Veril som tým starým majstrom, o ktorých som čítal. Veril som, že spoznali pravdu. Veril som, že učili pravdu. Veril som majstrom, ako bol Joshu, Nansen, Hyakujo, Baso a ďalším. Tí všetci ukazovali na to isté, aj keď jeden kopol žiaka do zadku, druhý sa rehotal, tretí išiel cikať…. Bolo mi celkom jasné, že ti chlapi hovoria stále o tom istom. A chcel som pochopiť aj ja, čo to je, čo pochopili. Veril som. Vedieť - to by ma nenapadlo také niečo povedať. A keď som spoznal zenového učitela Mika Luetchforda, veril som, že on je ozastný majster. Ja som to nevedel - veril som. Teraz viem. Čiže treba skúšať, učiť sa a mať vlastnú skúsenosť. Potom ked máš vlastnú, svoju ozajstnú skúsenosť, vieš. Majster Dógen, ktorý žil v 13. storočí, nepíše: Verím. On si je stopercentne istý. Vie, čo robí. Prečo to robí. A kde smeruje svoje žiaky. 

Čo je zmyslom života?  Moja skúsenosť je taková,  že je treba pochopiť,  čo s tebou robí ego. Kto si ty, čo je tvoje pravé ja? To sú základné zenové otázky. Ale nie len zenové, sú to základné spirituálne otázky. Ego nie je nič iné ako "ja". Dobre, ale čo si ty sám o sebe a čo sú tie veci, ktoré sa ti honia v hlave? Na západe hovoríme o spiritualite. Zenová literatúra samozrejme nemá koncept spirituality a moj učitel Mike toto slovo prakticky nepoužíva. Spiritualita, ak ju chápeme ako niečo, čo si pridáme do povodne čistej mysli, je z hladiska zenu škodlivý balast, ktorý nemá nič spoločné s dharmou. Ale ja  som vďaka skvelým katolíckym myslitelom - a s profesorkou teologie Denisou Červenkovou, ktorá napriek svojej katolíckej viere praktikuje "ukáznené sedenie v tichu", som mal niekolkokrát osobný,  hlboký dialóg o spiritualite -  vďaka týmto kresťanom som pochopil,  že autentická - nie falošná spiritualita, pre ktorú v zene nie je miesto -  je založená práve na otázke: Kto si a prečo? Čo je tvoj život? Prečo? Kam sa ponáhlaš? Čo hladáš? A prečo? Toto sú autentické spirituálne otázky. Z toho hladiska je aj učenie majstra Dógena hlboká spiritualita. Lebo ťa provokuje, aby si neostal na povrchu života. A ego sú dve veci - na jednej strane predstavy, túžby, pocity. A na druhej strane tvoja čistá, povodná jednoduchosť, uprímnost a vola a odhodlanie. Toto ego - to pravé, čisté ja - je potrebné,  aby si uvedomilo, že to druhé ego je falošné. 

Ale zen nás,  ako vieme,  neučí zbaviť sa toho falošného ega. Stačí ho odhaliť a k tomu aj v zene slúži zazen a učenie majstrov. Sto tisíc razi ma atakujú ilúzie každý deñ. Cez deň je moja reakcia toto: Čo teraz robíš? Tak to len rob. Počas zazenu - ilúzie - len sa narovnaj. Problém je - a to sa teraz v roli učitela učím - vidieť druhé nie ako generické figurky,  ktoré krmíš príhodami zo zenovej literatúry, ale pred sebou máš svojské trpiace bytosti,  ktoré potrebujú tvoje vedenie a podporu, tvoju skúsenost´a tvoje sebavedomie. 

Skúsenost  čistej mysli je nutná, ale bez skúsenosti utrpenia, a tým nemyslím utrpenie typu, že ťa opustila pekná žena alebo úspešný muž, lebo toto  nie je utrpenie, to je plač malého decka, by som do smrti opakoval pekné zenové fráze ako papagáj. Ja som mal to šťastie, že som sa dočkal ozajstného fyzického utrpenia, ktoré ma doviedlo na kraj psychických sil, doviedlo ma do uplnej temnoty. Také niečo prišlo až v 56 rokoch. 55 rokov som žil ako Shakyamuni  v rozprávkovom svete - kým on neutiekol za múr královského paláca. Druhá vec sú traumata z detských rokov, ktoré ťa samozrejme oslabujú  v dospelom životě, ale to nie je utrpenie, to je otrava. Vďaka skúsenosti vlastnej bolesti cítim bolest druhých, takže cítim vďačnosť, že ma ta bolesť stretla.  A súčasne aj viem,  o čom hovorili starý majstri,  keď ukazovali na obyčajné veci. Súcit s druhými na základe vlastnej bolesti a vlastná  autentická skúsenosť. Bez toho sa nedá v zene druhým pomocť. 

Takže na začiatku veríme, a pak vieme, ale aj tak sa znova učíme a opravujeme chyby a pokračujeme v praxi a táto cesta nemá konca. A to je dobre, pretože čo bysme robili potom, ak by ta cesta skončila? 

Uprostřed chaosu a špíny, kdo nalezl Boha?

 Na jednu stranu říkáš, že Bůh je nejhlubší podstata všeho, ale současně, že od Boha pochází smysl pro spravedlnost, řád. Jak spolu souvisí podstata a nějaký řád? 

To je jednoduché. Představme si místnost, v které je strašný nepořádek. Chaos. Všude špína, po zemi rozházené věci, nebylo vymalováno třicet let, v koutech jsou pavučiny... je tu smrad, protože tu hnije ovoce v nějakých plastových taškách, je tu spousta mušek... otevřeným oknem sem proniká nepříjemný lomoz velkoměsta... a spousta prachu a smogu. To všechno je protiklad pořádku, řádu, jistotě, klidu... Bůh představuje původní klid, jas, světlo... chaos je protikladem Boha. Takže pokud bychom chtěli vstoupit do místnosti, v které je jasně přítomen Bůh, museli bychom vstoupit do místnosti, kde je čisto, světlo, pořádek, vůně např. kadidla, oknem sem vchází čestvý vzduch ze zahrady... Ale Bůh není místnost, v které je malý oltář, čisto, útulno.. oltář tu je jako připomenutí Boha, ale není to Bůh sám. Jsou tu symboly, krucifix, kadidlo, ale Bůh je za tím vším. Bůh je i v té chaotické, špinavé místnosti, ale je těžké s ním v takové místnosti komunikovat, slyšet ho. Na druhou stranu ve zcela prázdné místnosti, kde nebude nic, jen čisto, bílé zdi a kamenná podlaha, jinak vůbec nic, tady mystik Boha snadno najde, ale běžný člověk se tu bude cítit ztracený. Bude potřebovat nějaké povzbuzení, oporu, aby se nebál, a to je ten oltář nebo křížek, jednoduchá poduška pro modlitbu, karafa s vodou na malém stolku. Jedna květina v jednoduché vázičce. Tam zbožný člověk snadno najde klid a naladění pro modlitbu. 

Dobře, ale v místnostech, kde je čisto, klid a jen jednoduchý nábytek, se můžou scházet vrazi, antikristi, kdežto v nějaké chaotické, bohémské chalupě, kde je nepořádek, může žít velice zbožný člověk.  

Určitě to tak je. Mám ale za to, že ten zbožný bohém musel v životě projít nějakou velmi tvrdou očistou, aby byl schopen nacházet klid a čistotu a smysl a Boha uprostřed nepořádku. A obráceně, ďábel někdy dává přednost střídmosti, aby se mohl soustředit na vykonání něčeho strašného, jako je nespravedlivá poprava a podobně. Nacisté dávali přednost jednoduchosti a pořádku. Jednoduchost, pořádek, kázeň, odstranění ega ve prospěch ideologie národa - to je určité nábořenství. Pokud chceme mít pod kontrolou národ, nařídíme pořádek, čisto, klid, ticho. Tanec, svoboda, dynamika, alternativní cesty, individuální volba - to je všechno proti duchu nacistické ideologie. Takže bychom mohli říct, že nacisté si od Boha půjčili řád a čistotu, aby ji zcela zneužili, aby zneužili formu, která je sama o sobě skvělá, k znásilnění svobodného ducha. A podobně, některé odnože křes´tanství mohou jít stejnou cestou - násilím vnucovat řád a kázeň, ale tam nejde o to pomoct druhým najít Boha, ale o to znásilnit člověka, který v Bohu hledá radost, lásku, smysl, ne otroctví. 

Shunryu Suzuki říká, že i když nikde v podstatě není nečistota, uklízíme, myjeme se, protože to je náš způsob života. Proč je v zenu tak důležitý pořádek a čisto? Bohémové mají rádi zen, ale asi nemají rádi takovou disciplínu, kde si musíme dát boty úhledně do řady k ostatním, nebo podctivě zamést nebo pořádně umýt nádobí a uklidit ho na místo. 

To je přesně důvod, proč bohémové nejezdí na zenová ústraní. Ten řád a disciplína je děsí. Proč musíme dávat misky takhle a ne tak? Proč bych nemohl meditovat v leže? Proč nesmíme mluvit? Bohém nechápe, že spiritualita je založena na nule, na čistém, prázdném základu. Na tomto čistém základu úhledně stavíme každodenní život. A ne obráceně. Není to tak, že uprostřed chaosu hledáme lásku, klid, Boha... ani v křesťanství, ani v zenu. Naopak uprostřed čistoty, klidu, pořádku, ohleduplném chování k druhým, které má svoje pravidla, nacházíme svobodu, radost, smysl. 

Jak můžeme nacházet svobodu uprostřed jasných pravidel a kázně?    

Svoboda, kterou nacházíme v mystickém křesťanství nebo v zenu, není běžná svoboda člověka, který si může dělat , co chce. je to vnitřní svoboda, je to osvobození, které plyne od Boha, od Krista, v tom smyslu, že On mě zbavil tíhy mého osudu, protože v křesťanství můj osud je spojen s osudem Krista. To není nic dramatického nebo nepředstavitelného. Je to osud člověka, který našel osvobození díky Kristu, protože Kristus je v podstatě osvobození od omezeného, těžkého já a vstup do světa čistého, průzračného, nekonečného a tím pádem zcela svobodného. V zenu je to samozřejmě osvobození díky Buddhovi, ale podobně - díky Buddhovi se osvobozuju od beznadějného nebo hloupého nebo těžkého já. A vstupuju do říše čisté mysli a to je naprostá svoboda mysli a ducha a tím pádem i těla. To nemá nic společného s tím, jestli vstávám ve čtyři a musím s ostatními do meditační místnosti a musím být zticha a nesmím tančit. Pokud se ráno spojím s Buddhou, pak už nezáleží, jestli jsem v klášteře nebo na WC nějaké noční diskotéky. Pokud ale budeme víkendy pořád trávit v nočních klubech a kostely budeme míjet jako turisté, těžko někdy pochopíme osvobození v Kristu - osvobození uprostřed modlitby nebo v pozici zazenu. 

Kodo Sawaki vyrůstal v chaosu, ve špíně, na dně společnosti. Vyupěstoval si hluboký odpor k takovému světu a vstoupil do kláštera a stal se zenovým mnichem. To vypadá, že špína a chaos nás někdy mohou inspirovat k obrácení. 

Filmy o gansterech a nespravedlnosti považuju za mnohem víc povzbuzující než dokumenty o buddhistických klášterech. Právě příběh o temnotě, zlu a nespravedlnosti, mě s obrovskou energií vystřeluje zpátky k víře, spravedlnosti a lásce. Pro mě je to varování a současně potvrzení, že já jdu správnou cestou. Filmy o buddhismu – u toho usínám. Kodo Sawaki to měl podobně – jeho obklopovali gangsteři a nespravedlnost, takže o to jasněji vnímal světlo Buddhova probuzení a on za ním šel jako za jasnou hvězdou na nebi. Důležité je, proč žijeme uprostřed chaosu. Dítě si nemůže vybrat řád a čistotu a spravedlnost. Dospívající člověk si už může uvědomovat, že na světě jsou v podstatě dvě cesty - cesta špíny a temna a cesta čistoty a světla. I když náš život se skoro vždycky skládá z jasných a temných okamžiků a situací, jde o to, kterým směrem my sami chceme kráčet. Uprostřed tmy a zmatků můžeme trpělivě jít za světlem, jít správným směrem, a obráceně, radostná, světlá období se snadno promění v temnotu, a zase je na nás, abychom nezapomínali, že cesta ven za světlem vždycky existuje. I když bych měl zítra umřít, neznamená to, že jsem byl uvržen do temna, do pekla, že není naděje. Křesťané věří, že po smrti se scházíme s Kristem, jinak, na jiné úrovni než za života. V zenu se říká - nikdo neví, co bude po smrti. Jedno je ale jisté - i když zítra zemřu, světlo, láska, radost, Bůh, pravda, Buddha, nic takového nikdy nezanikne, a i když moje tělo bude z fyziologického hlediska mrtvé, moje podstata zůstane stejná - čistá a svobodná a pravdivá a nerozlučně spojená s Bohem. Takže smrt je z pozemského hlediska smutná záležitost, ale z duchovního hlediska je to jen změna formy. Bůh zůstává Bohem a to je nejdůležitější.