Friday, January 8, 2021

Tvoje ani moje osvícení nikoho nezajímá

Ve světě autentického zenu nikoho nezajímá "moje osvícení", "tvoje osvícení" nebo "její osvícení". Všimněte si, že autentičtí učitelé zenu nikomu nedoporučují, aby se zabývali osvícením svým nebo osvícením někoho jiného. Ale vyzdvihují probuzení jako takové. Jenže pokud je už celý vesmír probuzený v pravdě a my sami jsme součástí tohoto probuzeného vesmíru, pak nemusíme ani hnout prstem, abychom byli probuzení v pravdě. Pokud ale nechápeme, co to znamená, pak hrozí, že sklouzneme k špatnému  názoru, podle kterého nemusíme nic dělat, abychom žili probuzený život. 

V autentickém zenu nestačí přijmout myšlenku, že celý vesmír je už pravdivý a my sami, jako součást tohoto vesmíru, jsme tedy logicky také pravdiví. V autentickém zenu musíme překonat takový zjednodušený pohled. Jak říká Kodo Sawaki, jde o to naladit se na frekvenci tohoto univerzálně pravdivého vesmíru.  Musíme tedy změnit způsob, jakým naše mysl vnímá sebe a druhé a celý svět. Musíme ji vytrhnout z navyklých způsobů chápání a skutečně ji probudit k dharmě. Pro to musíme něco dělat, ne jen přijmout nějakou filozofii nebo náboženství. Cvičit zazen je způsob, jak v buddhismu naladit naše tělo a mysl na frekvenci, na které vysílá dharma. Abychom mohli přeladit mysl na frekvenci dharmy, musíme být ochotni pustit svou osobní mysl a své osobní těla při cvičení zazenu. Jakmile se to stane, jsme v jednotě s původní osvícenou povahou celého univerza. Pak nedává smysl mluvit o vlastním osvícení. Je to stejné, jako bychom mluvili o nějaké kapce vody, která spadla do oceánu. Koho ta kapka vody zajímá? Důležitý je oceán. Pokud jsme se tedy přeladili na frekvenci dharmy, buďme rádi, že nijak nevyčníváme z tohoto univerza pravdy. Pak není vůbec potřeba vyzdvihovat nějakou vlastní zkušenost. A jak často píšu - není třeba obdivovat osvícení nějakého mistra - protože jeho osvícení není nic jiného než osvícení nějakého stromu nebo staré zdi. Leda tak můžeme ocenit, že ten starý mistr o svém osvícení nemluví. A tak místo toho, abychom mluvili o svém osvícení, o jeho osvícení, o osvícení jiných lidí, měli bychom praktikovat toto osvícení v každodenních činnostech. Když nebudete dělat nic zvláštního, čím byste vyskočili z přirozeného řádu věcí, pak jste zřejmě součástí přirozeného řádu věcí - tedy opravdu praktikujete dharmu, vyjadřujete univerzální pravdu. Takže váš zazen je na první pohled úplně obyčejný. Vaše slova jsou obyčejná. Nikoho nepřekvapujete. Ale pokud narazíte na lidi, kteří mají hodně scestné chápání buddhismu nebo světa, budete jím trnem v oku, pokud s nimi nebudete souhlasit. Tak se může stát, že nakonec vy, ačkoliv přirozený a pravdivý člověk, budete u lidí vyvolávat zmatek nebo odpor. To se nedá nic dělat. Pokud jde jeden člověk správným směrem, může se stát, že dav, který jde na opačnou stranu, ho bude považovat za šílence. 

Spousta lidí hledá osvícení, které by mohli dosáhnout a pak ho ukazovat na odiv. V zenu je ale naším úkolem něco docela jiného. Pochopit, že jsme už všichni zcela pravdiví a v pořádku, když se na chvíli ztišíme a neprosazujeme svoje omezené názory na svět. A pak díky tomuto ztišení - v praxi zazenu - můžeme něco přirozeně dělat - a tak můžeme vyjadřovat pravdivost všech věcí a všech bytostí.   

     

Thursday, January 7, 2021

Osobnost Kodo Sawakiho

Spousta lidí mluvila nebo mluví o tom, jak byl Kodo Sawaki úžasný člověk. To je nesmírně závažný problém v zenu. Kdokoliv chce rozumět a praktikovat autentický zen, musí se nad tímto problémem vážně zamyslet. Je možné, že tu dochází k obrovskému nepochopení, o co v zenu jde. 

Uchiyama roshi, původně žák Kodo Sawakiho, se svého učitele ptal: "Jak se můžu stát stejně silný jako vy?" A Sawaki mu řekl: "To nejde. Já jsem takový od narození." Zen není v žádném případě snaha stát se Kodo Sawakim. Není to snaha stát se zenovým mistrem ve smyslu napodobování osobnosti nějakého slavného mistra. Vidím to na lidech, kteří hledají zenového učitele - pokud jejich potenciální učitel nepřipomíná nějakého slavného zenového mistra, nemají o takového učitele zájem. To samozřejmě neznamená, že každý člověk může být hned zenovým učitelem. Ale každý člověk, který se stal sám sebou beze zbytku, může být zenovým učitelem. Takže i nějaký nemotorný, koktavý, plachý člověk může být skvělým učitelem, pokud je opravdu sám sebou - pokud svou koktavost a plachost nepředstírá. Co tedy bylo nejdůležitější na osobnosti Kodo Sawakiho? Nebyla to jeho síla, jeho odhodlání, jeho asketický život (asketický aspoň v porovnání s typickým praktikantem zenu na Západě), byla to jeho schopnost odložit sebe sama a octnout se na tom místě, kde ty a Kodo Sawaki jste tentýž buddha. Pokud nechápeme tento bod, nezačali jsme ještě opravdu cvičit zen. Zatím cvičíme jen nějaký druh sebezdokonalování nebo idealismu. 

Nejde tedy o to obdivovat osobnost Kodo Sawakiho a snažit se být jako on. Jde o to najít to místo, kde ty, já, Sawaki a Buddha jsme jedna a tatáž bytost. Jak to udělat, aby tohle nebyla jen hezká zenová fráze? Není tak těžké toho dosáhnout. Stačí tady a teď odložit svoje názory, svoje vědomosti, vědomí sebe, vědomí rozdílů a vstoupit do místa, kde já, ty, Sawaki, Buddha a všechny částečky prachu v celém vesmíru jsou jedna a tatáž věc. Pokud o tom pouze uvažujeme, pak je to opravdu jen nějaká hezká fráze, nebo impulz pro intelektuální debatu. Ale pokud to praktikujeme, vidíme, že to je velice jednoduché a funguje to. Protože to opravdu není úkol pro nějaké já. To je odhození já. A to se musí dít znovu  a znovu, každý den, den co den... Buď máte odhodlání takhle cvičit zazen a takhle žít, nebo to odhodlání nemáte. Pokud si nejste jisti, rozhodněte se pro tu správnou variantu a začněte takhle cvičit. Nemusíte, je to vaše věc,  ale tady je velká příležitost vyřešit otázku uskutečnění probuzeného života v tomto životě, probudit sebe, a ne jen pořád mluvit o zenu nebo číst o probuzení druhých. Takže nezáleží na tom, jestli jsi prudký člověk nebo tichý člověk, impulzivní nebo rozvážný. V takové praxi jde jen o to být znovu a znovu buddhou, to znamená být tou věcí, která nemá nic společného s tvými myšlenkami. V takovém stavu se pak tvoje osobnost projeví přirozeně. Tichý člověk bude přirozeně tichý a hlasitý člověk bude přirozeně hlasitý. Kodo Sawaki byl zřejmě prostě sám sebou. Pokud jeho žák Uchiyama odhodil ono omezené "já" Uchiyamy, pak byl určitě také Uchiyama prostě sám sebou. Musíme být tedy sami sebou, ale až poté, co popřeme sebe sama. Například se vám nechce důkladně se poklonit při vstupu do zendo. Všiml jsem si, jak se někteří lidé nějak brání tomu poklonit se druhým nebo před oltářem. Protože si něco myslí o tom či onom. Takže se pokloní jen ledabyle. Když se upřímně pokloníte jednomu člověku, klaníte se celému vesmíru. Ale když se klaníte jen nějaké konkrétní věci nebo konkrétnímu člověku, pak i máte pocit, že mezi vámi a Kodo Sawakim je velký rozdíl. Tomu se klaním, ale tamtomu ne. Přitom v okamžiku, kdy dáte přednost čisté pravdě před vlastními názory a prostě něco upřímně uděláte, není mezi vámi a žádným zenovým mistrem vůbec žádný rozdíl. Tohle místo je pak potřeba cvičit a uchovávat jako oko v hlavě. Opatrujte svého mistra (tj. svou původní moudrost) ve svém srdci a ignorujte ten vnitřní hlas, co vám říká, kdo je kdo. Takže dělejte věci bez toho, že byste si o tom pořád něco mysleli a hodnotili to, pak budete znovu a znovu na tomtéž místě, kde je pravý Sawaki, pravý Buddha, pravý smysl celého univerza. A v tom okamžiku se projeví vaše skutečná osobnost. 

Takže obdivovat nějaké mistry je stejné jako obdivovat jídlo na talíři, když máme hlad. Můžeme krátce říct - hm, to jídlo vypadá skvěle. Ale pak už musíme rychle jíst. Můžeme si říct, že mistr ten a ten byl skvělý, ale proč? Když slyšíte takovou chválu, okamžitě si řekněte - a v čem spočívala velikost toho učitele? V tom, že neměl názor na sebe a druhé, když pracoval na poli nebo když naléval čaj. Je to opravdu tak těžké být skutečným zenovým člověkem? Ne. Těžké je vzdát se svým osobních názorů. To je nesmírně těžké. Ale bez toho se nepohneme z místa.  

Thursday, December 31, 2020

Tah králem

Když píšu o tom, jak máme být transparentní a jak naše ego mizí, když něco upřímně děláme, nemám tím na mysli, že bychom se měli snažit zbavit ega. Nemám tím na mysli, že cílem cvičení zazenu je odstranit ego. To je velmi důležité. 

Spousta tzv. duchovních lidí dělá tu chybu, že doufají, že jednou nějak dokážou odstranit své ego ze svého života a pak už budou jen tak nějak plout životem jako mráček na nebi, nic je nenaštve, po ničem nebudou toužit. V buddhismu jde ale o něco jiného. Jde o to, abychom my s tím naším dosud velkým egem zacházeli jako s velkým, nemotorným slonem. Jde o to o tom egu dobře vědět, dobře vědět, co dokáže napáchat za škody a vodit toto velké ego na vodítku. I když toto velké ego nikdy nezměníme, nikdy se ho nezbavíme, jde o to, abychom mu nedali příliš mnoho svobody. Musíme neustále dávat pozor, aby toto ego nebylo diktátorem našich dní a našich životů. Musíme ho dobře vychovat, dobře vycvičit, dávat mu vodítko, náhubek, aby bylo v koutě a pořád neštěkalo. Važme si toho velkého a nemotorného ega, protože bez něho by nás ani nikdy nenapadlo hledat smysl života. Ale když už víme, že smyslem našeho života je žít svobodně, to znamená nebýt sluhou toho velkého psa Ega, aniž bychom ho vyhodili na ulici, pak se toho psa nemusíme bát. 

Představte si takovou velkou, těžkou lokomotivu, jak uhání krajinou, houká a vypouští páru a kouř. Když takovou lokomotivu vidíme, může se nás zmocnit trochu strach, nebo úcta. Rozhodně si s takovou mašinou nebudeme zahrávat. Nic by z nás nezbylo. A teď si představte takovou lokomotivu, jak pomaličku couvá po kolejích do posledního koutku nádraží. A přesně takhle se musí chovat naše ego. Musí se naučit couvat. Nikoliv být odstraněno. Od rána do večera musíme s tou lokomotivou ega couvat, uvolnit místo pro radost a svobodu prosté existence. Lokomotiva by se nejradši rozjela plnou parou vpřed a všechno rozdupala. Ale my s ní místo toho zacouváme dozadu.   

Jaký by to byl svět, kdybychom s našimi egy couvali místo toho obvyklého prosazování sebe na úkor druhých. Uvědomme si, že nejsvětější osobnosti v dějinách křesťanství nakonec vzdali tu úpornou snahu dosáhnout vlastními silami Boha, a místo toho nechali Boha, aby si je sám našel. Ustoupili Bohu a on si je sám našel. Ustupte Pravdě a ona si vás sama vezme. Nesnažme se proto stát svatým, dokonalým, osvíceným člověkem. Snažme se pouze ustupovat Pravdě, ustupovat tomu, co je důležité, udělejme malý ústupek bílým králem před útokem černého střelce. Možná dostaneme mat. Ale dokud budeme ustupovat, bude vítězit čistá a férová hra, bude vítězit spravedlnost a láska. Nebojme se ustupovat. 

Kdo mě zná osobně, ví moc dobře, jak se někdy chovám sobecky. Ale když píšu tenhle článek, uvědomuju si, že jediné, co se svým egem můžu dělat, a já už se o to pár let snažím, je považovat ho za sílu, kterou lze dobře využít, když s ní nakonec zacouváme do garáže. Sednout si do zazenu a sedět bez snahy něco získat je jako zacouvat s velkým nemotorným strojem do garáže. A pak se teprve můžeme projevit svobodně a bez diktátu ega. 

 


       

Wednesday, December 30, 2020

Sytě modré nebe na východě

Kodo Sawaki řekl: "Co je náboženství? Přeladění tvé vlnové délky na vlnovou délku Buddhy a patriarchů. Vlnovou délku naladit na satori, to znamená cvičit zazen. "

Jde o to, že když něco děláme cele, upřímně, nevytváříme přitom žádné zbytečné iluze o sobě a světě. Když nevytváříme žádné zbytečné iluze o sobě a světě, jsme buddha. To je vidět i na pozici zazenu - když hodně přemýšlíme, naše pozice a náš výraz v tváři to ukazuje. Když pouze něco děláš, v tvých očích nejsou žádné iluze, tvé tělo neukazuje žádné iluze. Podívejme se na výraz v tváři tenisty, který se připravuje na return. Jediné, co ho zajímá, je míček soupeře. Jeho ego odpadlo, teď ho zajímá jen míček soupeře. Nebo se podívej na výraz v tváři lyžařky, když čeká na start své jízdy. Podívej se, jak přesná je pozice jejího těla. To je lyžující buddha. Podívej se na výraz v tváři kováře, který pracuje na podkově. Není v jeho očích odražena vlnová délka patriarchy? Takový kovář se naprosto neliší od největšího patriarchy všech dob, jeho mysl a tělo se neliší od mysli a těla mistra Džošú nebo Basó, nebo Nansena. Ani tvoje mysl a tělo se neliší od Buddhy, když zapomeneš na sebe a svět, aby ses něčemu v tomto okamžiku opravdu věnoval.  

Nakazit se dharmou znamená poznat, že právě v takovém obyčejném okamžiku jsme se spojili s vysíláním Buddhy, to znamená, že v takovém okamžiku, kdy jsme nakaženi, už nejsme jiní než Šákjamuni a úkol je splněn, smysl cvičení a života v dharmě je naplněn. Ovšem jakmile si řekneme, že to stačí, jsme zpátky v pekle samsáry, v pekle iluzí o sobě a druhých a o buddhismu. Takže naším úkolem je odhazovat toto iluzorní já od rána do večera a od rána do večera se vracet na vlnovou délku buddhů a patriarchů. Jako kováři, lyžaři a tenisti, když se soustředí na to, co dělají. 

Jeden člověk se mě zeptal - jak dlouho dokážeš sedě v zazenu bez ega? To je přesně to, co nás vůbec nemusí zajímat, to je přesně otázka, který vyplývá z ega. Jak dlouho? Jak dlouho já, jak dlouho ty, kdo je lepší, kdo je blíž osvícení? To je špatně. Naším úkolem není ptát se jak dlouho bez ega, ale toto ego odhodit v tomto okamžiku a v dalším okamžiku. Pokud to uděláš ty v tomto okamžiku a já v tomto okamžiku, sešli se dva buddhové. A ti opravdu neřeší, co jak dlouho trvá a kdo je více egoista. Proto když se setkají dva probuzení lidé, smějí se spolu, jedí spolu, pijou spolu, jdou na procházku. Když se setkají dva, které ovládají iluze, debatují o tom, jak dlouho trvá, než člověk dosáhne osvícení, nebo kdo je více osvícen nebo kolik ega má který mistr a jak velké bylo osvícení toho a toho mistra v minulosti. Vůbec je nezajímá, jak vysoko na nebi je slunce, nebo kam letí bílá holubice. Kdyby je to zajímalo, znamenalo by to, že se přeladili na frekvenci probuzení. 

Takže co je pro nás důležitější? Porovnávat sebe a druhé, porovnávat sebe a buddhy, nebo se nakazit dharmou a zjistit, že mezi námi a probuzením není rozdíl? Protože nás zaujala barva oblohy před západem slunce? Včera jsem byl v Modřanech u Vltavy a žasl jsem, jak sytě modrou barvu mělo nebe na východě a jak zlatě zářila okna budov naproti zapadajícímu slunci.           

Monday, December 28, 2020

Pouze znamená Všechno

"Když praktikujeme shikan taza, pouze sedět, nesmíme sedět na svém nahromaděném vědění." Kodo Sawaki.

Jak obtížné je pouze sedět v zazenu? Je to paradoxní, ale pouze sedět není zas tak jednoduché, protože pouze sedět neznamená jen tak se flákat. Mohli bychom si říct, tak dobře, budu tady takhle půl hodiny pouze sedět - to je prý celé, to je satori… Ale tak to není.  Pouze sedět znamená důsledně pouze sedět, snažit se nepřidávat k tomu nic. Dělat to opravdu upřímně. 

Být transparentní - což vlastně cvičíme, když cvičíme shikan taza -  znamená být bez vlastní podstaty já, bez fixního já a to znamená, že žádná myšlenka, která mě napadá, se mě netýká, neztotožňuju se s ní. Když cvičíme shikan taza, pouze sedět, už nejsme součástí nějakého náboženství nebo filozofie. Když pouze sedíme, nejsme jiní než židle nebo okno. Židle nebo okno se taky o nic nesnaží. My se však musíme snažit nebýt jako lidé, kteří když něco dělají, musí to mít nějaký smysl nebo účel. Pro člověka je nejtěžší přijmout věci takové, jaké jsou, bez nějakého zvláštního účelu. Děti se často ptají - proč fouká vítr? Proč prší? Proč zapadá slunce? Proč řeka teče s hor a ne obráceně? Takže když vyrostou, budou se ptát - proč meditovat? Pomáhá ti to? Tak to zkusím taky. My však musíme zkusit poznat smysl věcí samotných, smysl toho, co tu je bez minulosti a budoucnosti. A smysl věcí bez vztahu mezi tím a oním, mezi mnou a tebou... 

Když nejsme schopni vnímat krásu rozkvetlé broskvoně - což je strom, který uchvátil jednoho zenového mnicha v dávné Číně a on si uvědomil, o co v buddhismu vlastně jde - je to proto, že se ptáme, jestli letos nebyly ranní mrazy nebo jaké počasí bude zítra. Nebo nás napadá, že jde o třešeň. A pak přemýšlíme o tom, jestli mají třešně lepší chuť než broskve. Ale rozkvetlá broskvoň je rozkvetlá broskvoň. Pokud ji chceme vidět, musíme přestat být lidmi. Lidé se ke všemu nějak vztahují - co mám společného s broskvoní, co já s broskvoní, k čemu mi je... přestat být člověkem znamená vyměnit sebe za broskvoň. Musíme se stát rozkvetlou broskvoní. Takže nikoliv co já a Buddha, ale Buddha, pouze buddha, pouze tady a teď, bez jakéhokoliv vztahu mezi mnou a něčím jiným. My se tady zabýváme způsoby, jak správně cvičit zazen a proč. Protože jsme lidé. Ale jako lidé si musíme uvědomit, že jako lidé nedojdeme do místa, kam došel Buddha, když nebudeme ochotni opustit svět lidí, tedy nikoliv fyzicky, ale mentálně - ochotni opustit svět lidí, kde všechno musí mít nějaké relativní umístění ve vesmíru. Pouze sedět, pouze Buddha, to je stav, kde není žádné relativní místo pro mě nebo pro tebe. Tady a teď je každý v centru dění a je na tom nejlepším místě, na jakém může být.     

Shikan, pouze - celý smysl Buddhova učení spočívá v tomto pouze. Pouze toto, pouze tady, pouze teď, pouze to, co je. Když jsme pouze tím, co jsme, bez toho, abychom k tomu něco přidávali, nemusíme už hledat osvícení nebo pravdu. Bez jakýchkoliv přídavků, aditiv, jsme už tím, čím máme být. Jsme pravdou, jsme světlem. Jsme transparentní, protože mezi sebe a skutečnost nedáváme žádné překážky nebo zdi. Nemusíme vnímat věci z pohledu já versus ty. Já versus svět. Když nic nepřidáváme k tomu, co tu je, pak naše ego nemá žádnou moc, je zcela transparentní a takový je i náš zazen, když ho cvičíme opravdu bez osobních myšlenek nebo postojů. 

Svět sám o sobě je dharmou, učením Buddhy. Učení Buddhy tu je tedy neustále a nikdy neudělá žádnou chybu. Toto učení, které tu je neustále a nikdy se neplete, je tedy nesrovnatelně lepší než slova mistrů - ale to nakonec mistři sami uznávají. My však potřebujeme někoho, kdo nás odvede od hloupostí ega a ukáže na místo, kde už ego nemá žádnou moc, kde já a ty jsme tak transparentní, že nás oba zajímá jen to, co je, a ne to, jaký je mezi námi rozdíl. Transparentní člověk už není buddhista nebo křesťan. Miluju křesťanství, ale ne proto, že je to křesťanství, ale protože v křesťanství vidím spojení víry a pravdy. Ale současně nevidím důvod, proč by pouze křesťané měli mít přístup k pravdě. Pouze Kristus člověka spasí. Ano, protože Kristus je čistá pravda. Pouze čistá pravda člověka spasí. Pokud v zenu není obsažená čistá pravda, je lidem k ničemu a udělali by líp, kdyby se spolehli na Krista.  

Transparentní zazen není konkrétní praxí nějaké zenové školy. Transparentní zazen je zazenem, který cvičí kameny, skály, stromy, moře, oceány, bouře... Transparentní člověk je někdo, kdo zcela chápe, že nejhlubší víru vyjadřujeme teprve tehdy, když naprosto ani náznakem nepodceňujeme význam těch nejobyčejnějších každodenních úkonů. Proto je pro křesťany tak důležité lámání chleba a pro buddhisty vaření čaje. Obojí je konkrétním příkladem situace, kde v každodenní věci poznáváme nejhlubší pravdu vesmíru.  

Uvolnit sevření mysli, objevit To, co tu je

"Jen dharma je pravdivá. To není nijak arogantní tvrzení. Dharma znamená pravda." Kodo Sawaki

Když Sawaki říká, že jen dharma je pravdivá, někdo by to mohl pochopit tak, že jen učení Buddhy je pravdivé. Protože dharma mimo jiné znamená učení Buddhy. Ale učení Buddhy není v žádném případě něco, co se týká jen nějakého určitého náboženství. Učení Buddhy, dharma, je něco, co se týká nás všech, je to něco, co se týká každého kousku celého vesmíru. Takže dharmu lze nalézt v každém kousku vesmíru, v každé rostlině, v každém kamínku, v každé větvičce, v každém poryvu větru. Jinými slovy všechny věci v celém vesmíru vyjadřují pravdu. A tuhle pravdu, která nemá nic společného s náboženstvím, učil Buddha. 

Buddha tedy učil, že protože každý kousek vesmíru vyjadřuje pravdu, také každý kousek člověka vyjadřuje pravdu. Mohli bychom tak říct, že naše prsty, naše klouby, naše kosti, naše vlasy, naše zuby, to vše vyjadřuje pravdu. Proč staří mistři zvedali klacky v ruce nebo ukazovali na bambus rostoucí venku? Protože chtěli říct - právě tady, v tomto obyčejném těle, je pravda, právě tady, v tomto obyčejném bambusu je pravda, tady, v tomto obyčejném světě, je ona nejvzácnější dharma, kterou lidé někdy hledají a představují si, jak je to něco úžasného a těžko pochopitelného. Ale učitelé jim říkají - nikoliv - právě ty sám, když jsi zcela obyčejný, na nic si nehraješ, o nic zvláštního se nesnažíš, ty sám vyjadřuješ dharmu, ty sám jsi mistr. A tak vidíme, že učitelé zenu nejsou arogantní, když mluví o dharmě - tedy pravdě samotné - v tom smuyslu, že by se vytahovali, že oni znají něco, co druzí neznají. Protože nás učí, že tuto pravdu máme k dispozici od začátku do konce života a nikdo se v tom ohledu nemůže vytahovat. 

Problém lidí spočívá v tom, že si neuvědomují cenu toho, co nelze vlastnit, zachytit, fixovat, definovat, přidat k nějakému náboženství nebo filozofii, neuvědomují si nekonečnou cenu dharmy, tedy té pravdy, která se naprosto vymyká světu lidí a jejich myšlení. 

Dharma nemá žádnou tržní cenu, ale když pomineme to, co si lidé představují jako užitečné nebo výhodné nebo cenné, pak je dharma, v které žijeme od rána do večera, to nejcennější, co máme. To nejcennější, co máme, je pravda, která nespočívá v žádných definicích nebo v náboženském pohledu na věci. Paradoxně právě náboženství jako buddhismus nebo křesťanství se nám snaží pomoct najít pravdu. Někdy o to usilují i vědci, někdy ekonomové, někdy filozofové, ale jedině náboženství, které uznává, že pravda přesahuje možnosti člověka myslet a definovat a chápat, nám pomůže najít to, co je v našem životě univerzálně platné a nejcennější. Proto se musíme držet takového učení, které  nezavírá Buddhu do fixních kategorií a kde dharma je to, co tu skutečně je, ale nikdo se tím nemůže vychloubat nebo to definovat nebo to přiradit k nějakému náboženství.  

  

Tuesday, December 8, 2020

Co mám na mysli pod pojmem "probuzení"


When I write an article in Czech, I check the Google translation and sometimes there is a big mistake. So for this article, I added my notes in English where the Google traslation made a big mistake or where I was afraid the Google translate woudn't understand what I mean. The English notes correct the translation. The Czech readers can ignore the English notes. There are only two, anyway. (Toto je nepodstatná poznámka ohledně fungování Google translate, kterou si můžete přeložit pomocí Google translate...)  

I když nepoužívám skoro nikdy výraz osvícení - enlightenment, často používám výraz probuzení - awakening. Osvícení je velmi zavádějící pojem, protože to evokuje něco, co probuzení není - najednou vás cosi osvítilo - něco k vám přišlo, co jste předtím neznali, neviděli. To není probuzení v buddhismu. Proto raději používám pojem probuzení, který naznačuje spíš to, že jste se probudili z jakéhosi snu. A o to jde. Nejde tedy vůbec o to získat nějakou novou vědomost, do něčeho proniknout, dosáhnout někam do závratných výšek a nekonečných hloubek vesmíru. O to vůbec, vůbec nejde. Probuzení v buddhismu je stav, kdy z vás všechno spadlo, odpadlo vše, co jste si dosud o sobě mysleli, co jste si mysleli o buddhismu, o probuzení, o druhých lidech. Je to jako byste doposud celý život prožívali jako sen. Všemu věříte a čemu nevěříte, považujete pořád za součást reality, kterou je třeba brát vážně. Například věříte, že buddhismus je něco dobrého, kdežto nevěříte, že komunismus může spasit lidstvo. Ale obojí jsou jen jakési myšlenky, ani jedna myšlenka není realita samotná. Dharma - samotný předmět Buddhova učení, tedy to, co Buddha nejen učil slovy, ale co ukazoval i skutky, není ani dobrá, ani špatná. Co je dobré a špatné, to jsou věci, které patří do světa lidí, kteří svým způsobem sní. Dharma je to, co tu je, když už vaše myšlenky nerozhodují o tom, co je realita. Místo toho vaše samotná zkušenost je realita. A vy nemůžete ani říct, co to ta zkušenost je a kdo jste vy. 

Je tedy probuzení něco, k čemu usilovně směřujeme, dokud toho nedosáhneme? Ne, od malička zažíváme mnohokrát denně okamžiky, kdy nemáme čas myslet, kdy nemáme čas hodnotit, prostě jen žasneme. Jako malý jsem neustále o něčem snil. Někdy píšu, že jsem jako malý chlapec neměl ponětí, co je realita. Ale měl jsem ponětí, co je dharma. Byla to moje nepopsatelná, nezachytitelná zkušenost. Což jsem samozřejmě vůbec nebyl schopen nějak zaznamenat. Prostě jsem často pouze existoval, žasl, díval se, poslouchal. Byl jsem, jako většina normálních dětí, často probuzená bytost. Tohle bychom se měli od dětí učit. Oni nepotřebují názory. Oni se dívají, poslouchají, dotýkají se... Když cvičíme zazen, máme dvě možnosti - budeme usilovně přemýšlet, jaký smysl má život, co je dharma, co je probuzení, co je Buddha, nebo prostě budeme jen sedět, jako malé děti, nebo kočky. A v každém okamžiku, kdy prostě pouze budeme sedět, budeme mít zkušenost probuzení. Tohle probuzení je alfa a omega Buddhovy cesty. 

Náš problém tedy nespočívá v tom, že bychom neměli přístup k pravdě. My máme velmi přímý přístup k pravdě, my známe dharmu. Náš problém spočívá v tom, že když začneme přemýšlet, nejsme schopni se dobrat toho, co to je ta dharma nebo probuzení. Proč? Protože když budete přemýšlet třeba milion let, nikdy nepochopíte, co je dharma nebo co je probuzení do této dharmy. Musíme tedy udělat opak - i když budeme do smrti muset přemýšlet, musíme si uvědomit, že Buddhova cesta je radikální odmítnutí myšlení - ne navždy. Je to radikální odmítnutí myšlení jako způsobu poznání dharmy, jako způsobu, jak mít zkušenost probuzení. Proto zenový mistr Seung Sahn začátečníky i pokročilé studenty učil - pořád se vracejte do stavu "nevím". Ale i zenový mistr, a proto je to právě zenový mistr - se musí a chce vracet mnohokrát denně do stavu "nevím"- Ale pozor, není to stav nevím ve smyslu "nevím, co si myslet, nevím, co je Buddha, nevím, kdo jsem." To už by bylo přemýšlení. Je to pouze nevím. Nic víc, to znamená, že jsme ochotni nic nevědět, abychom viděli, slyšeli, cítili... Pokud někdo kdy zažil stav satori, poznal na vlastní kůži sílu nevědění - nevědění a díky tomu sílu zkušenosti samotné  - the power of not knowing, thanks to which we do experience things completely. Náhle viděl, že skutečnost je naprosto nezávislá na myšlení nebo vědomosti nebo chápání. Ano, je to síla nevědění, která je pramenem skutečné moudrosti a autentické energie života. Zenoví učitelé nám připomínají, jak velká je to síla, když nás znovu  a znovu nabádají, abychom pochybovali o definitivní platnosti jakýchkoliv učení a místo toho sami zkusili, jak chutná čaj, jaké je to projít se v silném větru po podzimním poli, jaké to je sedět v zazenu a pořád usínat a usínat... I to je příležitost k probuzení. Když usínáme, představujeme si totální nesmysly. Když se probudíme, je tu jen zvonek, nic víc. Nejsme moc důležité bytosti. Ten zvonek je důležitý. 

Víme, že tyhle věci píšu pořád dokola, ale pořád dokola je potřeba ukazovat na to, čemu se říká dharma, totiž na to, co tu je, aniž by to mělo jméno, název, hodnotu, plus nebo minus. To je náš život sám o sobě. Co jiného bychom měli chválit, podporovat, studovat, cvičit, zkoumat, milovat, než tento život samotný? Nemám na mysli chválit život ve smyslu - život navždy. Mám na mysli autentický život, který trvá jen v tomto okamžiku, je to to, co je živé pouze teď, co je aktuální pouze teď. Zítra tu budou schůze, jednání, zprávy, dojmy, ale v tomto okamžiku tu je pouze život, holý život a tento holý život je zároveň svým vlastním smyslem, je v něm už odpověď na to, jaký je smysl našeho života. Je to život sám. I když mluvím o dharmě, nemám na mysli nějakou filozofii nebo náboženství. Mám tím na mysli život sám. Bez hodnocení, bez vědomostí, bez kategorií. Samozřejmě, že pokud se nám čas od času podaří zcela se stát tímto neposedným, nezachytitelným životem, v něm nacházíme svobodu, svobodu být pouze teď a nemuset být včera nebo zítra. Svobodu nemuset něčeho dosahovat, protože tady a teď je všeho dosaženo v celém nekonečném kosmu. Takže nesedíme jako pecky na gauči a neříkáme - všeho je dosaženo, nebudu nic dělat. V dalším okamžiku vstáváme a jdeme si koupit do obchodu něco k jídlu. Tak opakujeme historii - historii zenu. Musíme něco dělat, uprostřed toho probuzení ze sna o světě lidí. Musíme dýchat, někam jít. Když chápeme, že svět lidí je určitý druh snu, nemusíme světu lidí podléhat, to je ono probuzení, které mám na mysli. To znamená, že my sami si nemusíme nic myslet ani nic vědět. Ale pouze v tomto okamžiku, nebo  v tomto okamžiku. Zítra budeme muset něco učit nebo vysvětlovat nebo se ptát. Nikoliv však pouze v tomto okamžiku. To je to probuzení, které mám na mysli, a které měl na mysli Buddha, když v prstech otočil květinou.