Rekapitulace - proč vlastně píšu takové divné věci

Před časem jsem vytvořil vlastní facebookovou skupinu, která se vztahuje k mým článkům tady na blogu a naší praxi v Centru Lotus, kde každý pátek vedu zazen a poskytuju provázení, povídání, přednášky, teisho, jakkoliv to nazvete. Loni jsem rozhodně prošel určitou duchovní očistou, přehodnotil jsem některé své názory a přístupy k buddhismu a to dovršila četba knížky Zen je největší lež všech dob, která je zachycením důležitých myšlenek Kodo Sawakiho ohledně Buddhovy Cesty. Od listopadu píšu trošku jinak než dřív. Rozhodl jsem se teda napsat sám se sebou rozhovor, v kterém se pokusím vysvětlit, co se v mém životě a mé praxi změnilo a proč. Protože nevím o nikom, kdo by mi kladl ty správné otázky, položím si je sám. Taky mi to pomáhá si věci v hlavě ujasnit, když se sám sebe ptám a sám si odpovídám.

Takže pojďme se podívat, jak se fiktivnímu novináři podařilo se mnou vést rozhovor o tom, co píšu a praktikuju v poslední době...

Loni ses hodně zabýval křesťanstvím, křesťanskou kontemplací, studoval jsi bibli, dokonce ses účastnil exercicií v kolínském klášteře, kde tě cvičením provázela karmelitánka sestra Denisa. Copak nestačí zen k tomu, aby člověk cvičil a kultivoval svou moudrost a dával svému životu smysl? Proč jsi do toho zamíchal křesťanství?

Narodil jsem se v rodině katolíků, moje babička mě nechala pokřtít. I když jsem nikdy nechodil do kostela a neřešil až do loňska svůj vztah k Bohu, nikdy jsem necítil odpor ke křesťanství, naopak. Postupně jsem narážel na osobnosti a teology, například mistra Eckhardta nebo Tomáše Halíka, kteří o životě mluvili nesmírně moudře a naznačovali, nebo někdy přímo tvrdili, že Bůh je něco mnohem, mnohem hlubšího a lidskému rozumu vzdálenějšího, než většina křesťanů připouští. To mě zaujalo. Začal jsem chápat Boha jako nejhlubší původ, zdroj, základ... ale o takovém zdroji, nejhlubším původu všeho, píše i mistr Dógen, akorát pro to má jiné názvy.  Došlo mi, že tento fenomén - esence, podstata, původ, zdroj - jakkoliv to nazvete - je nedílnou součástí nejen křesťanství, ale rozhodně i zenu. A že je třeba s tímto Bohem - nebo esencí - pracovat a vycházet z toho zdroje, když pracujeme, cvičíme zazen nebo přemýšlíme o smyslu života. Všichni máme jedno společné - všichni jsme byli vytvořeni z té prapodstaty a ta prapodstata nezná dobro ani zlo, nahoře ani dole, nebe ani peklo. Všechny naše lidské šarvátky a soutěže, snaha vyniknout nad druhé, vlastnit to a ono na úkor zájmu druhých, to všechno je červivá aktivita hloupých lidí, kteří zapomněli, odkud jsme všichni přišli a kam se všichni navrátíme. Do jednoho. To je základ zenu, to je základ křesťanství. Samozřejmě tu máme velký problém - mnoho buddhistů zapomíná, že smyslem praxe je právě toto - návrat k prvopočátku, objevení tohoto prvopočátku a postavení našich aktivit na tomto prvopočátku. Křesťanským jazykem - návrat k Bohu, kontakt s Bohem, neustálý dialog s Bohem, konzultace našich aktivit a smyslu našeho života tváří v tvář Bohu. Buddhista musí neustále konzultovat dharmu - žiju v dharmě? To znamená vidím, kdo skutečně jsem? Chápu, odkud se vzaly moje problémy? Mám autentický zájem o druhé? Proč ne? Proč ano? Cvičíme zazen - to je návrat k naší podstatě a současně probuzení v této podstatě, probuzení ke svému pravému já. Protože sedím na zadku a nikam se necpu, nikoho nepoučuju, na nikoho se nezlobím, konečně si můžu uvědomit, kdo jsem, proč jsem, jak jsem, co jsem. Totéž v křesťanské kontemplaci - nikoliv modlitba typu - Bože, prosím tě, pomoz! Ale modlitba typu - Bože, ty vidíš, jaký jsme hlupák. Jsem rád, že jsi! V kontemplaci si nic nepřejeme, v kontemplaci zjišťujeme, kdo jsme v podstatě  - vidíme rozdíl mezi hloubkou sebe a povrchností sebe, rozdíl mezi hlubokou otázkou a povrchní žádostí. Takže loni jsem zjistil, že základ křesťanství a zenu je totožný. Začal jsem si některých křesťanů opravdu velice vážit a našel jsem mezi nimi přátele, kterým naprosto důvěřuju a miluju je - jako lidi i jako osobnosti. Jsem jim vděčný, že mi tito lidé pomohli objevit hloubku a čistotu křesťanství. A to mi dává ještě větší chuť a sílu věnovat se autentické buddhistické praxi. Nejsme tu sami - my buddhisté - tu jsme se všemi, kteří věří, že všichni, bez rozdílu, pocházíme ze stejného základu a že tento základ je třeba střežit jako oko v hlavě a udělat z něho hlavní smysl života, hlavní zdroj a směr života. Ano, my tomu říkáme dharma. Ale o slova tu nejde, jde o to, co se děje v srdci. Takže imperativem pro všechna náboženství je - v rámci vlastní formy pěstujte a kultivujte nejhlubší úctu k tomu, co nás všechny spojuje -  a pokud nevíte, že ten váš Bůh je univerzální a stvořil všechny lidi bez rozdílu, pak své náboženství urážíte. Jen náboženství, které lidi spojuje, ačkoliv má své vlastní rituály a cvičení a formy, je smysluplné. Náboženství, které rozděluje, není žádné náboženství. Před pár dny jsem se sestrami Karmelitánkami v Jinonicích zachraňoval jejich andulku. Je to vlastně splněný sen - konečně jsem mohl vlastní činností být součástí těch aktivit řádových sester, které jsem celý život tiše obdivoval. Nechápal jsem, co vlastně dělají, ale cítil jsem, že dělají něco důležitého. A před pár dny jsem se toho mohl účastnit. Nezáleželo, jaké náboženství vyznáváme, spíše, že  máme tentýž cíl, tentýž smysl života - nechovat se sobecky a pomáhat druhým, protože jsme všichni stejného rodu. 

V poslední době píšeš často o "dharmě" nebo takové věci jako "tělo a mysl buddhy". Nebojíš se, že takovým jazykem se odcizuješ od obyčejného člověka, který takovým pojmům nerozumí?  

Cvičit zazen se mnou chodí na jedné straně lidé, kteří už četli spousty knih o dharmě a Buddhovi a pokud jsou intelektuálové, jsou na takový jazyk zvyklí a sami ho používají. Ale na druhou stranu ne každý chce řešit filozofické problémy buddhismu - lidé prostě chtějí cvičit a zjistit, jestli se mohou stát sami sebou. Takové pojmy jim moc neříkají. Jsem si vědom, že ne každý se zajímá o filozofii buddhismu. Na druhou stranu když půjdete na kontemplaci s křesťany,  narazíte na pojmy jako "svátost smíření", "svaté přijímání", nebo "Duch svatý". Lidé musí počítat s tím, že pokud cvičí v rámci nějaké mnoho staletí staré tradice, ať už je to Buddhova Cesta nebo křesťanství, budou se muset smířit s tím, že narazí na specifický jazyk a pojmy. Slovo "dharma" bylo jedno z prvních slov, na které jsem sám narazil, když jsem poprvé zavítal do zenového centra. Dharma, Buddha, sangha. To jsou tzv. tři poklady. Bez nich není Buddhova Cesta. Zkusím tedy dovysvětlit pro ty, kteří těm pojmům nerozumí: Dharma je Buddhovo učení obecně, ale Buddhovo učení je vlastně pravdivá skutečnost, v které žijeme, takže dharma je to, na co narážíme, kamkoliv jdeme. Pokud ignorujeme dharmu, znamená to, že jsou pro nás důležité především názory lidí, nejrůznější společenské trendy, náboženství jako něco, co, rozděluje... Pokud akceptujeme dharmu, naše ego ustupuje do pozadí, rozdíly mezi náboženstvími ustupují do pozadí a objevuje se to, co samo o sobě čistě září na všechny strany jako pravda, která platí pro všechny a pro všechno. Buddha je na jedné straně člověk, který přišel s tímhle učením, co se tu snažím vysvětlit, na druhou stranu je to především stav našeho vlastního těla a mysli, když se otvíráme dharmě. Buddha je stav probuzení, když zcela zakoušíme věci tak, jak jsou, aniž bychom je hodnotili. Sangha je jakákoliv skupina lidí, kteří se sejdou, aby spolu cvičili. I když se sejdou tři lidé, aby spolu cvičili Buddhovu dharmu, je to sangha. Nemám rád slovo buddhismus, protože to implikuje opak toho, o co  v dharmě jde - o spojení všech věcí v pravdě, o nastolení univerzální pravdy, nikoliv o nějaké specifické náboženství určitých lidí. Proto navrhuju Buddhova dharma nebo Buddhova cesta nebo prostě zen jako náhradu ošklivého slova "buddhismus". 

Někdy můžeme narazit na tvrzení, že "zen je obyčejný život". Proč o něco usilovat? Nestačí ráno vstát, umýt se, snídat a jít do práce?  Existuje spousta příběhů, které naznačují, že mnich dosáhl probuzení, načež se vrátil mezi obyčejné lidi a o žádné snaze nemluvil. Probuzený člověk už všechno ví a nemusí se o nic snažit! Proč by měl cvičit zazen, když už dosáhl osvícení? 

To je nesmírně důležitý problém a velká mystifikace. V rámci Buddhovy Cesty neexistuje nic jako "dokončení cesty" nebo "konečné osvícení". I když někdo zažije satori, uvědomí si, že každý den musí vstát a něco dělat a že každý den se jeho iluze a touhy budou vracet. Pokud někdo dosáhne nějakého takového poznání, tím spíš chápe hodnotu cvičení zazenu, kdy se vrátíme ke zdroji všech věcí a nastavíme zrcadlo vlastním klamům. Co se týká každodenního života, je rozdíl, jestli chodím do práce, abych vydělal peníze, nebo proto, abych znovu a znovu zkoušel být sám sebou v přítomném okamžiku. Myjeme nádobí proto, že je špinavé, nebo protože jsme buddhové? Takže každodenní život zenového mnicha nebo zenového laika by měl být každodenním úsilím vracet se do stavu probuzení - uprostřed každodenních činností. Takže pracovat a konat bez vidiny zisku, ale kvůli dharmě. To znamená kvůli tomu, že máme v tomto životě úkol nahradit sobecký život životem, který je spojen s univerzální pravdou a univerzální starostlivostí. V přírodě neexistuje dělat něco s vidinou zisku pro sebe. Všechno spolu navzájem spolupracuje. Kromě virů, které zajímá jen to, aby se hezky množili - takže nebuďme jako pandemie! Tohle - nemyslet pořád jen na sebe - se musíme učit každý den znovu a je jedno kolik duchovních zážitků jsme měli. Kodo Sawaki sám říkal, že neustále musí napomínat sám sebe. Neustále si musel připomínat něco jako - probuď se, ty bláznivý Sawaki!  

Jak vypadá úklid probuzeného člověka v porovnání s úklidem neprobuzeného člověka?  

V zenu nejde o to, že bychom rozdělili lidi na dva tábory - ty probuzené a ty neprobuzené. Je to jinak. Náš stav dělíme na probuzený a neprobuzený. Během dne je každý stokrát, tisíckrát plně probuzeným člověkem, a milionkrát za den podléhá klamům mysli. Když studujeme dharmu, učíme se cvičit, praktikovat probuzený stav uprostřed každodenních činností a zpětně na tento stav ukázat jako na ideální stav. To znamená - před chvílí jsem řekněme vařil oběd - a neměl jsem přitom vůbec čas řešit politiku nebo romantickou lásku. Takže jsem pouze vařil - to je probuzení. Nevěděl jsem, jestli mám přítelkyni, kolik mám na účtu a že mám špinavé auto. Pokud ale během vaření nebo uklízení myslíme na to, že nemáme rodinu nebo peníze nebo že máme blbou náladu, je to stav klamů. Z toho se lze probudit vlastní vůlí - když si řekneme - probuď se. Když to nepomáhá, pomůže studená sprcha. Pokud nás před měsícem opustila přítelkyně a je nám smutno, jsem si jist, že ledová sprcha nám připomene, kdo vlastně jsme! Buddha. 

Ale lidé mohou mít velmi komplikovaný život a sprcha pomůže na pět minut. Jak můžeme žít probuzeně a moudře, když v životě čelíme nejrůznějším patáliím? 

Ale o to právě jde - když ničemu nebudeme čelit, když nebudeme mít osobní problémy, jak pak budeme moct zjišťovat, co je dharma? Potřebujeme mít problémy, abychom se učili s těmito problémy pracovat. Musíme je každý den mnohokrát za den - uprostřed každodenních aktivit - transformovat v probuzení. Ano, určitě potřebujeme problémy, bez toho nemůžeme cvičit žádnou moudrost. Moudří lidé jsou moudří, protože znají dobře závažnost utrpení. Ale současně s utrpením umí pracovat. To neznamená, že už netrpí, ale nejsou obětí utrpení. Ať už věří v Boha nebo v dharmu. Ať už se modlí nebo cvičí zazen. Pokud známe kořeny utrpení, není to totéž utrpení, které vzniká jako neznámý, nebezpečný živel, který nás požírá zaživa.  

Je zazen lék na všechno? 

Zazen je spíš jako zrcadlo, v němž vidíme, že máme červený nos. Zazen nastavuje zrcadlo. Víme, kdo jsme. Když si nikdy nenastavíme zrcadlo, budeme si o sobě do smrti myslet nejrůznější věci, které prostě nejsou pravda. Ale jsou lidé, kteří cvičí zazen, aby si jen potvrdili svoje iluze. Proto je nutné mít někoho, kdo nám pomáhá cvičit zazen správně. Nejde jen o správnou pozici těla, ale také správný přístup. Necvičíme zazen proto, abychom se stali někým jiným, nebo abychom měli nějaké spirituální zážitky, ani proto, abychom nevyčnívali z davu mnichů. Není to ani vojenská disciplína, ani spirituální běsnění. Je to návrat k vlastní, původní přirozenosti, z které jedině může vycházet autentická moudrost.

Kolik toho musíme vědět, abychom byli moudří? 

Ideální by bylo, kdybychom nevěděli nic. Zhola nic. V tom stavu se automaticky dostavuje probuzení. Ale ve společnosti lidí musíme pracovat s informacemi, musíme komunikovat, používat jazyk, logiku... Zen je paradoxní cesta - je to cesta, kde pomocí jazyka překonáváme limity jazyka a přicházíme do stavu, kde jazyk nefunguje. Proto v dávných dobách zenoví učitelé používali gesta, výkřiky nebo různé pohyby, aby vyjádřili univerzální pravdu. Ale než to udělali, většinou docházelo ke kratším nebo delším diskuzím nebo přednáškám. Takže potřebujeme se něco dozvědět, mít nějaký filozofický základ a pak se naučit tento základ zničit. Není to tak nelogické. Je to jako vyhazovací kapesník, toaletní papír nebo sirka. Prostě zapálíme sirku a jakmile její role skončila, vyhodíme ji do koše. Když se jeden mnich zeptal čínského zenového mistra, jaký je smysl Buddhova učení, mistr mu odpověděl, že právě spěchá na záchod. To neznamená, že tím chtěl říct, že smysl Buddhova učení není žádný. Místo slov o učení sám manifestoval toto učení vlastním skutkem - šel na záchod. Jsem si ale jist, že do té doby z jeho úst mniši slyšeli nejrůznější přednášky o dharmě. Podobně v autoškole můžeme nejdříve studovat, jak funguje brzda, spojka, zpátečka, ale na cvičišti už někdo prostě musí šlápnout na plyn a pustit spojku. Vědomosti jsou jedna věc, motor, který zhasl uprostřed křižovatky, je jiná věc. Samotné studium filozofie je k ničemu, když tu filozofii neaplikujeme v životě. Aplikovat zen v životě znamená být od rána do večera aktivní a činorodý a vyhnout se zbytečným intelektuálním debatám. Proto zenoví učitelé usměrňují, jakoby regulují žáky, kteří mají sklon ze všeho dělat intelektuální problém, místo aby se prostě probudili, když nalévají čaj nebo jdou do sprchy.  

Co může dát učitel žákovi nebo prostě někomu, kdo se zajímá o cvičení Cesty? 

Ještě než si všichni sedneme na zafu, abychom cvičili zazen, už všechno víme - už jsme hotoví buddhové. Začátečník je skutečně mistrem, mistr je skutečně opět začátečníkem. Problém je, že naprostá většina lidí tohle vůbec nechápe. Takže od učitele čekají zázraky. Nechápou, že jsou na tom s tím člověkem v podstatě úplně stejně. Někoho bolí záda, někdo má žaludeční problémy a někomu umřela kočka. Učitel by měl vědět, jak praktikovat, jak aplikovat dharmu v obyčejném životě.  To ale neznamená, že v hlavě nosí nějaký poklad. Buddhové jsme na začátku, ve svém holém základu, všichni. Jde o to naučit se znovu a znovu vracet k tomuto holému základu. Učitel tedy může někoho naučit, jak se takto vracet k vlastní podstatě. 

Kam směřuješ? 

Do Braníka vyměnit auto za skútr... 

To je typická odpověď rádoby zenového mistra. Já se ptám, kam v životě míříš, jaké máš ambice? 

Chtěl bych každý den žít tak, jako by to byl jediný den mého života. Někdy prostě nemyslím na to, co bude nebo co bylo a prostě si užívám ten den, takový, jaký je. Teď jsem šťastný, protože opravdu za chvíli sednu do auta a jedu něco zařídit. To je můj hlavní cíl tento den. Od rána jsem něco dělal, učil angličtinu, ale to už je jedno. Teď musím něco zařídit a vím, že když nebudu řešit zítřek nebo příští rok, budu šťastný, moje ego odpadne. Člověk nemůže být nešťastný, když jeho ego odpadlo. A ego odpadne jedině tehdy, když něco děláme s plným nasazením. Takže ano - chci žít s plným nasazením, to je moje ambice pro zbytek života. A nechci si něco o sobě namlouvat. Když píšu divné věci, je to takový zakódovaný jazyk, kterým si připomínám, že pravda není v mé hlavě.

      

 

 

Krystalická čistota v srdci probuzení

Pokud se chceme stát tělem buddhy a myslí buddhy, pak v naší mysli nesmí zůstat ani náznak myšlenky, názoru nebo nějakého osobního dojmu. A s touto myslí, která se ničeho nedrží, pak hýbeme svým tělem. Někdo věří tomu, že stačí cvičit zazen a naše mysl se sama od sebe stane myslí buddhy, probuzenou myslí. Ale pokud vědomě nehledáme cesty, jak odstranit názory a myšlenky, na kterých lpíme, pak budeme cvičit zazen současně s nejrůznějšími názory - například budeme věřit, že existuje nějaké osvícení v budoucnu nebo že bychom se měli zbavit svých iluzí jednou provždy. Ale když se takových názorů držíme, pak necvičíme s tělem buddhy, ani s myslí buddhy, ale s tělem obyčejného člověka, který hledá klid, a s myslí obyčejného člověka, který hledá nějakou abstraktní pravdu života. 

Uskutečnit tělo a mysl buddhy znamená, že cvičíme s tělem, které je samo o sobě od začátku tělem Buddhy, a s myslí, která je sama od začátku, než ji začneme zakalovat vlastními hledisky, myslí Buddhy. Protože se naše iluze a myšlenky samozřejmě znovu a znovu objevují, my je v pozici zazenu a v každodenních činnostech znovu a znovu odhazujeme - jako nepotřebné, jako něco, co není naše vlastní podstata. V naší praxi tedy nesmí ulpívat žádné slovo, žádná myšlenka, když uskutečňujeme probuzení během zazenu nebo každodenních úkolů. Ani myšlenka jako dharma, buddha nebo náboženství. Mysl probuzení nemá žádné místo pro takové myšlenky. A tělo probuzení nemá žádné místo pro cokoliv, co by nebylo vlastní našemu tělu tak, jak je.   

Je rozdíl mluvit o dharmě, aby myšlenka "dharma" ustoupila tomu, čemu pouze říkáme "dharma", a je rozdíl uskutečnit dharmu, která není popsatelná slovy. Je rozdíl mezi definicí a zkušeností. Je rozdíl mezi náboženstvím, které obětuje vlastní hodnoty, aby bylo krystalicky čisté a pravdivé, a náboženstvím, které na první místo klade samo sebe. Jak křesťanství, tak  i buddhismus musí být pouze způsoby jak překročit konkrétní vymezení křesťanství nebo buddhismu, aby tu pak nastala ona univerzální skutečnost, ve které je místo pro jakékoliv vyznání, jakékoliv lidi nebo bytosti. 

Kristus je teprve Kristem, kdy se vzdává sebe sama ve jménu Cesty, Pravdy a Života. Kristus se objevuje vlastně teprve tam, kde už není ani Kristus. Tedy Kristus je tak univerzální, že překonává jakékoliv kategorie, včetně kategorie, pojmu, jména "Kristus". Volně řečeno s františkánským myslitelem Richardem Rohrem - abychom se mohli sejít s pravým Kristem, musíme se vzdát poslední představy o Kristu - a naprosto stejně to platí u Buddhy. Protože Buddha není živý, pokud je pouhou myšlenkou nebo konceptem nebo pokud v naší mysli zůstala jen sebemenší pochybnost o vlastním probuzení nebo naopak sebemenší jistota o vlastním probuzení. Buddha se objevuje jedině tady, v tomto okamžiku - kdy jakékoliv pomyšlení na buddhu nebo klam odpadlo a je tu pouze čistá skutečnost bez hodnocení. V tom okamžiku tu je Buddha sám, ovšem my na tohoto živého Buddhu nemůžeme poukázat, protože není objektivní. A nemůžeme ho ani subjektivně cítit uvnitř, protože není ani subjektivní. 

Je ale naprosto možné tohoto Buddhu projevit, vyjádřit. (Něco udělejte. Hlavně nezapomeňte uklízet, větrat, oblékat se, převlékat se, zamknout, vypnout mobil a manifestovat mnohé další formy probuzení).  Nikoliv tedy slovy vyjadřujte Pravdu - stejně jako já nemůžu vyjádřit Pravdu tímto článkem, není šance - protože tu nejde o slova, nejde tu o náboženství, jde pouze a pouze o probuzení tady a teď, čisté a nezachytitelné - a přesto takové probuzení může ohlušit nebo bolet - zkuste ledovou sprchu nebo si vylijte na ruku vařící vodu - pokud nejste masochisti, zkuste jít na záchod a prostě spláchnout. Tak zakusíte dharmu beze slov, bez učení, dharmu všech buddhů, kteří byli před vámi a kteří přijdou po vás.  

Ve studánce už voda je

"Dosáhnout Cesty není něco, čeho dosahujeme my lidé. To, co vyrůstá z hlubokých kořenů, už nemusíš nijak kultivovat: oči jsou vodorovně, nos svisle." Kodo Sawaki

Na jednu stranu mysl začátečníka je myslí buddhy, je to mysl zcela otevřená, bez jakýchkoliv zbytečných přídavků. Ale jakmile se tento začátečník dozví o úžasných spirituálních zážitcích starých mistrů, je jeho čistá mysl začátečníka okamžitě otrávena a ztracena. Tento začátečník se na dlouhou dobu - nebo často do smrti - stává beznadějným snílkem. A tak se zuby nehty snaží "dosáhnout Cesty". Chce být osvícen stejně jako slavní zenoví mistři minulosti. Když ale studujeme a praktikujeme správně, pod vedením spolehlivého učitele, postupně přicházíme na to, že čím méně klademe překážky tomu, co je samo o sobě, bez našeho přičinění, pravdivé, čili co je samo o sobě dharmou, Cestou, tím blíže jsme úplnému harmonickému spojení s Cestou. Nakonec už neklademe Cestě žádné překážky - náš zazen je prostě sezením v rovnovážné pozici. Naše já, naše představy, naše bolesti, naše touhy už nejsou zdí, která nám brání v spočinutí v Cestě. A i když se objevují naše touhy a naše názory, my už víme, že není třeba vyvíjet úsilí, abychom se jednou v budoucnu stali ideálem Pravdy. Naše touhy a názory se samy vyčerpají, jak se vracíme k vlastním kořenům, uprostřed cvičení a každodenní praxe, jak se vracíme tam, odkud jsme přišli, tam, kde není třeba vyvíjet nějaké zvláštní osobní úsilí. Jelikož  dharma samotná je už hotová, není třeba, aby ji někdo vytvářel nebo hledal nebo vyvíjel zvláštní osobní úsilí. Když je polévka hotová, není třeba ji ještě vařit nebo vylepšovat. Když sedíme v zazenu, aniž bychom se snažili vylepšit původní stav v rovnovážné pozici těla a  mysli, podáváme si ruce s Cestou, která na nás čekala na zafu. Když se přestaneme hádat s druhým člověkem a na chvíli se ztišíme a vzdáme svoje hledisko, abychom se nadechli a vydechli, abychom přijali teplotu místnosti, intenzitu světla, přijali nepříjemnosti nebo hnutí citů, pak jsme se setkali s Cestou, která na nás už uprostřed hádky s druhým člověkem čekala. Když si uvědomíme, že přímo uprostřed našeho života se nachází studánka s čistou vodou, pak se náš život může vždycky vracet k této studánce - vždycky můžeme pít z této čisté studánky, aniž by po nás kdy někdo chtěl, abychom tu vodu vyrobili nebo studánku vyhloubili. Cesta je jednoduchá a čistá - ale není jednoduché se s ní setkat, pokud lpíme na tom, co my osobně chceme a nechceme a co my osobně cítíme a necítíme... Když se napijeme z té studánky, z níž pramení radost a osvěžení uprostřed nejrůznějších patálií života, můžeme na chvíli nelpět na tom, co zrovna my tak moc chceme a co zrovna my si tak moc myslíme. Na východě se lidi sobě pokloní, aniž by cokoliv řekli. Na Západě si podáváme ruce. Obojí je příležitost pustit do svého srdce Pravdu - klid, ticho, které nás všechny osvobozuje od zmatků a utrpení pramenící z mysli člověka, který zapomněl, odkud vlastně na tento svět přišel. Všechna náboženství by nám měla připomínat, co máme všichni společné - je to náš původ, nejhlubší a nejčistší zdroj. Teprve poté, co si ujasníme, odkud jsme všichni - zloduši i velcí kazatelé přišli - je možné něco říkat o smyslu života. Kodo Sawaki dobře věděl, kde jsou jeho kořeny a kde jsou kořeny všech lidí. Když cvičil zazen, vracel se k těmto kořenům a věděl, že každý, kdo cvičí zazen s ním, aniž by se přetvařoval nebo snažil stát osvíceným, se s ním vrací k těmto kořenům a navazuje intimní kontakt s Cestou.  

V každém okamžiku se rodíme znovu

"Děláš zazen už pět nebo deset let? A co je na tom? Každý den musíš hledat svoji cestu zcela znovu."  Kodo Sawaki

Studovat a cvičit buddhismus neznamená hromadit vědomosti nebo zkušenosti nebo moudrost.  Naopak to znamená každé ráno začít od nuly, všechno dělat tak, jako bychom to dělali poprvé v životě. To neznamená, že budu předstírat, že neumím jezdit na kole nebo že si neumím uvázat tkaničky. Dělat něco jako bychom to dělali poprvé v životě znamená mít o to takový zájem, jaký máte o něco, co jste ještě nikdy neviděli, neslyšeli, neochutnali. Jste tedy znovu a znovu jako nepopsaný list papíru. 

V okamžiku, kdy se na tento nepopsaný list papíru podepíše přítomnost, jste buddha, probuzená bytost. Takže primárně jste zcela otevření, neznáte nic... sekundárně se v tomto stavu probouzíte do toho, co tu právě je. Abyste mohli být znovu a znovu takhle otevření a takhle se znovu a znovu probouzet do přítomnosti, nesmíte si v hlavě nosit žádné fixní představy o dharmě nebo buddhistické filozofii. Neexistuje žádná dharma, kterou by šlo jednou provždy správně definovat, neexistuje žádná rigidní buddhistická filozofie, které byste se měli držet jako klíště. Neexistuje žádné učení vašeho učitele, kterého byste se měli pořád držet - nejde přece o to, abyste opakovali to samé, co říká vaše učitelka nebo učitel, ale o to, abyste se osvobodili od učení - slov - a měli vlastní zkušenost, kterou nejde vysvětlit, i když ji lze a je třeba ji vyjádřit. Vy tedy máte vlastní život a vlastní zkušenost. Pokud chceme učit druhé, musíme najít vlastní způsob, jak vyjádřit to, co přesahuje slova a učení. Protože v každém okamžiku se rodíme znovu a objevujeme dharmu znovu. Tam se setkáváme se skutečnou, původní nevinností naší a současně se skutečnou, původní nevinností celého vesmíru. 

Nejde tu tedy o etiku jako systém, ale nevinnost jako původní čistotu každé bytosti a každé věci. Nejde o nevinnost ve smyslu - já jsem nikdy nikomu neublížil. Určitě jsme v minulosti napáchali spoustu chyb a zkomplikovali mnoha lidem život. Ale v tomto okamžiku máme právo nevědět, co se stalo v minulosti a stát se naprosto novým člověkem - a je jedno, na jak dlouho se to podaří. Naším nejdůležitějším úkolem ve cvičení a studiu dharmy je vracet se k této "novosti", objevovat sebe sama znovu a znovu, bez předsudků a myšlenek o sobě a druhých. A to nejde, pokud máme v hlavě nějaké rigidní, fixní představy o buddhovi nebo probuzení nebo o dharmě nebo o morálce.  A přesně tak je potřeba cvičit zazen - jako něco, o čem nic nevíme a nic od toho neočekáváme. Pak se projeví to, co tu je, jako hlasitý hrom v bouřce. K tomu není co dodat.  

Veškerá slova o dharmě a probuzení jsou tu jen proto, aby nám pomohla nebát se pustit veškerého učení, veškerých znalostí a představ. Teprve když se pustíme všech pouček a veškeré filozofie včetně celých vynikajících traktátů z pera mistra Dógena nebo velkých učitelů jako byl Nágárdžuna, teprve pak máme šanci setkat se v tváří v tvář s dharmou, která nikdy nebyla poskvrněna jediným slovem, jedinou myšlenkou. Takže všechno, co píšu o dharmě a probuzení, by se dalo nahradit jednoduchou frází: "Nedrž se toho". Jenže kdybych psal jen "nedrž se toho", nikdo by nechápal, čeho se vlastně nemá držet. A nikdo by nechápal, co má v životě teda vlastně dělat. Já sobě připomínám a druhým navrhuju - nedržme se žádných slov, zapomeňme na zen, dharmu, buddhu, sanghu, probuzení, moudrost, kosmos,  lásku, smysl. Teprve když zapomeneme na všechna tato slova, objeví se pravý zen, pravá dharma, pravý buddha, pravá sangha, pravé probuzení, pravá moudrost, pravý kosmos, pravá láska a pravý smysl. Takže učení o dharmě je třeba neustále recyklovat. Ne si je schovávat ve skříni nebo je vystavovat v muzeu. Musíme je objevovat znovu jako sedmikrásku, která rozkvetla na zahradě přes noc. To učení je něco živého, nikdy ne zakonzervovaného ve slovech nebo poučkách. 

Je to velice paradoxní, ale musíme si uvědomit, že všechna slova o buddhismu jsou opravdu jen jakýmsi toaletním papírem. To není urážka - naopak! Život bez toaletního papíru je problém. Budeme vyrábět koule z bláta jako mistr Dógen? Takže toaletní papír je skvělý vynález. Ale nikdo si nenechá použitý toaletní papír zarámovat  a nepověsí si ho na zeď do obývacího pokoje. Stejně tak tohle nesmíme dělat s dharmou. Musíme dharmu žít, ne ji fixovat, zarámovat do knih nebo zkostnatělých ceremoniálů. Mistr Dógen moc dobře věděl, jak omezenou hodnotu má jeho učení, potažmo veškeré učení buddhismu. A znovu a znovu na to upozorňuje snad v každé své přednášce. Filozofie je tedy jen a jen sluha, který musí okamžitě odejít z místnosti, jakmile splní svůj úkol. Ale ten úkol je důležitý - je to kultivace naší mysli, našeho způsobu myšlení, našeho chápání světa. Nakonec jde o překročení všech slov v tomto okamžiku, kdy se jasně vyjadřujeme bez závislosti na slovech. 

Když jsme schopni zapomenout na slova, zapomenout na veškeré učení, aniž bychom autentická učení ignorovali, pak jsme vstoupili do stavu naprosté svobody.  To je skutečné naplnění našeho života, skutečná nevinnost a pravá etika lidské bytosti.      

Přístup, nikoliv ideál

Kodo Sawaki říkal, že praktikovat zen znamená mít určitý přístup k životu, nikoliv mít nějaký duchovní ideál. Zdůrazňoval praxi, nikoliv ideály. To znamená, učil Sawaki, praxi jezení, uklízení, chození do práce, spaní, močení... Podle něho praxe zenu  není primárně něco chápat nebo mít nějaký duchovní pocit - naopak, stát pevně oběma nohama na zemi a chovat se jako buddha, probuzený člověk. Když se chováme probuzeně, jsme probuzení. Když se chováme jako šílenci, jsme šílenci. 

Na Západě mluvíme o svědomí - nesetkal jsem se s touto kategorií v textech japonských nebo čínských učitelů zenu. Svědomí nám může pomoct rozpoznat, jestli se chováme jako buddhové nebo jako kazisvěti. Sice máme na Západě desatero a na východě buddhistické předpisy, ale dobře víme, že je velmi obtížné zodpovědně rozhodovat, co je ještě v rámci desatera v pořádku a co už je za hranicí. Co je například smilstvo? Podobně v buddhistických předpisech se jedná o špatný sexuální život. Ale jen naše vlastní svědomí ví, jestli jsme udělali něco špatně v sexuální oblasti. Desatero nám v tom nepomůže a kněz často také ne - protože nemusí mít sám čisté svědomí a nemusí chápat smysl desatera.   

Pak tu je ovšem studium autentické dharmy. Pokud nestudujeme autentickou dharmu, můžeme dospět k nějaké životní filozofii a řídit se podle ní - svědomí pak máte čisté. Ale to vůbec nemusí znamenat, že žijete probuzený život. Naopak můžete žít v nějakém maličkém světě, který vám dává smysl, ale ten svět nemá nic společného s dharmou, je to jen nějaký váš osobní model světa. Takhle žije spousta lidí. Neříkám, že žijí špatně nebo někomu škodí. Opak je často pravdou. Ale není to život v dharmě. Je to život na základě nějakého hodnotového modelu. Dharma není hodnotový model. Ti lidé do toho svého modelu, do svého osobního modelu světa pak třeba přidají meditaci nebo knížky o zenu a jsou spokojení. Nehodlají zkoumat, co je dharma nebo probuzení. Mají na to jednoduchý názor a s tím si vystačí. Proto je tak důležité, pokud vás zajímá skutečná dharma, studovat učení mistrů, které bych nazval radikálními mistry. To znamená, že přišli s jasnou kritikou stavu, kdy pravé učení bylo zakaleno nějakým idealistickými teoriemi. Takovým mistrem byl např. Bodhidharma, mistr Dógen nebo Kodo Sawaki. Řekl bych, že každý autentický učitel buddhismu musí vycházet z učení nějakého radikálního předchůdce. Velká většina současných učitelů v linii Sótó vychází z učení mistra Dógena. Možná se v budoucnu stane takovým referenčním mistrem, z kterého budou vycházet další generace, právě Kodo Sawaki. Protože on jasně ukazuje na omyly spojené s osvícením, omyly spojené s různými ideály nebo naopak formalizací dharmy. Na rozdíl od mistra Dógena Kodo Sawaki mluví - tedy my máme k dispozici zápisy jeho některých přednášek - opravdu jazykem, který je nám, i Evropanům blízký, protože žil nedávno. Zajímá mě tedy, co Sawaki učil a jak to aplikovat v životě. 

Vím dobře, že v minulosti jsem měl často na jedné straně ideál -  takhle bych chtěl žít. A na druhé straně praxi - takhle žiju. A nebyl jsem spokojen. Pak jsem dospěl k jakémusi smíření: "Takhle prostě žiju". Zdá se, že jsem vyřešil rozpor ideálu a praxe. Dlouho jsem si myslel, že když prostě budu žít, aniž bych se snažil sám sebe dennodenně probouzet do dharmy, tedy odhazovat své iluze a představy o sobě a světě, bude to život v souladu s dharmou. Ale někde jsem udělal chybu. Dnes chápu, že určitá vědomá snaha něco dělat určitým způsobem,  snaha žít v souladu s dharmou, je nutná. Probuzení se musí iniciovat správným přístupem k životu - což je dělat konkrétní věci opravdu pořádně, jako by to byla část sesshinu. A v zazenu odhazovat tělo a mysl, osobní tělo a mysl, aniž bychom měli na mysli nějaký cíl v budoucnu. Nakonec nejsou žádné sesshiny, je tu náš každodenní život, náš každodenní život je nakonec sesshin. Ale když necvičíme na sesshinech, možná si nikdy neuvědomíme, že náš život se musí stát sesshinem, čili skutečnou praxí. Každý den je tedy důležitý, ten nejdůležitější. Důležitý je tento den, ne náš život jako koncept v čase. Musíme žít, jako bychom byli součástí velmi důležitého dne, velmi slavné události. 

Kodo Sawaki byl velmi konkrétní - praxe zenu je velmi konkrétní - záleží na tom, jak jsi umyl koupelnu, jak sis uvařil čaj a jak ses oblékl do práce. A pak na tom, v kolik hodin ti jede autobus. A jestli pustíš starší paní sednout. Když žijeme probuzeně, jsme prostě probuzení. Když žijeme ledabyle a v temnotách a pořád nám něco chybí ke štěstí, nežijeme prostě probuzeně. Když cvičíme zazen proto, abychom se měli dobře, byli v klidu, měli ze sebe dobrý pocit, není to zazen buddhů, je to meditace pro vlastní osobní potřebu, potřebu nějak uklidnit své záležitosti. Zazen ale znamená cvičit tak, že navazujeme kontakt se záležitostmi univerza a tyto záležitosti jsou v naprostém klidu. Jsme tak jako říčka, která se vzdává sebe sama, aby se vlila do velké řeky. Jsme jako řeka, která se vzdává sebe sama, aby se stala mořem. Jsme jako moře, které se vzdává sebe sama, aby se stalo oceánem. A jsme jako oceán, který se vzdává sebe sama, aby se stal celým univerzem. A přesto, že to je tak, každá jednotlivá věc vyjadřuje dokonalou pravdu a tato pravda vládne všude a bez rozdílu. Proto si musíme vážit probuzení každé věci, každé rostlinky, každé větvičky, každé mušky... to všechno jsou buddhové, kteří vyjadřují stav, do jakého se musíme vrátit, když cvičíme zazen. Není to ideální stav, je to přirozený, původní stav každé věci, která je skutečná. V tomto původním stavu není žádné místo pro lidské záležitosti.     

Tvoje ani moje osvícení nikoho nezajímá

Ve světě autentického zenu nikoho nezajímá "moje osvícení", "tvoje osvícení" nebo "její osvícení". Všimněte si, že autentičtí učitelé zenu nikomu nedoporučují, aby se zabývali osvícením svým nebo osvícením někoho jiného. Ale vyzdvihují probuzení jako takové. Jenže pokud je už celý vesmír probuzený v pravdě a my sami jsme součástí tohoto probuzeného vesmíru, pak nemusíme ani hnout prstem, abychom byli probuzení v pravdě. Pokud ale nechápeme, co to znamená, pak hrozí, že sklouzneme k špatnému  názoru, podle kterého nemusíme nic dělat, abychom žili probuzený život. 

V autentickém zenu nestačí přijmout myšlenku, že celý vesmír je už pravdivý a my sami, jako součást tohoto vesmíru, jsme tedy logicky také pravdiví. V autentickém zenu musíme překonat takový zjednodušený pohled. Jak říká Kodo Sawaki, jde o to naladit se na frekvenci tohoto univerzálně pravdivého vesmíru.  Musíme tedy změnit způsob, jakým naše mysl vnímá sebe a druhé a celý svět. Musíme ji vytrhnout z navyklých způsobů chápání a skutečně ji probudit k dharmě. Pro to musíme něco dělat, ne jen přijmout nějakou filozofii nebo náboženství. Cvičit zazen je způsob, jak v buddhismu naladit naše tělo a mysl na frekvenci, na které vysílá dharma. Abychom mohli přeladit mysl na frekvenci dharmy, musíme být ochotni pustit svou osobní mysl a své osobní těla při cvičení zazenu. Jakmile se to stane, jsme v jednotě s původní osvícenou povahou celého univerza. Pak nedává smysl mluvit o vlastním osvícení. Je to stejné, jako bychom mluvili o nějaké kapce vody, která spadla do oceánu. Koho ta kapka vody zajímá? Důležitý je oceán. Pokud jsme se tedy přeladili na frekvenci dharmy, buďme rádi, že nijak nevyčníváme z tohoto univerza pravdy. Pak není vůbec potřeba vyzdvihovat nějakou vlastní zkušenost. A jak často píšu - není třeba obdivovat osvícení nějakého mistra - protože jeho osvícení není nic jiného než osvícení nějakého stromu nebo staré zdi. Leda tak můžeme ocenit, že ten starý mistr o svém osvícení nemluví. A tak místo toho, abychom mluvili o svém osvícení, o jeho osvícení, o osvícení jiných lidí, měli bychom praktikovat toto osvícení v každodenních činnostech. Když nebudete dělat nic zvláštního, čím byste vyskočili z přirozeného řádu věcí, pak jste zřejmě součástí přirozeného řádu věcí - tedy opravdu praktikujete dharmu, vyjadřujete univerzální pravdu. Takže váš zazen je na první pohled úplně obyčejný. Vaše slova jsou obyčejná. Nikoho nepřekvapujete. Ale pokud narazíte na lidi, kteří mají hodně scestné chápání buddhismu nebo světa, budete jím trnem v oku, pokud s nimi nebudete souhlasit. Tak se může stát, že nakonec vy, ačkoliv přirozený a pravdivý člověk, budete u lidí vyvolávat zmatek nebo odpor. To se nedá nic dělat. Pokud jde jeden člověk správným směrem, může se stát, že dav, který jde na opačnou stranu, ho bude považovat za šílence. 

Spousta lidí hledá osvícení, které by mohli dosáhnout a pak ho ukazovat na odiv. V zenu je ale naším úkolem něco docela jiného. Pochopit, že jsme už všichni zcela pravdiví a v pořádku, když se na chvíli ztišíme a neprosazujeme svoje omezené názory na svět. A pak díky tomuto ztišení - v praxi zazenu - můžeme něco přirozeně dělat - a tak můžeme vyjadřovat pravdivost všech věcí a všech bytostí.   

     

Osobnost Kodo Sawakiho

Spousta lidí mluvila nebo mluví o tom, jak byl Kodo Sawaki úžasný člověk. To je nesmírně závažný problém v zenu. Kdokoliv chce rozumět a praktikovat autentický zen, musí se nad tímto problémem vážně zamyslet. Je možné, že tu dochází k obrovskému nepochopení, o co v zenu jde. 

Uchiyama roshi, původně žák Kodo Sawakiho, se svého učitele ptal: "Jak se můžu stát stejně silný jako vy?" A Sawaki mu řekl: "To nejde. Já jsem takový od narození." Zen není v žádném případě snaha stát se Kodo Sawakim. Není to snaha stát se zenovým mistrem ve smyslu napodobování osobnosti nějakého slavného mistra. Vidím to na lidech, kteří hledají zenového učitele - pokud jejich potenciální učitel nepřipomíná nějakého slavného zenového mistra, nemají o takového učitele zájem. To samozřejmě neznamená, že každý člověk může být hned zenovým učitelem. Ale každý člověk, který se stal sám sebou beze zbytku, může být zenovým učitelem. Takže i nějaký nemotorný, koktavý, plachý člověk může být skvělým učitelem, pokud je opravdu sám sebou - pokud svou koktavost a plachost nepředstírá. Co tedy bylo nejdůležitější na osobnosti Kodo Sawakiho? Nebyla to jeho síla, jeho odhodlání, jeho asketický život (asketický aspoň v porovnání s typickým praktikantem zenu na Západě), byla to jeho schopnost odložit sebe sama a octnout se na tom místě, kde ty a Kodo Sawaki jste tentýž buddha. Pokud nechápeme tento bod, nezačali jsme ještě opravdu cvičit zen. Zatím cvičíme jen nějaký druh sebezdokonalování nebo idealismu. 

Nejde tedy o to obdivovat osobnost Kodo Sawakiho a snažit se být jako on. Jde o to najít to místo, kde ty, já, Sawaki a Buddha jsme jedna a tatáž bytost. Jak to udělat, aby tohle nebyla jen hezká zenová fráze? Není tak těžké toho dosáhnout. Stačí tady a teď odložit svoje názory, svoje vědomosti, vědomí sebe, vědomí rozdílů a vstoupit do místa, kde já, ty, Sawaki, Buddha a všechny částečky prachu v celém vesmíru jsou jedna a tatáž věc. Pokud o tom pouze uvažujeme, pak je to opravdu jen nějaká hezká fráze, nebo impulz pro intelektuální debatu. Ale pokud to praktikujeme, vidíme, že to je velice jednoduché a funguje to. Protože to opravdu není úkol pro nějaké já. To je odhození já. A to se musí dít znovu  a znovu, každý den, den co den... Buď máte odhodlání takhle cvičit zazen a takhle žít, nebo to odhodlání nemáte. Pokud si nejste jisti, rozhodněte se pro tu správnou variantu a začněte takhle cvičit. Nemusíte, je to vaše věc,  ale tady je velká příležitost vyřešit otázku uskutečnění probuzeného života v tomto životě, probudit sebe, a ne jen pořád mluvit o zenu nebo číst o probuzení druhých. Takže nezáleží na tom, jestli jsi prudký člověk nebo tichý člověk, impulzivní nebo rozvážný. V takové praxi jde jen o to být znovu a znovu buddhou, to znamená být tou věcí, která nemá nic společného s tvými myšlenkami. V takovém stavu se pak tvoje osobnost projeví přirozeně. Tichý člověk bude přirozeně tichý a hlasitý člověk bude přirozeně hlasitý. Kodo Sawaki byl zřejmě prostě sám sebou. Pokud jeho žák Uchiyama odhodil ono omezené "já" Uchiyamy, pak byl určitě také Uchiyama prostě sám sebou. Musíme být tedy sami sebou, ale až poté, co popřeme sebe sama. Například se vám nechce důkladně se poklonit při vstupu do zendo. Všiml jsem si, jak se někteří lidé nějak brání tomu poklonit se druhým nebo před oltářem. Protože si něco myslí o tom či onom. Takže se pokloní jen ledabyle. Když se upřímně pokloníte jednomu člověku, klaníte se celému vesmíru. Ale když se klaníte jen nějaké konkrétní věci nebo konkrétnímu člověku, pak i máte pocit, že mezi vámi a Kodo Sawakim je velký rozdíl. Tomu se klaním, ale tamtomu ne. Přitom v okamžiku, kdy dáte přednost čisté pravdě před vlastními názory a prostě něco upřímně uděláte, není mezi vámi a žádným zenovým mistrem vůbec žádný rozdíl. Tohle místo je pak potřeba cvičit a uchovávat jako oko v hlavě. Opatrujte svého mistra (tj. svou původní moudrost) ve svém srdci a ignorujte ten vnitřní hlas, co vám říká, kdo je kdo. Takže dělejte věci bez toho, že byste si o tom pořád něco mysleli a hodnotili to, pak budete znovu a znovu na tomtéž místě, kde je pravý Sawaki, pravý Buddha, pravý smysl celého univerza. A v tom okamžiku se projeví vaše skutečná osobnost. 

Takže obdivovat nějaké mistry je stejné jako obdivovat jídlo na talíři, když máme hlad. Můžeme krátce říct - hm, to jídlo vypadá skvěle. Ale pak už musíme rychle jíst. Můžeme si říct, že mistr ten a ten byl skvělý, ale proč? Když slyšíte takovou chválu, okamžitě si řekněte - a v čem spočívala velikost toho učitele? V tom, že neměl názor na sebe a druhé, když pracoval na poli nebo když naléval čaj. Je to opravdu tak těžké být skutečným zenovým člověkem? Ne. Těžké je vzdát se svým osobních názorů. To je nesmírně těžké. Ale bez toho se nepohneme z místa.